Zamyšlení nad evangeliem 5 neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě.
Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích. (Mt 5,13-16)
Často při pohledu na Bibli obdivuji jasnost Ježíšových slov. Dokáže to – jeho věty jsou živé a pasují na nás, otevírají život.
I jako dnešní oslovení“Vy jste sůl země, vy jste světlo světa…“ proniká přímo do srdce. Při jeho poslechu poznáváme, jak jsme jemu i svým bližním tolik toho dlužní. A dlužíme toho hodně, proto to tak kolem nás vypadá.
Před ním si připadáme jako žebráci, protože ta naše láska je strašně slabá a malá. Máme více rádi sebe než druhé. Ale jakmile se u někoho ukáže špetka porozumění, špetka lásky a citu, hned naše srdce pookřeje a je nám na světě lépe. Začínáme věřit, že dobrý člověk ještě nevymřel a že magie zla je omezená.
O této víře, že může být dobře – to mluví Ježíš. Nechce, abychom byli jen slušní věřící. Kde je jen slušnost, tam časem vymizí víra, zůstane jen suchost a konvence.
Pán svými slovy chce, aby naše srdce hořelo, teplo z něj vyhnalo chlad a světlo temnotu v našem jednání. Aby zář z něho rozmrazila ledové bariéry, které překáží přijetí nás samých. A ono to skutečně jde. Jenom chtít…
Láska má sílu. O tom se píše v jedné japonské pohádce.
Nám také zbývá jedno.
Hořet – žít a být světlem, které hřeje a přitahuje všechny, kteří se třesou zimou. A časem poznáme, že tím světlem nejsme my, ale Kristus, který skrze nás působí.
