Do měsíce února vstupujeme svátkem Uvedení Páně do chrámu, jehož historie i náplň je tak bohatá, že stojí za to, krátce se nad nimi zastavit.
Odborníci na liturgii sledují počátky tohoto svátku v Jeruzalémě na konci 4. století, odkud se rychle rozšířil po východním křesťanském světě pod názvem
Hypapanté, tedy
setkání.
Název jednak odkazuje na setkání spravedlivých Simeona a Anny s Kristem v chrámě, kam ho Panna
Maria přinesla, v hlubším smyslu ale i na setkání Starého zákona s Novým ve výše zmíněných postavách.
Na křesťanský západ se svátek dostal v průběhu 6. století. V Římě papež Sergios I. (papežem byl 687–701) připojil k liturgickému slavení svátku procesí předcházející mši svaté. Emeritní papež Benedikt XVI. v jedné své hromniční promluvě připomněl, že právě tímto průvodem se svícemi se podařilo vytlačit a jaksi přeznačit hlučný pohanský průvod – tzv. Amburbale (tato tradice
v Římě přežívala ještě dlouho poté, co se stal – alespoň formálně – křesťanským).
Aby křesťané vyjádřili kontrast mezi jejich liturgickým slavením a tímto pohanským „karnevalem“, konal se průvod v černých, resp. fialových oděvech (tedy v kajících barvách).
I zde se tedy vyskytuje motiv setkání:
pohanský svět, který svým bezuzdným řáděním chce jen přehlušit vlastní prázdnotu, temnotu a nevykoupenost, se setkává s Kristem – světlem světa. Křesťané odpovídají na chaos a temnotu okolního světa modlitbou, pokáním a snahou
vnášet do něj světlo Kristovo.
Tato zajímavá symbolika historie slavení hromničního procesí je stále aktuální.
Okolní svět nepotřebuje naše mravokárné kázání o tom, jak je zkažený a špatný. Ničemu nepomůže ani povýšený komplex vícecennosti (k němuž křesťané tváří v tvář pohanské společnosti vždy byli pokoušeni) a považování se za lepší než „ti druzí“.
Jsme posláni, abychom temnoty okolního světa i našich vlastních srdcí prozářili světlem, které nevychází z nás samotných a našich výkonů nebo akčních plánů, nýbrž ze samotného Krista. Pán dává své světlo jen tomu, kdo dokáže „ztrácet čas“ modlitbou a ztrácet sám sebe obětí a pokáním. Je signifikantní, že
nejvíc nespokojení se světem a děním v něm (ale také nejvíce zoufalí a pesimističtí) bývají ti, kdo se nemodlí.
Hromniční svíčka v našich domovech nám tak může připomínat potřebu zapálit ji vždy, když různé bouře našeho života budou chtít odložit nebo odstranit modlitbu a oběť. Jen díky nim budeme moci přinášet druhým světlo Kristovo – symbol naděje.
P. Petr Havlík, farní vikář řk farnosti Vlašim
Převzato z časopisu RC MONITOR č. 2 (29. 1. 2017), str. 1-2
časopis můžete stáhnout na
http://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2017-2.pdf
