Rozhovor
www.postoj.sk s Maxem Kašparů o krizi lidských vztahů, hranicích svobody, křičících minoritách a návratu k přirozenosti.
Vaše nová kniha Nebudu hrát divadlo před Boží tváří se původně měla jmenovat Jen zevšednět mi nedej Bože. Jak byste ji představil?
Jde o knihu rozhovorů, ve které jsem představil svůj život od početí až po dnes. Je o všem - o mém dětství, mladých letech, o studiu, o neúspěšném vztahu před manželstvím, o mém jediném celoživotním manželství, o psychiatrické práci, o léčbě hypnózou, kterou dělám, o cestě k víře a ke kněžství, o mých zálibách, mezi které patří divadlo ...
Jste nejen známým psychiatrem, ale už i řeckokatolický knězem. Často píšete, přednášíte a kážete o tom, že vztahy se v současnosti vyhazují jako věci, že lidem chybí směr a emoce nahrazují hodnoty. Není to i proto, že žijeme v svobodnější, otevřenější, demokratičtější a pluralitnejšej společnosti?
V životě vše souvisí se vším - žádný jev není izolován. Je to jakási pavučina a člověk je uprostřed ní - svoboda, takzvaná demokracie, lidská práva, výchova, která za moc nestojí, školství, které upadá ... A když to všechno dáme dohromady, tak to na člověka doléhá a musí se to na něm nějak projevit.
Ale když se ptáte na vztahy, můžeme je rozdělit do čtyř skupin: mezilidské vztahy, které nejsou kvalitní, protože lidé se sebou neumí žít. Ve druhé skupině nacházíme vztah člověka k hodnotám - já a tradice, já a kultura, já a národ ... My jsme spíš sjednocení Evropané, než bychom byli Češi či Slováci - vlastenectví je pryč. Pak je zde vztah člověka k takzvaným nadhodnotám či k Bohu a to je na úpadku. Čtvrtým je vztah člověka k sobě samému, a ten je jeden z najmizernejších. Čili všechny čtyři vztahy, v nichž člověk žije, jsou v krizi.
Krize vztahů se podle vás týká všech lidí bez ohledu na to, jestli jde o věřící nebo nevěřící ...
Pokud mám víru, tak mám víc než ten, kdo ji nemá. Víra je vztah k hodnotám, k Desateru, k něčemu, čímž se lidský život nekončí. Pokud nebudu věřit, že po smrti mě čeká soud, tak si můžu žít, jak chci, krást, lhát, mít milenky ... proč ne? Umřu a pak už nic. Ale pokud mám odpovědnost vůči Bohu, tak si musím rozmyslet, co budu dělat. Tedy víra koriguje mé chování.
To však neznamená, že víra mě omezuje, stejně jako mě neomezují dopravní značky - pokud se jimi řídím, je to jen v můj prospěch. Pokud ze společnosti odstraníme všechny dopravní značky a semafory, pak budeme svědky havárie za havárií. A přesně to jsme udělali v rodinách.
Nedávno zesnulý sociolog Zygmunt Bauman mluvil o morálce bez etiky, tedy o vytvoření systému značek v závislosti na vlastní mravní odpovědnosti.
Jenže z toho vznikne ještě větší chaos. Jeden bude červenou barvu na semaforu chápat jako "můžu jít", jiný zase půjde na zelenou, takže se pohnou oba najednou. Je to obyčejné slovíčkaření: toto je morální, ale je to neetické, támhle je zase etické, ale je to nemorální ... To jsou "žvásty" a "kecy" sociologů, filozofů, jsou to floskuly, které ničemu nepomáhají. Pokud budu tvrdit, že pět plus pět se rovná jedenáct, mám na to právo, ale nikdy nedojdu ke správnému výsledku.
Někteří říkají, že v dnešní době už člověk nemůže být omezován jedním převládajícím morálním systémem ...
Budeme to poslouchat čím dál, tím víc, protože pokud nejste politicky a gender korektní, tak nemáte co dělat ve sjednocené Evropě. Anglická lékařská asociace například prohlásila, že se nesmí mluvit o těhotné ženě, ale o těhotném člověku. Neboť může jít o transsexuální ženu, která se necítí být ženou, a přece je těhotná, a vy se jí dotknete, urazíte ji a bude mít z toho trauma. Také některé děti již mají v žákovské knížce kolonky rodič č. 1 a rodič č. 2. My jsme se už skutečně dostali do blázince, toto není normální kontinent, ale kontinent, kterému vládnou šílenci.
Lidem chybí normálnost v myšlení. Přece není normální mluvit o rodiči číslo 1 a rodiči číslo 2. Pokud na tom někdo trvá, tak se doma mohou pohádat, kdo je ta jednička. Jsem pro svobodu, ale svoboda je jako voda - je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Pokud má řeka břehy, mohu plavat, může fungovat elektrárna, ale pokud se břehy ztratí, řeka se rozlije a máme záplavy. Přesně to jsme udělali s lidskými právy, toto je totalita lidských práv. Měli jsme tu totalitu nacistickou a komunistickou, které šlapaly po lidských právech, a nyní je zde totalita lidských práv. Jakmile jste proti abnormalitě něčeho hnusného, nepřirozeného, patologického, tak jste označován za nepřítele svobody. A samozvané elity, které vymýšlení těchto nesmyslů berou jako sportovní disciplínu, vás označí za katolického tmáře.
Ještě k té normálnosti - jak byste ji z odborného hlediska definoval, kde jsou její hranice?
Spíše než o normálnosti bych mluvil o přirozenosti. Kdysi bylo normální svítit svíčkami a jezdit na oslu, dnes svítíme elektřinou a jezdíme autem. Mluvme tedy o přirozenosti - není přirozené, aby zcela zdravá žena počala zcela zdravé dítě a před narozením bylo zlikvidováno. Je nepřirozené, aby byl lidský život předčasně ukončen eutanazií. I homosexualita je z anatomického, fyziologického či sociálního hlediska nepřirozená, neboť člověk je muž a žena a jejich orgány jsou komplementární. Neuvádím to proti homosexuálům, ale jako příklad, že jsou věci přirozené a nepřirozené. Dá se měnit tradice, dá se měnit pojem normálnost, ale přirozenost by měla zůstat přirozeností.
Pak tu otázku pozměňme - má přirozenost své hranice?
Nejnověji vědci kříží geny člověka a prasete, takže pravděpodobně vznikne jakýsi "prasačlovek". Není to postavené na hlavu? Pokud nemám ukotvenou přirozenost, pak mohu vše prohlásit za přirozené, protože nemám stanovenou normu. Říká se tomu Overtonovo okno.
Joseph Overton se přes toto obrazné okno podíval na problém kanibalismu. Běžný člověk si řekne, že lidé nebudou jíst lidské maso, když mají vepřové, hovězí, slepičí ... Ale přijde někdo otevřený široké akademické diskusi a řekne: "Víte, to je jen tradice. Nemusí být stoprocentně nutná, občas, například v neděli, bychom si mohli dát lidské maso." Později bude další konference, která to "okno" posune dál a řekne: "Na minulé konferenci bylo zmíněno, že teoreticky by to bylo možné .. ."
Teorie se pomalu posune, až se stane praxí. Toto pozvolné zpochybňování toho, co bylo kdysi nedotknutelné, nazýváme relativismus. Tímto způsobem mohu přistoupit ke všemu.
Při akademické diskusi je třeba počítat i s minoritními názory, které ne vždy zvítězí.
Ale minorita vždy nejvíce křičí. Celá společnost se skládá z minorit - je zde minorita homosexuálů, minorita barvoslepých, slepých, hluchých, vozíčkářů, důchodců, vojáků, policistů ... Pětapůlmiliónový národ se skládá z tisíců minorit. Ale jen některé strašně křičí a nakonec si to vykřičí. Minority si vykřičí pravdu. Tiché minority nemají pravdu, ty si to nevykričí.
Cokoliv chcete zpochybnit, i zpochybníte, neboť dnes už nic není tabu. Kdysi existovalo tabu incestu, dokonce i u divokých národů, ale dnes se diskutuje o tom, že když existuje dokonalá antikoncepce a potraty ... Máme to Overtonovo okno a je to jedna z možností. A ti, kteří žijí v nějakých incestních vztazích, začnou strašně křičet o svých právech a dokřičí se k nim. Co si vykřičím, to se mi uzákoní.
Někdy je postupné zpochybňování horší než přímé vyvrácení, neboť když začnete říkat něco opačného, lidé si toho všimnou. Efektivnější je něco pozvolna zpochybňovat, až to úplně zvrátíte ... Říkáme tomu salámová metoda, neboť se pomaličku přibližujeme k tomu, co chceme dosáhnout, jen to nesmí být unáhlené.
I proto jste ve svých přednáškách na festivalu On je živý v Nitře, kde nahráváme tento rozhovor, vyzýval lidi, aby šli do hloubky, nebyli povrchní a neustále se vzdělávali?
Když křesťanství přestane být náročným, přestane být křesťanstvím, stane se z něj spolek - spolek přátel Bible, spolek přátel Hospodina ... A to zpochybňování dnes letí na všech úrovních.
Zpochybňování jako základní měřítko?
Ano. Jeden kněz mi vyprávěl, že za ním přišla jistá paní s takovým úmyslem na mši svatou - dcera jde na potrat, tak ať to dobře dopadne. Čili potrat je dnes již norma - kdysi to byla vražda, pak trestný čin, pak přečin, pak byly potratové komise a dnes už jde 16letá dívka na potrat a rodiče se to nesmí dozvědět, protože má na to právo. A pro tu ženu je hlas světa natolik samozřejmý, že se už ani neptá na hlas církve. Sice chodí do kostela, ale mnoho společného s církví již nemá - a s jejím učením už vůbec ne.
V rozhovoru pro Českou televizi jste řekl, že současná migrační krize je primárně sporem kultur a mentalit, a ne náboženství. Mohou rodiny přicházející zejména z Blízkého východu či severní Afriky přispět k obnově upadajících lidských vztahů v Evropě?
To, že bude žít imigrant s imigrantkou spolu s dětmi, má pomoci české či slovenské promiskuitní ženě, aby byla věrná svému muži? To je nesmysl. Ona si i tak bude dělat, co chce, a tamtu prohlásí za hloupou, neboť má jen jednoho muže.
Ty rodiny jsou však soudržnější, mají více dětí, je tam nízká rozvodovost, větší mezigenerační solidarita ...
Jakou motivaci bude mít rozvrácená evropská duše k tomu, aby žila jako ta tradiční rodina?
Návrat k vámi zmíněné přirozenosti.
Návrat není motivace, návrat je cesta. Motivace je důvod, proč se na tu cestu vydám. A jaká bude? Motivace, že děti nebudou břemeno, ale dar, že věrnost není ztráta svobody ... Jakou bude mít ten náš moderní Evropan motivaci, aby změnil svůj život? Musí mít důvod, aby se změnil, ale proč, když mu to takto vyhovuje?
Je to postavené na hlavu: homosexuálové touží po sňatku, zatímco heterosexuálové sňatek odmítají a žijí v konkubinátech ... A do toho přijdou Arabové a mají být vzorem? Vždy si jako psychiatr kladu otázku: proč? Pokud na ni nemám odpověď, nemám řešení. Moderní, pokrokový český člověk, který nechce děti, to je zátěž, nechce manželství, to je závazek, se najednou podívá na arabskou rodinu, ožení se a bude mít pět dětí?
Mimo vašeho kritického postoji k úpadku hodnot, rodin či vztahů vnímáte i nějaké pozitivní trendy?
V první řadě já nekritizuji, jen popisuji stav. Pokud lékař konstatuje, že pacient má nádor na plicích, nekritizuje ho, ale konstatuje jeho zdravotní stav. Nekritizuji nikoho, protože každý zde má neoddiskutovatelné lidská práva a může si dělat, co chce, takže je zde "cochcárna" - každý si dělá, co chce.
Pozitivní je, že několik lidí kolem mě si už začíná klást otázky, kam to celé spěje. To už je velké pozitivum, protože před několika lety si nekladli žádné otázky a nyní sami říkají, že společnost se rozkládá mravně, morální, eticky, hodnotově, politicky... Říkám si: "Sláva, na jedno oko se probudili, ještě to druhé by měli otevřít."
A to vnímám u lidí věřících i nevěřících. Věřící si sice mnoho otázek nekladou, to jsou u nás staří lidé a ti mají jedinou otázku: jak vyžít z důchodu? Ale mladí nevěřící už říkají: je to divné. Já to však říkám už dávno.
Mohli by například vznést politické nároky, založit stranu, politicky a občansky se angažovat ...
Taková skupina může vznést námitku proti trendu této doby, ale nikdo ji nebude poslouchat, protože je to proti proudu. Proud určují samozvané elity a kdo se postaví proti, toho smetou. Právě církev je institucí, která by měla mít odvahu plavat proti proudu. Zatím mlčí, a i kdyby promluvila, tak samozvané elity jí začnou všechno vyčítat, kritizovat ji, házet po ní kameny. Kontinent se probudí asi už jen tehdy, když nastane nějaká katastrofa.
Bohumil Petrík, postoj.sk
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 21. 2. 2017 naleznete
zde.
