Od 31. ledna do 6. února 2016 se konaly Lidové misie (dále jen misie) ve Velkých Losinách, Sobotíně a v Loučné...je to rok, pojďme zavzpomínat...
Vám, kteří jste na misiích nebyli, bych ráda přiblížila pár osobních postřehů z těchto misií. Je to sice již delší dobu, ale bylo to úžasné...
Na misiích jsem byla po několikáté, věděla jsem, co mě čeká. Musím přiznat, že jsem se na misie docela těšila (je to úžasný dar, že v ČR máme svobodu projevu náboženského vyznání). Taky jsem pozvala pár známých, ať zkusí a uvidí, třeba to bude jejich „parketa“.
Tradicí je, že tak asi měsíc před začátkem lidových misií skupinky misionářů s dřevěným křížem na krku obchází rodiny v místě misií. Jde o tzv. Zvaní: nabízí koláčky, zvou na lidové misie a rozdávají Misijní Zpravodaj, kde naleznou bližší informace o průběhu celých misií. Dále sami kněží obchází rodiny a žehnají domy. Za což jsou většinou obyvatelé rádi.
Misie začínaly hrou: „Hon za klíči k pokladu“. Děti se bravurně zapojily. Hra byla opravdu napínavá, klíč i poklad nakonec děti našly.
Během misijního týdne chodí dvojce misionářů, tzv. popocházeči, po domech a ptají se, jak prožívají misie, popřípadě, co je na misiích zaujalo, jestli by rádi přijali některou ze svátostí: sv. Smíření, sv. Pomazání nemocných, sv. Eucharistie aj. Celkově je snaha navázat rozhovor o víře. Zdarma dostanou časopis Milujte se!, misijní zpravodaj a krátké shrnutí o svátosti smíření. Dále se zve na nejbližší program misí.
Naše skupinka chodila po domech ve Velkých Losinách. Vzhledem k tom, že většina obyvatel byla velmi zaneprázdněná a na program se nemohli dostavit, napadlo mě, že bychom se mohli ihned pomodlit za jejich rodinu. Někteří ani nevěděli, co si pod pojmem modlitby mají představit: krátce jsem vysvětlila, že modlitba je rozhovor s Bohem. Skrze modlitbu jim přejeme, aby je Bůh ochránil na cestách, aby jim dal veškeré dobro, které potřebují tady i na věčnosti a aby je potěšil v zármutcích (duše v očistci) a těžkostech, aby byl Pán středem jejich rodiny a jejich života, aby se jim dal poznat a aby Ho dokázali přijat. K mému překvapení modlitbu přijala většina lidí, a to i ti, kteří se prohlásili za ateisty anebo se hlásili k jinému náboženství. Několikrát jsme byli svědky, jak lidé byli dojatí, jak se jich dotýkal Duch svatý, jak je uzdravoval, právě tam, kde to bylo potřeba. A poté se hodně rozvykládali a svěřovali nám hodně těžké životní situace. Někdy jsem byla mile překvapená, že to co zažili, je neuvěřitelné a přesto stále mají optimismus a neději do života (i bez Pána Ježíše). Opravdu to stálo za zamyšlení, velký obdiv a poděkování Pánu za ně.
Pokud někdo zustal v okně a nebo ve dveřích dále od plotu, tak modlit se opravdu, tak aby to slyšeli, chtělo kus odvahy! Uvědomila jsem si, že je vlastně svoboda, tak proč ne!
Je pravda, že ne všichni nás vřele přijali, ale více bylo těch hezkých přijetí a setkání. Např. tato: v jednom domku se před dvěma měsíci narodila holčička a rodina si moc přála, aby byla pokřtěná.
Potkali jsme rodinu, která přijela se třemi dětmi na chatu. Byli moc rádi za sdělení, co se zde pořádá. Sami byli praktikující katolíci, ke společné modlitbě se rádi přidali. S touto rodinou jsme vnímali velkou vnitřní jednotu.
Misionáři byli pozvaní i na hodinu náboženství pro děti z I. Stupně ZŠ. Tématem hodiny byly skutky tělesného Milosrdenství. Jak tato hodina probíhala? Po vzájemném představení se a vysvětlení pojmu milosrdenství, misionáři rozdělily děti do dvou skupinek. Jejich úkolem bylo zahrát scénku, kde bude alespoň jeden skutek tělesného milosrdenství. Skupinky pak navzájem komentovaly danou scénku a hádaly skutek milosrdenství. Děti se tohoto úkolu zhostily výtečně.
První skupinka zahrála scénku jak jedné žačce se udělalo nevolno a spadla na zem. Kolem ní ale přešlo několik žáků, zastavili se u ní, ale spěchali buď na oběd nebo „do kroužků“ a nechali ji tam ležet. Po nějaké době jedna žačka zavolala pomoc. Nakonec všichni žáci jásali, že se žačka probrala a nestalo se jí nic vážného. Někdy to tak bývá, že skrze denní povinnosti nevidíme, že někdo vedle či kolem nás potřebuje pomoc. Nemusí jít zrovna o život, může jít o maličkost. Jak to každého potěší, pokud má otevřené oči a umí pomoc nabídnout anebo dotyčný si o pomoc umí požádat a nestydí se za to. Je to dar pokory.
Druhá skupinka zahrála scénku, kdy jeden chlapec onemocněl. Maminka musela zavolat paní doktorku do domu. Nebylo to naštěstí nic váženého, ale přesto mu paní doktorka předepsala léky a musel zůstat v posteli. Za chvíli přichází na krátkou návštěvu spolužačka. Mrzí ji, že spolužák není ve škole, proto mu nese pomeranče, aby se brzy uzdravil. Je moc pěkné od těchto dětí, jak dokáží projevit lásku a úctu svojí přirozenou laskavostí, slovem a drobným dárkem. Neznají totiž, co je předsudek. Jednají na základě svého srdce.
Dále od paní učitelky dostaly knížečku: Skutky tělesného milosrdenství. Na závěr žáci Pánu Ježíši pronesli krátkou osobní modlitbu díků. Děti byly moc šikovné. Přejeme jim, ať nadále rostou ve víře.
Lidí z Velkých Losin postupně přibývalo jak na mších sv., tak na stavovských promluvách a přednášce o Duchovním životě. Moc pěkně probíhalo kající procesí.
Misionáři byli taky pozvaní do kroužku pro malé děti: Sedmikrásek. Měla jsem tam hrát housenku, které se nelíbí, že je „pouze“ housenka. Chce být žirafou s dlouhýma nohama, aby se „napapala“ zdánlivě lepších lístků na stromě, než na louce; psem, aby mohla štěkat a aby měla dobré uši; kočkou s krásným kožíškem, hláskem a fousy; šnekem, aby měla ulitu domeček ihned na sobě a kdykoli se tam mohla schovat; motýlem, aby měla krásná křídla a mohla létat; beruškou, aby měla další křídla a mohla vzlétnout ke slunci a vše viděla z ptačí perspektivy….housenka vypadala příšerně. Ani pes, ani kočka, ani žirafa ani motýl...maminka z ní byla nešťastná. No, prostě nakonec z ní byla příšera, nikdo si s ní nechtěl hrát, protože každý se jí bál...až jedna holčička jí poradila, že jí sundá to vše, co má na sobě, že to bude lepší…a maminka jí řekla, že nemá závidět druhým, jak vypadají a co umí, protože každý je originál a každý má své dary, kterými má Pánu sloužit. Poté bylo vše v pořádku a housenka měla spoustu kamarádů.
Jeden pán nás pozval na čaj, velmi byl rád za setkání, ukázal nám krásné dvě Panny Marie – obrázek a Sošku, kterou opatruje po své babičce. Vyprávěl nám příběh, že jeden pán se synem dříve v době Komunismu zboural kapličku, syn si ale předsevzal, že jednou tuto kapličku postaví. Nyní je syn v důchodě, vzpomněl si na toto předsevzetí a pustil se do stavby. Kaplička je již postavena a vysvěcena.
Během celých misií jsme se modlili za o. Roberta Mayera. Tato zpráva nás opravdu zasáhla, velmi nečekané! Věříme, že máme v nebi dobrého přímluvce. Víme, jak se přimlouval zde na zemi, tak u Otce v nebi se bude přimlouvat ještě více.
Dětská mše v Sobotíně byla velmi hezká. Děti kněz učil např.: jak se nebavit s Pokušitelem: když nás stále nabádá k horším a horším věcem, tak máme říct: Ale ne! Vůbec ne! Táhni!
Zážitků je více, ale myslím, že to hlavní zaznělo. Kdo by chtěl vědět více, budeme rádi, když se přidá k nám na další misie.
Celé misie nás posunuly opět dále, odcházeli jsme se vzájemným obohacením.
Moc děkujeme za milé přijetí, za ubytování, jídlo a za zajištění všeho, co bylo potřebné nachystat pro tyto Lidové misie. Pán Bůh zaplať.
Přejeme Vám ať Plamen víry dále hoří ve Vašich srdcích a zapalujete tak druhé kolem Vás.
Fotky naleznete zde
Text: Hana Jahodová
Foto: Hana Jahodová, Josef Křivan
