Někdy slyšíme tichý hlas, který nám šeptá, že nemusíme jít. To, že musíme jít, je požehnáním.
Oblečení "
ve mně nevytváří pocit atletickosti, ohebnosti a zvláště ne krásy - dříve obtáhnutosti a nafouknutosti, jako klobásy." Takto si stěžuje spisovatelka Lisa Renee o chození na svou hodinu jógy. Obvykle jde, ale ne s radostí. "
Jsem tou osobou stojící v pozadí a říkám - 'Musíme dnes vážně něco dělat?' Učitelé mě zbožňují."
Neschvaluji jógu, která je
vstupní bránou zlého ducha, ale zasáhl mě článek, ke kterému jsem se dostal, hledajíc něco úplně jiného. Říká něco o požehnání povinnosti chodit na mši.
Všechny ty pravidla
Někteří z mých protestantských kamarádů si stěžují na to, že katolická církev má všechny ty pravidla a že kdybychom opravdu byli křesťany, tak bychom dělali to, co máme, aniž by nám to někdo přikazoval. Stejný názor mají i moji ortodoxní přátelé.
Zasvěcené (přikázané) svátky je opravdu otravují a zvláště když zjistí, že neděle jsou také přikázanými svátky. Říkají věci jako "
měl bys chtít chodit do kostela" a "
Církev tě nemůže nutit" a "
je v pořádku zůstat doma, když nemáš chuť jít".
>
Vypadá to tak, že věří tomu, že pokud něco nechceš dělat, nefunguje to nebo se to nepočítá. Musíš to tak cítit. Musíš to chtít. Není dobré, když tě k tomu někdo nutí. Není to platné. Je to nucené. Nic ti to nedává, protože se jen řídíš pravidly a ne vlastním rozhodnutím.
Lisa Renee, která jednoznačně nepíše jako křesťan, ukazuje důvody proč z toho (chození do kostela - editor) Církev udělala pravidlo. První část článku věnuje stěžování si na to, že se necítí dobře, že nemá správné oblečení, nemá čas, nechce cvičit se všemi těmi lidmi s lepší postavou než je ta její a že se chce vyhnout bolesti.
"
Bolí mě koleno," říká, "
nejsem v rovnováze, mysl je rozrušená, zapomínám hluboce dýchat. Někdy se dovláčim do cíle se závratí a bolestí a divím se, kdo si vlastně myslím že jsem, když dělám v pokročilém věku tyto zvláštní namáhavé věci." Ptá se, proč ji její učitel tak tvrdě ničí.
Ta chvíle kdy do sebe věci zapadnou
A něco se občas stane. Může to trvat jen chvíli, nebo po zbytek hodiny, dokonce i po odchodu. "
Je to chvíle, když věci do sebe zapadnou. Dýchání, tělo, mysl, hudba, skupina - vše správně zacvakne. Je to zvláštní božská synergie těla a duše, která mi dodává pocit síly a pružnosti, jasnosti a rovnováhy. ... Mám pocit že vše bude v pořádku. Vím že je to banální, ale je to jediný způsob, jak to umím shrnout."
Rád chodím na mše a vždy mě dělají šťastným. I když liturgie spustí všechny ty pocity a homilie ve mně probudí všechny klišé z nichž se mi chce odplivnout, vše zapadne zpět na své místo po svatém přijímání. Přijít ke knězi a slyšet slova "Tělo Kristovo" mi dává pocit jako bych se po cestování domů na míle dlouhou cestou skrz bouři dostal opět do teplého světlého domova, kde mě čeká moje rodina. To je ten moment kdy všechno do sebe krásně zapadne.
To znamená, že také vnímám ten tichý hlas, který mi našeptává, že nemusím jít. Občas se mi dokonce zamlouvá. Ten můj mi připomíná, že jsem unavený, cítím se špatně nebo že jsem měl těžký týden nebo že mše (zvláště ten víkendový přikázaný svátek) byla naplánována na špatný čas. Čas vhodný pro kněze a důchodce, ale ne pro pracujícího člověka. Namlouvá mi, že na mostě bude zácpa a že bude neskutečně těžké najít parkovací místo. Je dokonce nadšený (tichý hlas - editor) když dokáže vyvolat špatné počasí.
Říká mi, že mě bolí koleno a že bych mu měl dopřát odpočinek, protože pokud půjdu na mši, tak bych tam určitě musel stát a koleno by mě pobolívalo po další dny. Ten tichý hlas, který by mohl patřit právníkovi, mi namlouvá, že mohu jít zítra nebo v jiný den a připsat takové mši statut přikázaného svátku. Namlouvá mi, že pointou je zbytečné trpění bolesti a ne neúčast na konkrétní mši. Účast na konkrétním přikázaném svátku je jen obyčejným legalizmem a vidím ho jak se během těchto slov mračí.
Ale
existuje zde jedno pravidlo. Právě to je tím, čemu jsem se upsal, když jsem vstoupil do Církve. Souhlasil jsem s tím, že ona ví co dělá mnohem lépe, než to vím já, a že pro mě udělá dobré věci takovými způsoby, které bych si sám nezvolil. Ona má důvod k tomu, aby mi říkala, že mám jít na mši v určité dny, ať se už na to cítím nebo ne. Vyhodím tento hlas ven ze dveří, nejraději do té bouře, kterou jsem zmínil dříve, a zamířím k autu.
Pokud někdo dokáže najít tu chvíli, kdy věci do sebe zapadají na hodině jógy s tím, že se tam dotáhne, tak já vím, že takovou chvíli pocítím dostavím-li se na mši. Bylo by lépe, kdybych to tak cítil a také často cítím, ale nepotřebuji to. U Církve je to:
nejprve poslušnost, pak požehnání. Řiďte se pravidly a věci do sebe zapadnou.
David Mills
Zdroj:
http://aleteia.org, 8. 2. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek ze 13. 2. 2017 naleznete
zde.
