"Napij se z pramene a umyj se v něm," řekla krásná Paní.
Na její rozkaz se Bernadeta Soubirousová, malá pastýřka z Lurd, rozhlížela po prameni. Žádný tam nebyl. Proto začala hrabat v sypkém štěrku.
Objevila se kalná voda, ze které se nejprve napila a pak si v ní umyla tvář. Určitě vypadala směšně. Následujícího dne však byla z louže tekoucí voda a pak proud. Od toho dne v roce 1858 se ve vodách tohoto pramene vykoupali a uzdravili nesčetní poutníci. Tyto vody a jejich léčivá síla (šedesát devět zdokumentovaných zázraků) patří mezi nejbezprostřednější a nejtrvalejší plody zjevení Panny Marie v Lurdech.
Proto je trochu ironií, že si na svátek Panny Marie Lurdské připomínáme světový den nemocných. Její zjevení jsou přece jen známější díky uzdravování než díky nemoci! Ironií je i skutečnost, že samotná Bernadeta z léčivých vod, které odkryla, nikdy užitek neměla. Vždy byla nemocným dítětem a pro své chatrné zdraví nedostala ani povolení vstoupit ke karmelitánkám. Místo toho se stala sestrou lásky a zemřela na tuberkulózu v mladém věku třiceti pěti let.
Přesto je však světový den nemocných určený správně. Panna Maria Lurdská dává (a Bernadeta to jasně pochopila) nemocným trojí poučení: přítomnost, uzdravení a oběť.
1)
Přítomnost .
První věc, kterou si je na zjevení Panny Marie v Lurdech třeba všimnout, je to, že se zjevila. Byla přítomná u této nevzdělané, chudé pastýřky, která se natolik považovala za nehodnou této návštěvnice, že se neodvážila nazvat ji "
Maria", ale vždy jen "
krásná Paní".
Při prvním zjevení se neřeklo nic. Jen Mariina přítomnost - láskyplný úsměv, uznalý pohled. Podobně i u jiných zjevení se řeklo buď málo, nebo nic. Stačila přítomnost. Zjevení Panny Marie v Lurdech
následuje vzor veřejného života jejího Syna. Péče, kterou projevuje svou přítomností, je odrazem péče jejího Syna. Toho to vždy táhlo k trpícím - slepým, pomýleným, nemocným a tak dále.
Nemocní netrpí jen fyzicky, ale i emocionálně, protože si myslí, že zůstali zapomenuti a stali se zbytečnými, či ještě hůře, že jsou břemenem. V nemoci se všichni potěšíme návštěvou. Uvítáme připomínku, že nejsme sami, zapomenutí nebo na obtíž. Podobně také navštěvujeme nemocné - zajisté, abychom jim podle svých schopností posloužili - ale i abychom je svou přítomností ujistili o své lásce. Prostá Boží přítomnost byla vyjádřením jeho starostlivosti a péče. To nám připomíná návštěva Panny Marie - a že to máme šířit.
2)
Uzdravení.
Zázračným pramenem v Lurdech nám Panna Maria připomíná léčivou moc svého Syna. Svatý Lukáš o něm napsal: "
Každý ze zástupu se snažil dotknout se ho, protože z něho vycházela síla a uzdravovala" (Lk 6,19). Tato léčivá síla nadále proniká do světa. Ne každý případ uzdravení je katalogizován jako uzdravení či hlásání do světa. Každý jeden z nás však může ukázat nějaké zotavení či uzdravení, které lidská medicína nedokáže zcela vysvětlit. Drobné zázraky uzdravení dělá Ježíš stále. A dělá to ze stejného důvodu jako tehdy: ne pro zábavu nebo aby ohromoval, ale aby ukázal, že na svět přišlo Boží království.
3)
Oběť.
Pán neuzdravil každého. Ne každý, kdo se modlí o uzdravení, je i dostane. Ne každý návštěvník Lurd odejde uzdravený. To nás přivádí k tomu, co je v mnoha směrech největší dar a hlubší zázrak našeho Pána: schopnost trpět s ním - čili
obětovat.
V padlém světě není utrpení volitelné. Naše lidská přirozenost je padlá a tělo nevyhnutelně směřuje ke smrti a utrpením, které ji ohlašují. Každý trpí. Absolutně podstatné však je, jak na své utrpení zareagujeme. Můžeme a měli bychom použít přirozené lékařské prostředky, které máme k dispozici, abychom se trochu vyléčili a získali úlevu ve svém utrpení. Víme však, že tyto prostředky jsou omezené a nedokážou přinést úplnou a trvalou úlevu.
Každý trpí. Ale ne každý obětuje. Utrpení je jednoduchá zkušenost fyzické nemoci, zranění a podobně. S tím se setkáváme všichni. Naproti tomu oběť je předáním tohoto utrpení v jednotě s Kristem. Jako první artikuloval tuto teologii utrpení svatý Pavel: "
Nyní se raduji v utrpeních pro vás a na svém těle doplňuji to, co chybí Kristovu utrpení pro jeho tělo, kterým je Církev." (Kol 1,24)
To, co se nakonec nazvalo "
výkupné utrpení", se začíná tehdy, když si uvědomíme, že Kristus trpěl jako první a zejména že
všechno naše utrpení je třeba vidět ve světle toho jeho. Pak si připomeneme, že
je s námi v našem utrpení tak, že on má podíl na našem utrpení a my na jeho. Není jen obyčejný pozorovatel: přiblížil se,
vzal naše utrpení na sebe a uprostřed něj zůstává s námi. Nakonec se naše utrpení stane obětí tehdy, když si uvědomujeme tuto jednotu s ním a předáme mu ho.
Jak řekl svatý Pavel Kolosanům, že své utrpení obětoval "
pro vás", tak i my máme obětovat to své na konkrétní úmysly. Když Pán visel na kříži a snášel krajní utrpení, viděl každého jednoho z nás ... každý zápas ... každé zranění ... každou bolest ... každou potřebu ... a své utrpení obětoval za nás. Když ke svému utrpení přiřadíme konkrétní osobu, skupinu či situaci, pomůže nám to dát našemu utrpení smysl a dokonaleji ho sjednotit s tím jeho. Když tak učiníme, naše utrpení přestane být jen utrpením a stane se skrze Krista, s Kristem a v Kristu obětí Otci.
P. Paul Scalia
Autor je knězem Arlingtonské diecéze ve státě Virginia. Slouží jako biskupský vikář pro klérus.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 18. 2. 2017 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 19.2.2017; 11. 2. 2021 - 5293; 11. 2. 2022 - 6489 přečtení)
