Zamyšlení nad evangeliem 7 neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, (tomu) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě.
Tom, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele.“ Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.
Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,38-48)
Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu – to zní jako hněvivý hlas nějakého rozlíceného muže. Ale kupodivu je to úryvek z bible, jeden z příkazů Mojžíšových, když vedl lid z egyptského zajetí, přijal a sdělil lidu Desatero a lid přísahal věrnost! Je to důkaz, že Mojžíš měl špatné zkušenosti se svým lidem, jak brzo zapomínali na pomoc Hospodinovu, na jeho svatost. Je to tedy podrobný zákaz toho, co uráží Hospodina a proto zasluhuje trest. Je to tedy v jiné formě dnešní „buďte svatí, neboť Hospodin je svatý“!
Ježíš navazuje na tento příkaz, „buďte svatí“ ještě důsledněji: neodporujte zlu! To však není „nebojujte proti zlu“, ale naopak: bojujte proti zlu tím, že se nemstíte. Že u vás zlo skončí. Tedy příkaz nelehký, protože zde naše spontánní citová láska má přejít do lásky ve vůli: protože věřím, chci mít rád. A takové lásce se říká milosrdenství.
I Ježíš byl udeřen při výslechu u velerady do tváře jedním sluhou. Nastavil mlčky druhou tvář? Ne, „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž to, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mne tepeš?“ Hle, obraz milosrdenství, zastavil zlo u sebe.
Nutí-li tě někdo, abys s ním šel míli, jdi s ním i jiné dvě. Vzpomeňme, že v Ježíšově době úřední osoby a vojáci měli právo někoho donutit k výkonu svého rozkazu, když na něj sami nestačili. Vzpomeňme, jak vojáci na křížové cestě našeho Pána donutili Šimona, aby spolu nesl kříž.
Milosrdenství. Jen si vybavme příběh z evangelia o milosrdném Samaritánovi: přepadený poutník, zbitý, zraněný. Mine ho chrámový kněz, chrámový služebník, protože jim chybělo milosrdenství: Přepsáno do našeho jazyka: co je nám do toho! A někdy až za hrob nenávist.
Zde jsme u dneška. Slovo evangelia platí dnes jako tehdy, kdy bylo řečeno, doslovně, nepřehnaně, bezpodmínečně a moderně. Jen ten zraněný člověk tělesně už není tak docela opuštěn: lékař, sanitka, nemocnice, policie. Jistěže i dnes jsou ještě lidé, kteří si člověka, který třeba na ulici padne, ani nevšimnou, ale je to myslím, přece jen málokdy.
Daleko daleko více i dobří křesťané dnes si nevšimnou člověka, který je oloupen ve svém nitru, oloupen o Boha a skoro jako tenkrát ve špatné společnosti. Jeho nitro, jeho duše je obrána o Boha. A kolem lidé: co je nám do toho!
Dítě, dokonce naše dítě, nebo dítě příbuzného, známého. A v jeho duši je nepatrný nebo žádný Bůh: znalost o něm, vědomost, láska k němu. Ani babička mu nevyprávěla tu hostinu pohádek, které jsou však pravdivé příběhy z biblické dějepravy. A to dítě hladově polyká příběhy z knížek, které však jenom napnou, ale nic nesdělí o dobrém Otci v nebesích, který nás vidí a pomáhá, který přitahuje, který má zvláštní krásný dům a tam v neděli divadlo s jedním pánem tak zvláštně oblečeným a jako tatínek napomínajícím, a to je mše svatá.
Chlapec a dívka v dospívání. Ze všech stran vědomosti, učení, známky za prospěch. A nikdo jim nepomůže v osobním boji být hrdinou v blízkosti Otce, který je na nebesích. Samé tolerování, samé klišé, nespokojení. A tu se lehce může stát, že chlapec, dívka si najdou uspokojení pilulce, kterou spolkne a je v jiném, šťastnějším světě.
Dospělí. Chodíte k svatému přijímání. Kolik vašich přátel, příbuzných, dětí chodí s vámi do kostela? Oni však k svatému přijímání nechodí. Není jejich duše ochuzena? Přece nejen obětování, proměňování, ale i svaté přijímání je celá mše svatá. Necháte je klidně bez oné zvláštní chvíle, která je nenahraditelná, když si mše svaté váží? Oloupeni o tak vzácný dar. Často pak léta ti lidé nebyli u svatého přijímání. Výmluva, že to u nich není zvykem?
Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje, říká Pán. Bůh ve svatém přijímání rozdává, ale není kdo by přiblížil tuto štědrou ruku druhému, aby ji přijal. A tak čeká i ďábel a i tu účast na mši svaté zamlží, nahradí výmluvou, překryje světem, zničí. Bůh čeká, protože respektuje svobodnou vůli člověka a někdy čeká léta, někdy čeká do smrti. Čeká na milosrdenství. Ale milosrdenství není jen dát druhému košili, zvláště když je peněz dost, nýbrž pomoci duši.
Jistě, že toto milosrdenství není lehké. Ba někdy je velmi pracné, obklopené výmluvami a obavami celkem i rozumnými. Ale je nutné. Kdo nemiluje mne více nežli otce, matku… není mne hoden. To je ta úzká cesta a těsná brána, ta chvíle z podobenství o milosrdném Samaritánu, pomoz! Povinnost milosrdenství v duši bližního. Znak velkých lidí u Boha, v jistém smyslu hrdinů Božích, protože právě podle tohoto jednání křesťanů se Církvi vede dobře nebo špatně.
