Cesty Boží jsou nevyzpytatelné – říkáme my lidé. Očekáváme, že Bůh kráčí určitým směrem, a on najednou nečekaně změní směr... Mnohé zkušenosti nás naučily říkat, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné, a přece jsme vždy znovu a znovu překvapení...
V dějinách spásy nastala doba mnoha zjevení Panny Marie, Matky Ježíšovy. Opět jeden nečekaný Boží krok...
Boží lid zakoušel od počátku její pomoc a mateřskou ochranu. Dalo by se říci, že církev, jako mystické tělo Kristovo, ji přijímala v té roli, jakou plnila vůči lidskému – dětskému tělu Kristovu – v roli pečující Matky. Ale nyní přichází jako prorokyně, jako mocná vůdkyně. Jsme překvapeni nečekaným Božím krokem a až v tomto překvapení se nám najednou otevírá Písmo. Tak tomu bývá vždy u nového Božího kroku v dějinách spásy – tak tomu bylo i při příchodu Syna
Božího na svět. Od pradávna o něm četli v Písmu, ale až když se splnilo, když už přišel, tehdy se jim uprostřed rozpaků otevíral smysl Písma.
Nyní přichází Maria a rovněž až nyní poznáváme její velkou roli v Božím plánu, až nyní si plně uvědomujeme, že o ní hovoří Písmo od začátku. Už po prvním hříchu v ráji, v okamžiku, kdy satan získal vládu nad světem, Bůh načrtává svůj plán spásy. Říká pekelnému hadovi: „
Nepřátelství položím mezi tebe a ženu, mezi tvé a její potomstvo. Ono ti rozdrtí hlavu
a ty je zasáhneš do paty.“ (Gn 3,15) Zde Bůh načrtává celé dějiny spásy s konečnou porážkou satana, který bude poražen ženou a jejím potomstvem.
Avšak Bůh tady nemyslí ženu všeobecně a její potomstvo, čili lidstvo, jak se mnozí domnívají. Zde myslí ženu, jež stojí v nepřátelství vůči satanovi, a to skutečně není možné říci o ženě všeobecně. To je ta žena, kterou takto označuje samo Písmo svaté, když při zvěstování samo nebe o ní říká, že je „
plná milosti a Pán je s ní“. Je to Maria. Ona a její potomstvo
přemohou pekelného hada. Prvorozený z jejího potomstva, Ježíš, splnil svůj díl úkolu jako člověk a vrátil se do slávy Otcovy. Z kříže ji nazval Ženou a svěřil jí potomstvo dětí Božích, které vykoupil. Ustanovil ji za Matku. Tím završil dílo vykoupení – svůj úkol. Hned nato řekl:
„
Dokonáno je!“ Co je v té chvíli dokonáno, snad jeho život? Ne, potom ještě řekl:
„
Žízním!“ – ještě žil. Ale dílo vykoupení bylo v té chvíli již dokonáno. Splnil Otcovu vůli, kterou on vyslovil už v ráji: Žena dostala potomstvo, které on, Ježíš, vykoupil z moci ďábla.
Tedy Maria má být naší vůdkyní v zápase o spásu světa? Ona, která je pouhým člověkem? Ano, právě proto, že je jen člověkem. Copak nám Písmo nedává precedens ve zjevení o tom, jak to bylo, když v nebi bojovali andělé? Proti těm, kteří se rozhodli ve své svobodě proti Bohu, se postavili ti, kdo byli Bohu věrni. Ale ne pod vedením Božím – to by byl nerovný boj, ale pod vedením archanděla Michaela, jednoho z andělů. Tedy i v našem světě je to jedna z lidí, Maria, která mu vypověděla boj – sám Bůh ji ustanovil do nepřátelství vůči němu, a proto k ní se musíme hlásit, jí se zasvětit, když se chceme do tohoto boje zapojit, jako se věrní andělé
hlásili k Michaelovi. A že je to slabá žena, která ďábla přemůže, o to více bude pokořena jeho pýcha.
Také další předobraz máme v Písmu – v tom, jak bylo učiněno to, co musí být odčiněno; jak se svět dostal do klatby, z níž se musí dostat. V tom, jaký obraz nám podává Boží zjevení o prvním hříchu, je ukryto tajemství jeho odčinění:
Jako se na prvním hříchu nerozlučně podílí s Adamem Eva, tak i na vykoupení světa se podílí s Ježíšem Maria – „
tvoji duši pronikne meč“ – Bůh s jejím utrpením počítá.
Apoštolská nauka v Písmu svatém hovoří o prvním Adamovi, který nás přivedl k smrti, a o druhém Adamovi, který nás vede ze smrti do života. Kristus svou výkupnou obětí odčinil hřích Adamův. Ale mlčí se zde o Evě. Duch Svatý v době apoštolů a pak ještě dlouho skrývá Marii
v její roli nové Evy, protože ještě nepřišla její hodina. To je strategie Boží. I Ježíš se, a jak důsledně, skrýval, dokud nepřišla jeho hodina! Když apoštolům již vyjevil o sobě něco víc, vždy je prosil, aby o tom ještě nikomu neříkali. Takto skrýval i svoji Matku a takto ji skrýval i Duch
Svatý, dokud nepřišla její hodina.
A její hodina přišla. Dějiny spásy zažily další Boží krok –
přichází Maria, aby splnila svůj úkol. A nás to znovu překvapuje. A přece tento její úkol je obsažen v Písmu svatém a těžko bychom mohli říci, o čem ona slova Písma hovoří, když ne o tom, co se nyní uskutečňuje.
V celých dějinách církve Bůh směřuje k této Mariině úloze, Duch Svatý ji připravuje, zjevuje nové a nové záblesky poznání její velikosti. Až nakonec, před třemi stoletími, sv. Ludvík M. Grignion z Montfortu ve svém spisu podává úžasnou vizi doby, která má přijít, která bude
dobou Mariinou. Tehdy ona
„bude přítomná z rozkazu Nejvyššího a vytvoří si ze svých malých a pokorných dítek mocné vojsko, s kterým definitivně přemůže pekelného hada“. Sv. Ludvík Grignion je skutečně jakoby prorokem jejího příchodu.
A nakonec přichází Maria. Dojde k několika zjevením, která mají církev „navyknout“ na její působení, až následuje významem největší z prvních
zjevení – v Lurdech. Tady se Maria představuje jako „Neposkvrněné Početí“ – to není nic více a nic méně než to, co Bůh vyslovil v ráji: „
Nepřátelství položím mezi tebe a ženu.“ To je tedy ona. Bůh jí dává moc konat zázraky, aby tak jako Ježíš jimi vydala svědectví o tom, že přichází od Boha. A toto místo, Lurdy, zůstalo majákem, kde se nevěřící svět může na vlastní oči, svým vlastním – vědeckým – způsobem dotýkat nadpřirozených událostí, mnoha zázračných uzdravení.
A
potom přichází Maria ve Fatimě. Zjevuje se třem dětem a opět říká, jako při všech zjeveních, abychom dělali to, co nám řekl Ježíš. Zdůrazňuje, na co jsme zapomněli – modlitbu a pokání. Ale kromě toho přichází s poselstvím, které ji představuje jako velkou prorokyni této doby, jako Vojevůdkyni, která mobilizuje své děti k rozhodujícímu boji. Žádá, aby se všichni
zasvětili jejímu Neposkvrněnému Srdci, a poselství končí příslibem: „
Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí!“
A to jsou vskutku odvážná slova. Bůh nám dal dostatek času, aby církev toto zjevení a jeho poselství přezkoumala a nakonec přijala. Církev přijala Marii v této její roli.
Avšak jen církev na skále Petrově přijala Marii v této roli, jen ji nemohly brány pekelné oloupit o to, co je potřebné pro konečné vítězství. Maria, kterou nám Ježíš dal z kříže, patří k těm jeho vykoupeným
nadpřirozeným darům, jež nám poskytují nadpřirozenou pomoc a proti kterým satan nejvíce pracuje svojí lží, aby nás o ně oloupil.
Život církve, mystického těla Kristova, dospěl do té chvíle, kdy Ježíš ve svém pozemském životě začal připravovat učedníky na své utrpení. Právě toto přišla Maria sdělit ve Fatimě o církvi.
Jako Ježíš říkal učedníkům před svým utrpením, že bude vydán, ukřižován, ale vstane z mrtvých, podobně hovoří ona ve Fatimě o mystickém těle Kristově, o církvi – že bude vydána zkoušce, ale že nakonec zvítězí. Od května do října roku 1917 postupně o tom říkala třem dětem. Sdělila jim, že Rusko
rozšíří své bludy, mnoho nevinných bude trpět, církev bude pronásledována, zvláště Svatý otec bude mnoho trpět. A jen několik dní poté, co se zjevila naposledy, vypukla v Rusku krvavá revoluce, šířící násilnou ateizaci, otevřený boj proti Bohu, zanechala miliony mrtvých a obrovské duchovní zpustošení.
Kristovo dílo na zemi je vydáno zkoušce. Všemohoucí Bůh a Syn po jeho pravici jako by dali ruce za záda a řekli satanovi: Dělej, co umíš, a zkoušej, zda zvítězíš. A on koná. Surovou silou zloby i zákeřnou lstivostí své lži – do té míry vládne, do jaké mu to lidstvo svojí hříšností umožňuje. Bůh proti tomu mocí nezasahuje.
Jedině modlitba a pokání může satanovu moc umenšit. Maria, která byla pouhým člověkem, však může zasahovat.
Mystické tělo Kristovo – církev – bojuje na svém kříži za záchranu celého světa. A tak jako v Ježíšově životě přišlo po vítězství na kříži vzkříšení, které přišlo z moci Boží, z moci vykoupení, tak tomu
bude i teď: „Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí!“ Bude to vítězství z moci spoluvykoupení, z moci probodnutého Srdce Matky. Z Mariiny výkupné oběti, již připojila jako nová Eva k výkupné
oběti svého Syna, nového Adama. Ona obětovala utrpení svoje Srdce, svoje Neposkvrněné Srdce. Proto ono bude znamením v tomto rozhodujícím boji – v části, kterou vybojovat bylo ponecháno lidem.
* * *
Boj vrcholí. A „Maria je přítomná z rozkazu Nejvyššího“, jak to předvídal sv. Ludvík Grignion. V tomto čase to skutečně zakoušíme. Na mnoha omilostněných místech se zjevuje nebývalým, trvalým
způsobem, aby dala poznat svoji stálou přítomnost. Posiluje své věrné děti a shromažďuje svoje zbloudilé děti a dává mnoho znamení, aby jich co nejvíce našlo svoji ztracenou víru. Přišla její hodina
a ona je s námi nyní tak, jako když Ježíš chodil po cestách tohoto světa a promlouval k zástupům na ulicích. (...)
V dnešní době jsme se ocitli v podobné situaci, v jaké se ocitli kdysi Ježíšovi současníci. Ježíš přišel a lidé, jeho současníci, museli sami posoudit, zda je to ten, jenž má přijít, podle znaků, které o něm
dalo nebe ústy proroků. Bůh od nich, od jednoho každého, očekával víru v Ježíše. Od každého jednotlivě tedy očekával takovouto
samostatnost Božích dětí.
A dnes přichází Maria v tak rozhodující roli, že to přímo připomíná rozpaky v Ježíšově době. Jedni říkali: „Je to on, Bohem přislíbený.“ Jiní zase říkali: „Není.“ Jedněm se rozjasňovalo, začali chápat
Písmo, že skutečně hovoří o Ježíši, jiní se snažili zastavit běh dějin spásy u dosavadního zažitého poznání Boha, u židovství.
Také dnes by mnozí nejraději zůstali při tom Božím kroku v dějinách spásy, když Maria mlčela. Jsou to její slova. Jedni říkají: „Je to Ona!“, jiní: „Není!“
Až po ukřižování církve a jejím zmrtvýchvstání,
po nových Letnicích všichni uvidí, že to byla ona, jež plnila svůj úkol Matky. Že tak, jako pod Ježíšovým křížem ona kolem sebe udržela věrný zbytek jeho Dvanácti – Jana, na němž mohl Ježíš splnit svůj Otcem daný úkol – svěřit Ženě potomstvo, tak i pod křížem církve ona zachová ve svém Neposkvrněném Srdci malý zbytek těch, kdo se jí zasvětili, aby mohli být započítáni pro konečné Boží
vítězství. (...)
* * *
Dějiny spásy skutečně mají onen obraz, jak jej Bůh načrtává na jejich začátku: Žena, ustanovená k nepřátelství vůči hadovi, a její potomstvo – Neposkvrněná a její děti.
Marii potřebujeme a je „přítomná z rozkazu Nejvyššího“ teď, když mystické tělo Kristovo – církev, je ve večeřadle, kde se připravuje na svoji výkupnou oběť a kde setrvává v čase své zkoušky a zdánlivé porážky v očekávání nových Letnic. Neboť zase jen působením Ducha Svatého v přítomnosti Neposkvrněné se může zrodit celý svět k Božímu životu, jako se z Ducha Svatého v přítomnosti Neposkvrněné zrodilo Ježíšovo lidské tělo, jako se o Letnicích z Ducha Svatého v přítomnosti Neposkvrněné zrodilo mystické tělo Kristovo – církev, tak se ve večeřadle této doby zrodí z Ducha Svatého v přítomnosti Neposkvrněné celé lidstvo k Božímu životu – když bude pošlapána hlava pekelného hada Ženou a jejím potomstvem. Až tehdy může přijít Kristus podruhé na svět ve své božské slávě, aby odevzdal Otci království.
Z Máriina doba. Mimoriadne číslo, 1995
Přeložil -dd- (Redakčně upraveno)
Převzato z časopisu Světlo 4/2017, str. 6-7
