Ján Damašský, najvýznamnější kompilátor a systematik končícího se období církevních otců, požívá velkou vážnost na křesťanském Východě i Západě.
Jan Damašský, nejvýznamnější kompilátor a systematik končícího období církevních otců, požívá velkou vážnost na křesťanském Východě i Západě. Ve svém spise Pramen poznání (
Pegé gnóseos) nechce napsat nic ze své hlavy, ale - jak sám říká - "podle možnosti stručně podat a vyhotovit krátké zpracování toho, co vypracovali vynikající učitelé" (dialect. proem. 60-62).
Jelikož Jan skvěle uskuteční tento záměr, ankyrský metropolita Makarios (1397 - 1405) přichází k závěru: "Když uvádím Damašského, uvedl jsem spolu všechny učitele a teology. Neboť tento je ústy a tlumočníkem všech teologů "(Contra Barlaam 35).
Z důvodu tohoto kompilátorského a hermeneutického výkonu je Janovo celé dílo již brzy intenzivně recipované na Východě, zatímco směrodatní západní teologové od 12. století začleňují do svých teologických konceptů především jeho "Výklad víry" jako autentický hlas řeckých otců. Tyto dějiny recepce jsou důvodem, proč je Jan Damašský až do dnešního dne přítomen ve výzkumu a učení všude ve světě (1).
Prameny k životopisu Jana Damašského
Mimo zpráv z řeckého Synaxáře sahajících do 10. až 11. století (2) informují čtyři hagiografické životopisy (
vita) o životě Jana Damašského. Nejstarší popis jeho života by mohlo obsahovat dílo vzniklé asi v polovině 9. století, ale chronologicky je velmi nespolehlivé, nachází se v něm před životopisem Kosmy z Majumy Janův životopis.
Druhý řecký životopis pochází asi od jeruzalémského patriarchy Jana VII. († 966/69; dále:
gr. Vita). Jeho základem je ztracený arabský životopis, který slouží jako předloha i pro v roce 1084/85 vzniklý Janův arabský životopis od mnicha Michala (dále:
arab. Vita). Na Michaelově díle se nakonec zakládá - zprostředkovaně skrze ztracený řecký překlad adanského metropolity Samuela - gruzínský životopis od Efréma Mtsirého, napsaný kolem roku 1100, přičemž tento životopis se výrazně odchyluje od Michala. Všechny tyto životopisy vznikly dávno po Janově smrti a jak hagiografická díla obsahují legendické rysy. Přesto se jejich zprávy dodnes jeví jako historicky osvojitelné.
"Další biografické zprávy o Janovi jsou roztroušeny v jeho dílech, v horosu [rozhodnutí] ikonoklastické synody v Hierei (754), v aktech druhého ekumenického koncilu v Niceji (787), v byzantské kronice od Teofana († 818), která vznikla koncem roku 814, jakož i v dalších pramenech hagiografického a hymnografického charakteru" (3).
Janovo dětství a vzdělávání
Janovo rodné město Damašek je od roku 635/36 pod islámskou vládou. Od roku 661 vládnoucí Umajjovci nejdříve velkoryse tolerují křesťanské obyvatee, přiznávají jim značné svobody a také - pro nedostatek vlastního administrativního personálu - využívají kompetence křesťanské horní vrstvy pro svůj vládní systém. Proto si Janova rodina dokáže udržet postavení, které měla během vlády Východořímských císařů: Janův dědeček Mansúr zůstává nejvyšším finančním úředníkem provincie a také Janův otec Sargún vykonává tento úřad. V té době se jen v centru Damašku nachází 35 až 40 kostelů. Patří většinou melchitské církvi, která je v církevním společenství s Východořímskou říšskou církví a hlásí se k ní i Janova rodina.
V tomto prostředí se kolem roku 665 narodí Jan jako syn vysokého finančního úředníka Sargúna ibn Mansúra. Je dost možné, že ihned dostane dvě jména: arabské jméno Mansúr podle svého dědečka, které ho označí za prvorozeného, a křesťanské jméno Jan, které mu dají pravděpodobně už při křtu, a ne až při vstupu do kláštera. Jisté je, že Jan byl pokřtěn jako malé dítě a má přinejmenším jednoho bratra.
Jak to bylo běžné v té době v městské horní vrstvě, Janův otec pořídí na vzdělávání svým synům domácího učitele. Najde ho v osobě velmi učeného sicilského mnicha Kosmu, kterého mu daruje kalif z řad zajatých křesťanů a který od té chvíle vyučuje Jana a jeho adoptovaného bratra Kosmu. Jelikož učební látka se dá zjistit z pozdějšího díla obou bratrů, příslušná zpráva z arabského životopisu zní poměrně hodnověrně:
Od Kosmy se naučili "v krátkém čase všechny vědy a dospěli v nich k cíli. Mám na mysli vědu gramatiky, filozofie, astronomie, geometrie. Jejich pozornosti neunikla žádná kniha o těchto vědách, všechny se naučili zpaměti. Osvojili si celkový okruh vzdělání sahajícího do řečtiny a ponořili se do hloubky božských Písem. [...] Toto zkoumat je možné tomu, který touží dozvědět se to, co jsme uvedli, a poznat jejich dokonalost ve všech vědách. Když si totiž přečte hymny, kánony a spisy, které napsali, tak se dozví, jak velmi byli [pokročilí] ve vědě a v bázni před Bohem"(arab.
Vita 5)
Kozma tedy vyučuje bratry nejen v předmětech enkyklios paideia běžných v té době v řeckém kulturním prostoru, ale uvádí je i do Písma svatého a tím zajisté i do křesťanské teologie. Kromě toho mohlo v duchovním prostředí Damašku docházet i k setkáním s představiteli arabské poezie (4).
Jan ve státní a církevní službě
v Damašku a Jeruzalémě
Po smrti svého otce se i Jan v Damašku usiluje o kariéru ve státní správě a převezme pravděpodobně různé vedoucí úlohy.
Tak se stane "sekretářem emíra města a přednostou u něho a důvěrníkem jeho tajných a veřejných záležitostí, jeho přikazování a zakazování" (arab.
Vita 6).
Zda časem Jan dosáhne ještě nějakou vyšší pozici, nebo v
gr. vita jde o přehánění nebo záměnu, to se nedá jednoznačně objasnit: v každém případě
gr. vita označuje Jana jako prvního poradce (
protosýmboulos) kalifa Abd al-Malika († 705), což by ukazovalo na senzační postup. Když však za kalifa Walida I. (705 - 715) řecký úřední jazyk musí ustoupit arabskému, znamená to asi i konec Janovy činnosti, protože od té doby převezmou vyšší administrativu muslimští Arabové.
Vzhledem k rostoucím reprisáriím vůči křesťanům se Jan spolu se svým adoptovaným bratrem Kosmou vydá asi kolem roku 705/6 z Damašku do Jeruzaléma, stane se tam nebo v okolí - pravděpodobně v Lavře sv. Sáby - mnichem a zkompletuje si své teologické vzdělání pod vedením jeruzalémského patriarchy Jana V. Nejpozději před vypuknutím sporu o úctě k obrazům (726 - 843) ho tento vysvětí za kněze jeruzalémského chrámu Anastasis a takto získá vynikajícího spolubojovníka proti nepřátelům obrazů.
Na základě jeho mnoha kázání a liturgických hymnů se to jeví tak, že Jan působil v jeruzalémském prostředí i pastoračně a kazatelsky a jako blízký důvěrník patriarchy patřil k jeho vedoucím kněžím. Snad tam Jan působí i jako učitel na "vyšší škole", protože ve svých mistrovských systematických dílech, které píše z pověření od různých biskupů, jakoby sahal po své vyučovací látce. Ve prospěch této hypotézy hovoří i Teofánova kronika († 818), kde je Jan označen jako "zlatý proud" (
chrysorras)" a "nejlepší učitel" (
didaskalos aristos), který září do daleka v řeči a životem (5).
Poslední Janovy roky, jeho smrt, odsouzení, rehabilitace a časná úcta jako světce
Na základě svých polemických děl proti ikonoklasmu, nechalcedónským konfesím a islámu Jan po smrti svého přítele patriarchy Jana V. († 735) upadne, tak se zdá, do nemilosti. Asi proto a pro svůj vysoký věk se stáhne zpět do svého kláštera, podnikne revizi některých svých děl a brzy nato - mezi lety 744 až 754 - zemře.
Na ikonoklastické synodě v Hierei, svolané v roce 754, Jana nazývají pohrdavě Mansúr a posmrtně jej odsoudí; neboť synodní otcové aklamují ikonoklastickému císaři Konstantinovi V. takto:
"Povýšenost Germána, Juraje a Mansúra, heretických mužů, jste Vy zničil. German [z Konstantinopole († 733)], dvojímu v řeči, ctiteli dřeva [= ctiteli obrazů], anathema! Jurajovi [z Kypru], jeho stoupencům, padělateli učení otců, anathema! Mansurovi, nositeli špatného jména, příteli Saracénů, anathema. Mansurovi, služebníku obrazů a padělateli, falšovatelovi! Posměvači Krista a úlisnému nepříteli říše Mansurovi anathema! Učiteli bezbožnosti a nesprávnému vykladateli Písma svatého Mansurovi anathema! Trojice svrhla všechny tří "(Akta synody v Hierei, citováno v aktech druhého ekumenického koncilu v Niceji (787), 6. zasedání).
Avšak v roce 787 Jana rehabilitují na druhém ekumenickém koncilu v Niceji spolu s těmi, kteří byli s ním odsouzeni, a koncilní otcové ho ocení uctivou aklamací:
"Pravověrnému Germánovi věčná památka! Janovi a Jiřímu věčná památka! Oznamovatelům pravdy věčná památka! Trojice oslavila všechny!" (Akta druhého ekumenického koncilu v Niceji, 7. zasedání).
Už na počátku 9. století Jana označují jako blaženého (
hosios), nejúctyhodnějšíeho (
timiotatos) nebo bohonosce (
theoforos) a tak jej posouvají do blízkosti svatých. Do první poloviny 9. století sahají i nejstarší miniatury v Codex Par. gr. 923, které ztvárňují Jana jednou s nimbem a jindy jako píšícího mnicha. Janova památka se slaví v palestinském kalendáři již kolem roku 973/86 4. prosince, v pravděpodobný den jeho smrti, který převzala i římskokatolická církev do svého obnoveného kalendáře jako vzpomínku světce (6).
Poznámky:
1. RICHTER, Gerhard (preklad/úvod/komentár), Johannes von Damaskos. Philosophische Kapitel (= Bibliothek der griechischen Literatur 15) Stuttgart 1982, 32-62 (podrobný opis dejín recepcie Jánových diel).
2. Synaxárové správy sú podľa HOFMANN, Johannes, Kalender, Martyrologium, Menologion, Synaxarion, in: DÖPP, Siegmar/GEERLINGS, Wilhelm (Hg.), Lexikon der antiken christlichen Literatur, Freiburg Basel Wien 2002, 419n; tu 420 krátke životopisy svätých v gréckej minei.
3. PETRYNKO, Oleksandr, Der jambische Weihnachtskanon des Johannes von Damaskus. Einleitung-Text-Übersetzung-Kommentar (= Jerusalemer Theologisches Forum 15) Münster 2010, 56.
4. Porov. PETRYNKO, Oleksandr, Der jambische Weihnachtskanon des Johannes von Damaskus, 58-67.
5. Porov. PETRYNKO, Oleksandr, Der jambische Weihnachtskanon des Johannes von Damaskus, 68-79.
6. Porov. PETRYNKO, Oleksandr, Der jambische Weihnachtskanon des Johannes von Damaskus, 68-79.
Napsal
Johannes Hofmann
Z němčiny (do slovenštiny) přeložil Ján Krupa.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 11. 2. 2017 naleznete
zde.
