Žurnalistika a technologie sdělovacích prostředků dnes mají možnost vstupovat velmi hluboko do lidského srdce, kde se odehrávají důležitá rozhodnutí. Je to dáno tím, že obraz má obrovské možnosti pronikat do našeho jednání, podněcovat ho, motivovat a ovlivňovat.
Obraz nás podněcuje a motivuje naše volby a rozhodnutí. Vnitřně uspořádává strukturu naší existence, probouzí síly, které nás vybízí k jednání. Stejně jako tvořivé Boží slovo mohou žurnalisté pouhým jedním slovem přetvářet nebo nově tvořit obraz skutečnosti. Současná technologie pak tuto moc slova globalizuje a umožňuje jeho simultánní působení na vícero místech.
Proto je vliv sdělovacích prostředků ve společnosti a v kultuře tak fascinující a mocný. Sdělovací prostředky mohou člověku pomocí růst, anebo ho dezorientovat. Mohou reprodukovat skutečnost a informovat nás o ní, a tak nám pomáhat rozlišovat při našem rozhodování, anebo mohou naopak vytvářet virtuální iluze, fantazie a fikce, které nás také vedou k určitým rozhodnutím. To částečně vysvětluje, proč se vynakládají takové prostředky na rozvoj komunikačních technologií, sdělovacích prostředků a do produkce obrazů. Sdělovací prostředky jsou dnes hlavními nástroji vytváření kultury. Díky médiím mohou žurnalisté oslovit obrovské publikum. Rád vyjadřuji tuto moc sdělovacích prostředků pojmem „proximita“. Moc sdělovacích prostředků tkví v jejich schopnosti sbližovat a ovlivňovat život lidí prostřednictvím společného globalizovaného jazyka. Kategorie „proximity“ v sobě nese jisté bipolární napětí mezi blízkostí a vzdáleností a zároveň – ze své vnitřní podstaty – i napětí mezi pozitivní a negativní blízkostí. Sdělovací prostředky jsou schopny pozitivního i negativního sblížení.
Podobenství o milosrdném Samaritánovi
V souvislosti s tím, co jsme právě řekli, se dostáváme k jádru našeho tématu otázkou „Žurnalisto, kdo je tvůj bližní?“, která nás uvádí do podobenství o milosrdném Samaritánovi. Otázku, již si klademe, položil onen znalec Zákona (žurnalista) Ježíšovi: „A kdo je můj bližní?“ Jak by řekl: Přikázání milovat je jasné všem, problém je, jak ho konkrétně uplatnit, koho mám milovat. Jak se projevuje „proximita“ ve sdělovacích prostředcích? Ve vztahu k jednotlivcům, ke všem lidem, ke konkrétním skupinám…? Může existovat evangelní poselství, které bude nejen hluboce osobní, ale zároveň „globální“? Jak se prokazuje láska skrze sdělovací prostředky?
Obraz zbitého muže na okraji cesty
I když obraz muže zbitého lupiči a ležícího na okraji cesty je zaměřen na etické či morální evangelní jednání, je možné aplikovat jej i na oblast pravdy a krásy. Navíc, dobro, pravda a krása jsou neoddělitelné v jakékoliv komunikaci. Jsou neoddělitelné ve své přítomnosti i ve své absenci. Jinak dobro není dobrem, pravda není pravdou ani krása není krásou. V dnešní době existuje „neviditelná většina“ odstrkovaných lidí, kteří leží zabití a oloupeni na okraji cesty a kolem nichž procházejí sdělovací prostředky. Ukazují je, informují o nich, nutí je mluvit… Zde je ve hře „proximita“, způsob, jak se přistupuje k bližnímu. Způsob, jak se přistupuje k bližnímu, determinuje naši úctu k lidské důstojnosti.
Správný nebo špatný přístup k bližnímu z estetického hlediska
Z normálního hlediska je správný přístup k bližnímu ten, který nezraňuje, ale pomáhá. Správný přístup k bližnímu v rovině pravdy zas spočívá ve zprostředkovávání pravdivé informace. Správný přístup k bližnímu v estetickém smyslu znamená sdělovat celou skutečnost harmonicky a jasně. Přistupovat k bližnímu špatně naopak znamená dezintegrovat, tedy zakrývat některé aspekty dané problematiky nebo je manipulovat a tak působit disharmonii, která skutečnost mlží, hyzdí a zatemňuje.
Špatný přístup: estetická dezintegrace
Pokud je jediným cílem obrazů a informací přimět adresáta ke konzumu nějakého produktu nebo manipulovat lidi a využívat je, jedná se v podstatě o přepadení, o útok. Tento pocit často člověk zažívá, když se na něj valí svůdné či agresivní obrazy. Cítí se zavalený, napadený, otřesený a neschopný pozitivního jednání… Stejné pocity pociťuje při útoku, násilného činu nebo únosu.
A právě za touto rozkladnou estetiku, která vzbuzuje beznadějný dojem, že není možné poznat pravdu nebo konat společně dobro, je nutné odhalit a odmaskovat politické a ekonomické zájmy některých skupin, které nevedou k obecnému dobru.
Tato rozkladná estetika v nás působí stejně jako „zákon“ a „rituál“ v srdci levity a kněze, tedy těch, kdo z dálky obešli zraněného. Ti dva neviděli realitu – zraněného bližního -, ale pouze „pseudorealitu“ – neznámého, cizince, kterého je třeba raději obejít. V dané době lidi navzájem vzdalovaly jejich „náhledy“ na zákon a na kult. I dnes nám hrozí nebezpečí, že některé sdělovací prostředky zavedou nějaký „zákon“ nebo „kult “, které nás povedou k tomu, abychom zdaleka obcházeli konkrétní bližní a věnovali se jiným zájmům.
Správný přístup: sdělovat krásu lásky v pravdě
Přistupovat k bližnímu správně znamená sdělovat mu krásu lásky v pravdě. Když je pravda bolestná a když je těžké konat dobro, krása spočívá v lásce, která sdílí bolest důstojně a s úctou. V protikladu ke vší senzacechtivosti existuje důstojný způsob vyjádření bolesti, který zachovává hodnoty a duchovní bohatství lidu a pomáhá mu překonávat zlo silou dobra, bratrsky a solidárně spolupracovat na jeho překonání. To je „proximita“, která nás povznáší a otevírá pravdě a dobru. Naopak „systematické polemizování a znevažování, a to i skrze nezodpovědné využívání sdělovacích prostředků, je v rozporu se zralým soužitím pluralitní společnosti“, jak jsme to již řekli my argentinští biskupové.
Sdělovat to, co jsme viděli
První hlasatelé radostné zvěsti Ježíše Krista hlásali evangelium na základě pozorování a svědectví: „Co jsme viděli a slyšeli, čeho jsme se svýma rukama dotýkali, to vám zvěstujeme, abyste měli život“ (srov.1 Jan 1-3). Svět zaplňují tisíce obrázků, ale pouze opravdová kontemplace Kristovy tváře nás uschopní k tomu, abychom v Ježíšových milosrdných očích zahlédli odraz naší hříchem zraněné lidské přirozenosti a v Pánově tváři rozpoznali tvář našich bratří a více se k nim přibližovali. Pouze opravdová kontemplace Kristovy tváře nás uschopní k tomu, abychom ve tváři druhého rozpoznali tvář samotného Pána. Ježíš je viditelná tvář neviditelného Boha a zavržení a odstrkovaní lidé dnešní doby jsou viditelnou tváří Ježíše. Právě kontemplace činí možným ten paradox, že lze vidět neviditelné tváře.
Správný přístup k bližnímu také implikuje nutnost vydávat svědectví. Média se zdánlivě snaží o neutralitu, ale pouze ten, kdo otevřeně dává všanc své vlastní etické jednání a vydává svědectví o pravdě, důvěryhodně sděluje skutečnosti. Osobní svědectví žurnalisty stojí v samém základu jeho důvěryhodnosti.
Sdělovat s vědomím transcendence
„Sdělovací prostředky v současné době zaplavují svět obrazy, jež nejsou okny, přes která je možné zahlédnout toho, jenž je zcela Jiný.“ Přistupovat k bližnímu správně znamená představovat mu vždy obraz otevřený Jinému, transcendenci a naději, podobně jak je tomu u obrazu Panny Marie nebo u katedrál. Správný přístup k bližnímu je tedy přesný opak frivolních lákadel některých médií, která překládají karikaturu člověka. Správný přístup k bližnímu důrazně poukazuje na důstojnost člověka, na velikost jeho povolání, na krásu lásky, která musí sdílet bolest, na smysl oběti a na radost z dosažených met.
Média bohužel mohou představovat pouze ty nejpřirozenější či frivolní a narcistické stránky společnosti. Ale také se mohou stát otevřeným oknem, kudy prostě a živě proudí krása vznešené Boží lásky v zázraku jeho stvoření, v přijetí jeho milosrdenství a v solidaritě a spravedlnosti vůči bližnímu.
Sdělovat krásu lásky, která umí sdílet radost i bolest
Olej a víno, skrze kterého milosrdný Samaritán v podobenství projevuje zraněnému svou lásku, jsou pro žurnalistu velmi výmluvnými obrazy. To, co se sděluje, má být vonným olejem na rány a lahodným vínem radosti. Krása lásky je radostná, bez frivolnosti. Pomysleme jen na krásu takové Matky Terezy nebo dona Zattiho, jejichž nádhera není dána líčidly ani zvláštními efekty, ale vychází z nádhery lásky, která se rozdává v péči o ty nejpotřebnější a pomazává jen vonným olejem své něhy. Pouze Samaritán si vychutnává krásu lásky a oddanost vzájemné nezištné lásce. Ta začíná vnitřním pohnutím, tím, že lidské srdce změkne, takže dokáže vnímat Boží krásu a nádheru v člověku („Boží slávou je živý člověk“ /sv. Irenej /) a otevře se kráse a radosti z míru a společenství mezi člověkem a Bohem v pokorné službě neznámému zraněnému… na okraji města, trhu, společnosti… v nepohodě cesty… Je to krása jiného druhu, krása Lásky.
V trpícím Ježíši na kříži, jenž z pohledu světa či televizních kamer „nemá podoby ani krásy“ (srov. Iz 53,2), září krása vznešené lásky Boha, jenž dává za nás svůj život. Je to krása křesťanské lásky, krása svatých. Když myslíme na někoho, jako je Matka Tereza z Kalkaty, naše srdce se naplňuje krásou, která není dána fyzickými rysy nebo postavou této ženy, ale vznešeným jasem lásky k chudým a vyděděným, jimž je obklopena.
Taková je i krása dělníka, který se vrací domů špinavý a neupravený, ale s radostí, že vydělal na chléb pro své děti. Taková je neobyčejná krása společenství rodiny u stolu, kde se velkoryse sdílí chléb, i když je prostřený stůl velmi skromný. Taková je krása neupravené manželky již tak trochu v letech, která se stará o svého nemocného manžela bez ohledu na své síly a zdraví. I když už pominulo jaro mladistvé zamilovanosti, ve věrnosti stařičkých manželů, kteří se i na podzim svého života stále milují a drží se za ruce, je přítomna neobyčejná krása. Daleko přesahuje image a módní vzhled i krása každého muže a každé ženy, kteří s láskou prožívají své osobní povolání v nezištné službě společnosti a vlasti; ve velkorysé péči o štěstí rodiny… oddání náročné anonymní a nezištné snaze o obnovu přátelství ve společnosti… Krása je ve stvoření, v nekonečné Boží něze a milosrdenství, v osobní oběti ve službě vykonávané z lásky. Objevovat, ukazovat a zdůvodňovat tuto krásu znamená klást základy solidární společnosti a vzájemného přátelství.
