Kdysi feministky bojovaly za práva žen. Dnes jsou horlivými obhájkyněmi genderové ideologie, která pomalu rozkládá náš svět. A zdá se, že nedají pokoj, dokud zde nezůstane kámen na kameni.
Je několik věcí, které vám při jakékoli přednášce moc nevěří. Když přednášíte o radikálním islámu, je to teze o tom, že oni opravdu (ale opravdu) mají za konečný cíl ovládnutí celého světa. Je to tak megalomanské, až to zní absurdně. Ale to neznamená, že to někdo nemyslí vážně.
A že kvůli tomu není ochoten zabíjet.
Genderová bublina
Druhou věcí jsou radikální feministky a jejich genderová ideologie. Tady zase jen málokdo věří, že
jejich konečným cílem je úplná a absolutní změna celé lidské společnosti, jak ji známe. A protože společnost tvoří muži a ženy, z jejichž svazku se plodí děti, zaměřily se právě
na to. A opravdu (opravdu!) chtějí totálně změnit to, co si představujeme pod pojmem „muž“, „žena“ nebo „rodiče“.
Ony to samozřejmě sami nikde neřeknou. Dobře vědí, že by tím své posluchače vyděsily podobně, jako je děsím já. Jenže čím jsou si ve svém uzavřeném světě genderových studií jistější, tím více si pouštějí pusu na špacír.
Samozřejmě ono se to zatím drtivé většiny lidí nedotkne. Zatím. Postupně si totiž zvykáme. Když jsem někdy před dvaceti lety poprvé slyšel o registrovaném partnerství, za břicho jsem se popadal. A všichni okolo taky. Pak se říkalo: „partnerství tedy ano, ale děti ne“. Co si asi myslí nejmenovaný šéfredaktor
Respektu, který mi
před nějakými skoro patnácti lety říkal: „adopce ano, ale na děti nešahejte“. Ejhle, uteklo to jako voda a na pořadu dne jsou adopce. (Tehdejší) šéfredaktor samozřejmě mlčí. Alespoň to. Ti po něm už za to aktivně bojují.
Kdysi feministky (alespoň oficiálně) bojovaly za práva žen. Dnes se našly v nekonečných obdobách
genderové ideologie, která tvrdí, že vlastně žádní muži a ženy nejsou, protože je nekonečně mnoho možností, jak se cítit (gender je přece sociální pohlaví), a každý den si
můžeme vybrat. Nevěříte? Mají to na nástěnce na genderových studiích na Univerzitě
Karlově. A že je těch genderů nekonečně? Když jsem před čtrnácti lety studoval v USA, mluvilo se tam o GLBT (gayové, lesby, bisexuálové a transsexuálové). Pak se dalo první L, aby lesby byly první. Pak se přidalo I jako intersexuálové (neptejte se mě, co to je). A teď se v koaliční smlouvě v Berlíně (míněno spolkové zemi Berlín) oficiálním termínem stalo LGBTTIQ (přibyli transgendeři a queer – to jsou myslím ti, co vůbec neví, co jsou zač). Že my nejsme Berlín? Nejsme. Ale budeme.
Podpora genderové politiky je totiž oficiální záležitostí Evropské unie a tato agenda je štědře podporována evropskými, norskými a EHP fondy. Vždy podle projektových období zažíváme neuvěřitelný rozkvět genderových nevládních organizací, které často sídlí na stejné adrese, jsou v nich stejní lidé, ale čerpají peníze na různé projekty.
Díky tomu se můžou
už na třech samostatných katedrách zabývat ekofeminismem, kyberfeminismem, anarchofeminismem, GenderFuckem (má to prý něco společného se „subverzívním potenciálem genderově nenormativních strategií“)… Mohou se zabývat „environmentální souvislostí dámských hygienických potřeb“. Mohou chodit na přednášky: „Jaké jsou důsledky popularity detektivek z hlediska feminismu“. Nebo na seminář o „konstrukci autenticity a genderové identity v hip hopu“. Studovat „subverzi genderových stereotypů
v období modernismu“ nebo jak „hierarchii na základě pohlaví explicitně nahrazuje hierarchie moci“.
Malí, ale šikovní
Jistě, zabývá se tím u nás statisticky zanedbatelná část populace. A jak nedávno v týdeníku
ECHO trefně poznamenala Lenka Zlámalová,
tihle progresivisté by se se svojí agendou nikdy do parlamentu nedostali. Proto neříkají naplno, co chtějí, a drží se hesla o „dlouhém pochodu institucemi“.
Podívejme se třeba na jejich
líheň – stranu Zelených. Ta už dávno není ve vládě, ale její lidé ano. Nedávno se spolupředseda mladých Zelených (a bývalý předseda Studentské
rady Filozofi cké fakulty UK) chlubil skvělými semináři na téma binárnost záchodů. Neboli, jak je hrozné, že existují oddělené záchody pro muže a ženy. A že to začalyi (ne, nedělám si legraci – tak hle to opravdu píšou, aby bylo jasné, že jde o muže i ženy a další) řešit ze stavebních/ekonomických/a jiných hledisek.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že
tyhle skvělé semináře dělá vedoucí
oddělení rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády. A nejde jen o vládu.
Neziskovky už dávno nejsou jenom ušmudlané charity, kde nadšenci pracují s postiženými dětmi nebo bezdomovci. Takové jsou také a zaplať Pánbůh za to, že v nich jsou lidé ochotní se angažovat. Ale jsou tu i
neziskovky, které fungují jako koncerny a továrny na peníze. A ty peníze mají nejen od státu z dotací, ale i od soukromé sféry. Velké společnosti snadno a rychle podlehnou módním trendům a
než by riskovaly, že budou označeny za homofobní, raději rychle zasponzorují Prague Pride. Jen se podívejte na webové stránky tohoto pochodu homosexuálů a uvidíte, kolik desítek velkých společností je sponzoruje. Lidé z neziskovek i lidé z velkých firem jsou koneckonců všichni absolventi podobných univerzit a žijí ve stejných bublinách.
Stejně jako islamisté nebudou nikdy spokojeni, dokud nedobudou svět, ani tihle blázni nebudou mít klid, dokud naši společnost zcela nezmění, potažmo nezničí. Když už neví, co by, vymýšlí si
třeba to, že na jednáních strany Zelených budou nejdříve mluvit „nemuži“ (takový hezký nový termín, „žena“ je totiž zastaralé), pak nové členky a pak teprve ostatní. Tak tam jsme to dopracovali s rovnoprávností...
Potrefené maminky
Samozřejmě,
nejdříve je třeba zpracovat děti. Takže teď se třeba terčem kritiky stala nevinná
slabikářová básnička Jiřího Žáčka „Maminka“. Prohlubuje prý genderové stereotypy. Posuďte sami, něco tak hrozného jste jistě už dlouho nečetli:
„K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály,
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit,
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.“
Škola je vůbec místem, kde se zjevně genderovým stereotypům daří. Všimli jste si, že při focení tříd kluci stojí, zatímco holky (pod nimi) sedí na lavici? Jasný příklad mužské mocenské dominance…
A co teprve čeština. Jak je možné, že v učebnici jsou věty jako „Kluci dováděli v řece a děvčata se slunila na sluníčku“? Děvčata jsou vykreslována pasivně a neprůbojně, zatímco chlapi dominantně a dravě. A to nemluvím o tom, že v legendární sbírce úloh z matematiky
od Františka Bělouna (ještě teď se mi dělá špatně, když si na ni vzpomenu) vystupují
ženy jen v osmi příkladech.
Dost legrace
Potíž je, když se aktivistky, které se dosud vyžívaly v pořádání seminářů, kde vysvětlují,
jak je film „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ sexistický, dostanou do pozic, kde opravdu
ovlivňují naše životy.
Jednou z těch, kterým se to podařilo, je bývalá ředitelka gender studies
Michaela Marksová Tominová, která se stala ministryní práce a sociálních věcí. A díky tomu, že to po ní nikdo nechtěl vzít, přežila i poslední výměny ve vládě. Marksová Tominová (ne nadarmo přezdívaná
Marxová-Engelsová) nyní
připravila koncepci rodinné politiky. Tedy rodinné… Spíše protirodinné. Nesmíme zapomínat, že rodina je okovem patriarchátu, a tak je potřeba s ní trochu zamávat. Třeba tím, že ji rozředíme. V pojetí paní ministryně je nyní rodina doslova cokoli. Dokonce i jednotlivec. A pak samozřejmě jakákoli skupina jakýchkoli osob jakéhokoli
pohlaví. Chybí snad už jen pejsek. A kočička.
Klíčovým principem má být „svoboda volby“, blaho dítěte je až další v pořadí. Poprvé se tu dozvídáme, že existuje něco jako
„právo na dítě“, podle kterého každý, kdo dítě chce mít, ho pros tě mít bude. Takže už to nebude tak, že asistovaná reprodukce je tu pro nešťastný pár, který má zdravotní problém. Ale když se rozhodne padesátiletá žena, dva (nebo tři) homosexuálové či osamocený starší muž, reprodukční klinika tu (za peníze ze zdravotního pojištění) bude vždy k dispozici. Tady zastříhal ušima Andrej Babiš, který vlastní většinu reprodukčního byznysu v ČR.
Co v koncepci najdeme dále? Místo odečtů z daní, které podporovaly ty pracovité,
plošné dávky pro všechny. A protože stát má mít vše pod palcem,
vadí dokonce i chůvy a neformální hlídání dětí, protože ty mají být přece hezky v jeslích a ve školkách pod dozorem. A navíc státu unikají (jistě ohromné) příjmy z daní a sociálního pojištění. Až budu příště sestře hlídat děti, asi bych se měl nahlásit na finanční úřad.
A protože
cílem jsou ženy v zaměstnání a děti v jeslích, je nutno ženy nějak motivovat – a to tím, že se zruší sleva na manželku. V koncepci tomu říkají, že „současný systém odrazuje méně vydělávajícího partnera od výdělečné činnosti“. Přeloženo do lidštiny to znamená, že
matky by neměly dostávat moc velkou podporu a místo toho by měly šupem
mazat do práce. Místo toho dostanete vyšší porodné a státem garantovaný spotřební úvěr do výše 300 000 Kč. Nevím, koho to při dnešních nízkých úrokových sazbách ohromí…
Ale nápadů, jak změnit svět k lepšímu, není v rukou snaživých aktivistů nikdy dost. Takže
v koncepci najdeme ještě návrh na hormonální antikoncepci pro ženy zdarma (tedy zdarma… on to zaplatí daňový poplatník). Tady zastříhal ušima pro změnu farmaceutický průmysl.
A aby si to třeba děvčata nerozmyslela, tak
je nutno posílit sexuální výchovu. A něco by se taky mělo udělat s tím, že muži tráví péčí o děti jen deset hodin týdně, zatímco ženy 16,5. A taky kojení by se mělo rozdělit spravedlivě. Půl na půl…
Nebát se!
Je načase přestat se bát. Rektor univerzity Karlovy Zíma už odebral Feministické společnosti UK právo zaštiťovat se jménem univerzity.
Rektor Jihočeské univerzity nedávno v rozhovoru řekl: „Asi za to budu někým hodně nenáviděn, ale třeba gender studies je pro mě méně kritický a více nátlakový obor, který vychovává
především lobbisty.“
Chce to odvahu, s těmi kolegyněmi z genderových studií se totiž nikomu do střetu nechce. Snad tu odvahu najde víc lidí, kteří zatím jen opatrně kroutí hlavou.
Matyáš Zrno, šéfredaktor časopisu Psychologie dnes a programový ředitel
Občanského institutu
Převzato z časopisu RC MONITOR č. 2 (29. 1. 2017), str. 11-13
časopis můžete stáhnout na
http://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2017-2.pdf
