Fenoménu single, který je rozšířený napříč společností, se nevyhýbá ani křesťanské prostředí. Přitom jde v jistém smyslu o paradox. Právě věřící lidé jsou považováni za ty, kteří by neměli nad hodnotou manželství spekulovat a s radostí by si měli zakládat rodiny. Tak to ale docela není.
Postoj si již delší dobu všímá, že existuje nezanedbatelná skupina mladých, která je čímsi specifická: Jde o praktikující věřící, kteří velmi touží po manželství a rodině, dokonce nemají zásadní problém najít si partnera či partnerku - ale nakonec i tak zůstávají single.
Jelikož jde o komplikovaný fenomén, přistoupili jsme k němu trochu nestandardně. Setkali jsme se s několika lidmi, kteří se jistým způsobem věnují zmiňované single skupině, respektive s takovými mladými přicházejí často do kontaktu. V rozhovorech jsme prošli několik tezí či otázek, které se mezi křesťanskými singláči objevují, a podrobili jsme je reflexi.
S velkým respektem k citlivému a komplikovanému tématu vás zveme vydat se s námi na cestu do hlubin singláčovy duše.
Neoromantizmus
Debatu jsme začali tezí, podle níž se mnozí mladí bez silného citu a zalíbení neumí otevřít vztahu. Jakoby to bylo pro ně nezbytné, a to i v pokročilejším věku. A je to vůbec problém?
"
Některé pozorování ukazují, že starší se neumějí zamilovat a pak neumí ani budovat dlouhodobé a hluboké vztahy," říká Monika Hricáková, ředitelka katolického domu evangelizace Quo Vadis. Problém pak může být, že se dostanou do bludného kruhu: když byli mladší a uměli se snadněji zamilovat, tak se pro vztah nerozhodli, a pak, později, jim to už jde hůř.
Zakladatelka katolické seznamky KatRande.org Martina Brenčičová si myslí, že bez zamilovanosti to nejde. "
Spíše je otázka, zda jsou kolem ti praví lidé. S rostoucím věkem se člověku v okolí zmenšuje okruh lidí, do kterých by se dalo zamilovat," říká.
Podle Martiny je třeba sice brát lásku i s rozumem, ale někteří příliš mnoho přemýšlejí. "
I když mnozí jsou zranění z předchozích vztahů nebo mají stigmata z vlastních rodin, kde vyrůstali, a neumí tak navázat nebo udržet vztah," dodává.
Lukáš Pitel z Ústavu experimentální psychologie CSPV SAV poukazuje na to, že dnes se role emocí při vstupu do manželství obvykle přeceňuje.
"
Mám pocit, že dnes u nás vládne ,dogma', podle níž manželství z rozumu je třeba považovat za podřadné. Pokud chybí silné zalíbení, lidé raději do manželství nejdou," uvádí Lukáš.
Monika vidí v zamilovanosti pozitiva a upozorňuje na to, aby se nešlo do druhého extrému. "
Jistě není třeba, aby se dvojice zamilovala filmovým způsobem, ale pokud není v ní žádná jiskra a někdo jen zatne zuby a jde do vztahu, ať už pro věk, nebo něco jiného, také to není dobrá varianta," říká Monika s tím, že takoví lidé mohou pak trpět v manželství pro jistý pocit nenaplnění.
Pokud platí, že ctnost se nachází uprostřed mezi dvěma neřestmi, je namístě výzva, aby si dnešní mladí uměli rozum a cit správně vybalancovat.
V opačném případě mohou skončit jako vzdělaný měšťan z Čechovovy povídky Rodinné štěstí, který si dlouhá léta váhal vzít za manželku milující, ale podstatně mladší dívku. Když si už po několika letech manželství užívali společný život, neodpustila si při vzpomínce na jeho období spekulace prostý feedback: "Příliš mnoho jsi tehdy rozumoval a málo miloval."
Vysoké nároky a nereálné představy
Jelikož dohodnuté sňatky jsou dnes vzácností, mladí si kritéria o budoucím partnerovi či partnerce stanoví sami. Jsou však adekvátní?
"
Všimla jsem si, že kritéria u některých jsou skutečně velmi vysoko. Hledání dokonalosti u partnera zřejmě souvisí s nastavením společnosti, která nás vede k tomu, abychom měli nejlepší věci a služby," vyjádřila se Monika.
Souhlasí i Martina, podle níž je mnoho lidí single, protože mají příliš vysoká očekávání. "
Mají vysněné prince nebo princenzny, a když někoho potkají, stále jim na nich něco chybí."
Právě otázka nároků podkopává podle Lukáše domněnku, že singl zůstávají největší lůzři. "
Z výzkumů v oblasti sociální psychologie je známo, že lidé, kteří jsou nejoblíbenější či nejatraktivnější, bývají při vlastním výběru partnera či partnerky v průměru i více nároční. Často proto zůstávají dlouho nezadaní nejen ti méně atraktivní, ale také ti nejatraktivnější," dodává Lukáš.
V křesťanském prostředí se manželství často představuje jako ideál, který se zdá být až nedosažitelný. Namístě je otázka, jestli to nepodporuje u mladých nezdravé představy o budoucím partnerovi. Jezuita Jan Burda, který působí v bratislavském UPeCe, v tom jisté riziko vidí.
"
Určitě děláme chybu, pokud připomínáme pouze ideál a nepředstavujeme manželství i jako cestu povolání ke svatosti, na které si "nedokonalí" manželé vzájemně pomáhají a pomáhá jim i Bůh. Je třeba mluvit o manželství realističtěji. Tak mladé lépe připravíme na to, co po svatbě obvykle nastane. Ale bez ideálu, vzoru to nejde," myslí si.
Slabí muži, silné ženy
Když kdekoliv otevřete otázku, proč je dnes tolik nezadaných lidí, téměř jistě se objeví názor, že muži jsou málo akceschopní, chybí jim přímočarost, neumí se rozhýbat.
Naznačuje to i zkušenost Moniky a Lukáše, kteří organizují speed dating (seznamovací večery) pro nezadané katolíky a katoličky v bratislavském Domě Quo Vadis. Ženy vždy zareagují na takovou nabídku rychleji, ale muži se postupně také přihlásí a počet se nakonec dorovná.
Kromě rozšířeného názoru, že muži jsou v jistém smyslu usnutí, se v naší debatě objevil další zajímavý postřeh. A sice, jestli této deformaci nechtěně nenapomáhají příliš silné ženy?
"
Zdá se, že tu máme jistou nerovnováhu: mnozí muži zůstávají hravými dětmi, zatímco ženy hledají zralé muže," poznamenala Martina. Otec Jan Burda vidí dva motivy pasivity mužů.
"
První je, že my muži jsme od přírody pohodlní. Pokud nejsme něčím vyzváni do akce, tak nám stačí sedět za počítačem nebo sledovat televizi. Druhá věc je, že při pohledu na samostatné, zodpovědné a dominující ženy muž nemá ten pocit, že je zapotřebí, že by měl někoho chránit, získat si ho, dát mu pocit bezpečí a udělat šťastným. A tak je pro něho výhodné zůstat v pohodlnosti svého, privátního 'štěstí,"uvedl.
Lukáš vidí jako paradoxní, že moderní a postmoderní doba přinesla vysoký stupeň emancipace žen, ale zároveň prudce vzrostl výskyt nezadaných. Život bez vážného vztahu přitom zřejmě frustruje relativně více ženy než muže, přinejmenším v našich kulturních podmínkách.
I zde se ukazuje začarovaný kruh. Podle otce Burdu chybí přímočarost na straně muže, ženy spontánně čekají, že bude iniciativní. "
Když to však dlouho nepřichází, přirozeně přeberou iniciativu a dostáváme se k problému, že muž ji vidí jako soběstačnou a sebevědomou a nevzbudí se v něm ten přirozený pocit, že má být ochráncem ženy," dodal.
Deformace odpovědností?
Podle některých může za stále vzácnější přímočarost ke vztahům i příliš velký důraz na odpovědné konání, ve kterém se dnešní mladý člověk nachází. Od malička se na něj naléhá, aby vše dělal s maximální zodpovědností (dokončit školu, najít si práci) a pak u vztaů nastane opačný paradox - místo odpovědného rozhodnutí se jménem odpovědnosti stále něčím zabývá.
Takovou zkušenost má otec Ján. "
Ilustroval bych to na příkladu dvou mladých, kteří spolu chodí dva nebo i čtyři roky. Jsou i přesvědčeni, že jejich partner je ten pravý "na celý život", ale vynořují se jim některé věci, které v jejich očích brání uzavření manželství. Například dokončit studium nebo mít alespoň rok-dva práci, našetřit si na hypotéku nebo svatbu ...
Možná v daném věku nevidíme vztah tak důležitý, jaký ve skutečnosti (před Bohem) je. Chápu, že někteří říkají, že odpovědné je dostudovat, ale osobně jsem za to, že v první řadě je třeba plnit Boží vůli a tou může být v některých případech i ,dřívější 'svatba, např. již během studia nebo několikaleté bydlení v podnájmu. Sázíme ,na jistotu', ale žít znamená podstoupit riziko, převzít odpovědnost - s vírou," dodal.
Pasivita versus útěk
Naši partneři v diskusi o single poukazují na další problém. Někteří singláči podle nich sice říkají, že si chtějí najít partnera, ale reálně pro to nejsou vždy otevření. "
Jsou i tací, co pro to mnoho nedělají, a pak jsou i tací, co sice chodí na různé akce, ale nic z toho, protože nejsou vnitřně otevření," říká Monika.
Důvody mohou být samozřejmě různé - od zranění přes strach až po nereálné očekávání. Podle Moniky je pro dlouhodobé singláče klíčové změnit přístup a cestu. "
Chodí například do stejných kruhů, ačkoli tam nikoho nenacházejí. Pokud ale nezkusí změnu, je třeba přihlásit se do nějaké služby, na jazykový kurz nebo cokoli jiného, nemohou očekávat nové impulsy. Není třeba se bát, ale sebrat odvahu a zkusit nové cesty," říká.
Jistý útěk ze stereotypního hledání partnera doporučuje i Martina. "
Někteří svobodní jsou příliš soustředěni na hledání partnera a stále na to myslí. Mnohým pomohlo, když se stali například dobrovolníky a přestali myslet na sebe. Otevřeli se jim nové obzory a nezatížení hledáním potkali zajímavého člověka,"říká.
Hledají opravdu manželství?
Nelze si pomoci, ale z debaty o fenoménu single mezi mladými věřícími dýchá jedna zásadní, ačkoliv choulostivá otázka: Hledají skutečně to manželství, jak jej chápe církev dva tisíce let? Pokud ne, nelze se zřejmě divit pozdním sňatkům i mezi praktikujícími katolíky.
Zatímco napříč historií bylo manželství chápáno jako trvalý svazek muže a ženy zaměřený primárně na reprodukci, dnes předkládá současná kultura nový koncept manželství, který je spíše emocionálním vztahem dvou lidí, kde je důležité se cítit dobře.
Že s tím mají problémy i křesťanské kruhy, je evidentní.
"
Pokud přijmu představu, že manželství je k tomu, aby mně bylo dobře, a toto hledám a očekávám od partnera, tak je zřejmé, že se pro někoho rozhodnu mnohem později, když poopravím toto své přesvědčení. U každého člověka budu totiž zjišťovat, že v některých situacích se rozcházíme, nechápeme, nejsme si oporou," říká otec Jan. Problému si všimli i ostatní respondenti.
"
Možná někteří single ani nehledají manželství, ačkoli to proklamují. Respektive nejsou pro skutečné manželství otevření nebo mají jiné povolání" míní Monika. "
Mnozí mají vysoké nároky na druhé, ale na sobě nepracují," doplňuje ji Martina.
>
K tomu se přidává i celková kultura současných rodin, z nichž mladí vycházejí. Nedostatek přitažlivých manželských vzorů vnímá jako další problém Martin Luterán, rektor Kolegia Antona Neuwirtha.
"
Tím, že stále více dětí vyrůstá v rozbitých nebo jinak poznamenaných rodinách, přinesou si do dospělosti spoustu zranění, která je třeba léčit předtím, než se stanou zralými na vstup do manželství.
Jinými slovy, nemocné sňatky budou produkovat pozdější, žádné nebo další nemocné sňatky.
Nebát se start-upu
Zdá se, že problém singles nespočívá zcela v tom, že by se lidé neženili a nevdávali - pouze to dělají podstatně později než například jejich rodiče. Mnozí ženatí muži či vdané ženy, se kterými jsme si o tom povídali a kteří si také prošli delší fází stavu single, vidí téma jako generační záležitost. Utvrzuje je v tom pohled na své vrstevníky, kteří se většinou časem také poženili a povdávali.
Ten odklad je však zvláštní nejen v kontextu křesťanských hodnot a náboženské víry. I sekulární móda posledních let protlačuje do popředí flexibilitu a odvahu, trendem jsou start-upy a projekty vyžadující kuráž.
Kdosi jednou přirovnal sňatek během studentských dob k založení start-upu, kde mladý pár musí vše společně budovat od podlahy. Kdežto manželství dvou lidí ve věku kolem třicítky připomíná fúzi dvou etablovaných korporací.
Této době je opravdu těžké rozumět. A proto dokud dilemata singláčů vystřídají rodičovské povinnosti, je ještě nad čím přemýšlet. Jen přitom nezapomenout milovat ...
Pavol Rábara
Převzato
www.postoj.sk,
článek z 26. 1. 2017 naleznete
zde.