Zamyšlení nad evangeliem 6 neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třeba i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však jimi bude řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu, ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem; teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním ještě na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš“, ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
Také bylo řečeno: „Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať ji dá rozlukový list. Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou – mimo případ smilstva – uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu“. Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše řeč ať je „ano, ano – ne, ne“. Co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,17-37)
„Jdi a smiř se se svým bratrem!“ „Udělej to hned, dokud jsi ještě na cestě!“
Jak žiletka ostré jsou ty příkazy Pána Ježíše. Proč na nás Pán Ježíš tak naléhá? – Všichni víme, že jenom ten člověk si žije pěkně, kdo žije ve spokojené rodině, že jen ten má vydařený život, kdo si se svým okolím dobře rozumí.
A žít, to nelze odložit napřesrok. Žijeme dnes, proto i lidová moudrost říká: „Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.“ Zítra by mohlo být pozdě, ale dnes to ještě jde, dnes jsi ještě se svým bližním na cestě.
Máme se smířit. Pro Ježíše je tento příkaz tak důležitý, že jej zahrnul do Otčenáše: „Odpusť nám
naše viny, jako i my odpouštíme.“ A my proti této výzvě Pána Ježíše v zásadě, v teorii nemáme nic. Potíže začínají až při pokusech o jejich uskutečnění. Tu se ukáže, že ono to není jen tak.
Nikdo z nás totiž neví, jak by se tento kostel vyprázdnil, kdybychom teď doopravdy udělali, co Pán Ježíš říká: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a vzpomeneš si, že tvůj bratr má něco proti tobě - nebo ty něco proti bratrovi – pak se obrať a jdi se napřed smířit se svým bratrem. Pak teprve přijď a obětuj svůj dar.“ Kdoví, jestli bych tu zůstal i já.
Nikdo z nás také neví, jak by se zachoval ten náš bližní, s nímž jsme se nepohodli. Nebude to brát jako přiznání, že jsem neměl pravdu? Nebude to brát jako projev mé slabosti a tím víc bude na mne dotírat? Bude to považovat za mou prohru a svou výhru? – Ne. Není to nic lehkého ani jednoduchého dozrát k takovému vykročení ke smíru.
Musíme počítat i s tím, že krok ke smíru bude nutno udělat znovu a znovu –že napoprvé budeme odmrštěni. Že na cestě ke smíru bude třeba velké naší trpělivosti. Ale copak Pán Bůh nemá velkou trpělivosti s námi?
Kde a proč lidská nepřátelství vznikají? Je to tam, kde každý hledí jen na své vlastní zájmy. Kde se na druhého neohlíží, kde není ochota ustoupit. Takový člověk nedomyslí, že tak ztrácí víc, než kdyby ustoupil: ztrácí pokojné prostředí, které je jen tam, kde je dobře mně i tobě.
Ano, není to nic snadného, tohle vykročení ke smíření. Sami bychom to snad ani nezvládli. Ale copak nemáme na toto smíření zvláštní svátost – svátost smíření – svatou zpověď?
Proč tato svátost hraje v našem životě tak malou roli? Odpověď je jednoduchá: My se chceme smířit s Bohem – bez smíru s lidmi.
Naše odpověď se podobá jednání manžela, který své ženě dá občas k svátku kytici růží, ale jinak se o ní nestará, jinak na ní nedbá. My to s Bohem děláme také tak. Jednou – dvakrát za rok ve zpovědnici kytici pokorných slov, ale pak zase na vše zapomeneme. Zpovědní sliby se nesnažíme uskutečnit.
Cesta ke smíření a k přátelskému vycházení s lidmi kolem nás bude asi u každého jiná. Bude výsledkem našeho uvažování, přemýšlení. Ale jsem přesvědčen, že každému z nás by to mělo stát za pokus.
Když se chystáme ke zpovědi, pokusme se smířit napřed s lidmi to, co budeme ve zpovědi smiřovat s Bohem.
Manžel, který nemá čas na ženu, na děti, měl by se už týdny před zpovědí zaučovat pozornějšího vztahu k rodině. Na spoluzaměstnanci, který nám jde na nervy, bychom měli hledat dobré vlastnosti, aby nám byl snesitelnější.
Snad by bylo možné mezi manžely či sourozenci povědět si navzájem, co komu svědomí vytýká ve vztahu k druhému; dohovořit se, jak vše napravit a zlepšit. To by bylo, panečku, naplnění příkazu Písma: „Vyznávejte se navzájem ze svých hříchů“ a „Odpouštějte si navzájem“.
Víme, že naše zpovědi zůstávají často neúčinné, že po nich zůstáváme stejní, že se po nich nelepší náš vztah k lidem. Teď jsme si řekli recept na nápravu: Jdi a usmiř se ještě před svatou zpovědí. Začni s nápravou hned, jak si chybu uvědomíš. Nečekej, že začneš jinak až po zpovědi. Samotný den zpovědi ať je slavnostním smířením s Bohem a radostným svátkem vzájemného usmíření s lidmi.
To by byla krásná a účinná slavnost smíření, kde by náprava předcházela vlastní zpovědi.
Já vím, jít za druhým a doznat svou chybu, omluvit se, to jde proti srsti. Snadnější je zapírat, vylhat se, čekat, až jestli druhý udělá ke smíru první krok. Ale dosáhnout pokoje v rodině,mezi lidmi,mít pokojný domov – copak to nestojí za kus sebezapření?