"
Když jsem manželovi oznámila, že čekáme třetí dítě, které nebylo plánováno, řekl, že nemáme jinou možnost. On je nezaměstnaný, já učitelka ... Musím jít na potrat. Když měl syn osmnácté narozeniny, řekla jsem mu, ať se podívá svému "potracenému" dítěti do očí a poblahopřeje mu k narozeninám ... " (Andrea, 57 let)
A teď upřímně. Co jste prožívala, když jste zjistila, že jste těhotná? Přesně v tu mikrochvíli, když to bylo potvrzeno. Ty z vás, které se dlouho pokoušely o miminko asi úlevu, radost, vzrušení, nadšení. Ale co ty, které jsme otěhotněly "nečekaně"?
Moje smíření - přijetí Martušky
Jsem momentálně těhotná potřetí a přestože všechna těhotenství byla požadovaná, byla neplánovaná, a proto jsem zůstala v šoku. Ani zdaleka nemohu mluvit o radosti, spíše o obavách. Určitě nemohu mluvit o nadšení, spíše o zmateni. O klidu jsem ani nesnila. Samozřejmě, radost, nadšení, klid, požehnání se dostavili. Někdy dříve, jindy později. A to mám milujícího manžela, silné rodinné zázemí, zdraví a dostatek peněz na to, abych klidně žila. Když se nyní jako těhotná podívám na mého 16 - měsíčního syna a představím si tu krásu, která mě opět čeká, nechápu, jak je možné, že lidé netouží po vícečetných rodinách.
Jak vlastně přijímáme vlastní těhotenství? A jak přijímáme těhotenství těch druhých? Těšíme se s nimi, podporujeme je, nebo je litujeme?
Renatin šok - přijetí Darinky
,br>
Renáta se vdala, když měla 25, léto po skončení vysoké školy. Do roku přišel první syn. Do dvou let druhý syn. Na mateřské dovolené byla skoro 5 let. Její manžel je podnikatel, málo času stráví s rodinou. Aby ji finančně zajistil, musí se totiž obracet. Bydlí v regionu s více než 30% nezaměstnaností. Renáta se rozhodne nastoupit do práce, děti dát do školky a po letech, se "konečně dát dohromady", najít si čas pro sebe, manžela, uklidnit rodinnou situaci, vrátit se do pracovního koloběhu a najednou ... zjistí, že je těhotná. Po půl roce v práci, po tom, co celá rodina je již zaběhnutá v novém systému. Manžel je zděšen. Další děti už neplánovali mít. Chtěli stavět, protože byt je jim už těsný. A tedy zazní osudová věta: "
... vždyť víš, že jsou i jiné alternativy ... dítě teď nemusíme mít." Renáta pláče. Manžel se s ní nebaví. Ona zase, když si představí, co ji čeká v těhotenství a znovu na mateřské, nemůže tomu uvěřit. Tchyně jen ironicky poznamená, že je škoda, že je věřící, protože jinak by si to uměla "zařídit". O radosti ani vidu, vždyť i tak lékař řekl, že do 12. týdne se ani není o čem bavit. Potrat může nastat kdykoliv ....
Anetin pokora - přijetí Adámka
Aneta má 22 let. Je studentka čtvrtého ročníku na prestižní vysoké škole. Je polosirota. Zkoušky zvládá levou zadní, vždyť musí vedle školy ještě chodit i do práce a vydělávat si na sebe a studium. Zamiluje se do známého z vesnice a po krátké známosti zjistí, že je těhotná. Se strachem a těžkým srdcem si řekne, že tuto situaci určitě nějak zvládne. Pan Bůh jí pomůže a její zesnulá mamka bude za ni v nebi orodovat. Když oznámí příteli ,radostnou novinu, tak jen suše zjistí, že on možná není otec. Později se vyhrožuje, že on platit nic nebude, takže raději ať si "to" dá vzít. Když Aneta večer před spaním vypráví svým spolubydlícím na koleji, že je těhotná, nemohou uvěřit vlastním uším. Poslouchají ji se zatajeným dechem, litují, posuzují, nechápou, nereagují. Ona statečně a hrdě prohlašuje, že studium nepřeruší a všechno zvládne. Dnes Aneta pracuje jako právnička. Vysokou školu dokončila, o syna se vzorně stará. Adámek už má 7 let.
Naše máma - přijetí naší existence
Zkuste se zeptat své mámy, jak se cítila, když zjistila, že vás čeká. Určitě budete s úsměvem na rtech očekávat, že vám povypráví líbezný příběh o tom, jak ji otec objímal a byl to jeden z nejkrásnějších momentů jejího života. Nepřál by si to tak každý? Nepřál by si každý z nás být od první chvíle milovaný, toužený, žádaný, jednoduše - chtěný?
Ale co zažívají těhotné ženy, které otěhotní nečekaně nebo nechtěně? Jakou mají v nás oporu? Jak je podrží jejich manželé? Jak se k tomu postaví rodina?
A jak se cítila Ježíšova matka Maria? Byla svobodná maminka, svého snoubence ani jen neznala. Byla sama, v šoku, a přece řekla osudové "fiat".
Nebojte se, holky, mámy, manželky! To, co prožíváte v samotě při zjištění, že čekáte dítě, je jen dočasné. Nejste samy. I když vás nechápe přítel, manžel, maminka, tchyně ani kamarádky, to, co v sobě nosíte, může navždy změnit váš život k lepšímu. Nyní totiž ani netušíte, na jakou dobrodružnou, veselou a naplněnou cestu vás zve Pán. Netušíte, kdo před vámi bude stát za 18 let, když mu upečete dort ...
Věnováno všem nenarozeným.
Jana Javorská
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek z 23. 2. 2017 naleznete
zde.
