Apoštol národů byl nejdříve farizejem a aktivním pronásledovatelem křesťanů. Po obrácení se stal apoštolem a zemřel pro Krista jako jeden z pilířů církve.
Ve srovnání s jinými apoštoly, kteří Krista znali osobně a prožili s ním několik let, si omilostněný hříšník Pavel z Tarsu musel svůj osobní vztah ke Spasiteli vybudovat dlouhodobým růstem ve víře do značné míry sám. V tom je velmi podobný i nám, moderním křesťanům. Vzhledem k jeho povaze a předchozímu životu farizeje se tento proces neobešel bez problémů či dokonce konfliktů. Po obrácení zůstal celé tři roky v Damašku, aby se už jako nové stvoření, které si obléklo Krista, vydal za Petrem do Jeruzaléma. Celý zbytek života až po mučednickou smrt v Římě všude, kam přišel, oduševněle ohlašoval Spasitele a Vykupitele bez kompromisů.
Svou metanoii pojal radikálně a stejnou důslednost očekával i od těch, které v křesťanské víře na misijních cestách Středomořím formoval. Pavlova analýza světa, ve kterém působil, se vzhledem k vícero společenským paralelám se současností dá využít i dnes. Jeho preciznost a raně křesťanské reakce na dění kolem sebe by nám mohly dodat důvěru v řešení, které navrhl, aby udělal z křesťanství autentický nástroj změny celého lidského pokolení.
Pro ty, kteří touží dozvědět se o sv. Pavlovi a jeho představách něco víc, nabízíme dva úryvky (část předmluvy a podkapitolu Setkání se vzkříšeným Pánem) z čerstvě vydaného slovenského překladu knihy předního světového odborníka na jeho život a někdejšího profesora Nového zákona na l'École Biblique et Archéologique Française de Jerusalem, v roce 2013 zesnulého dominikána Jerome Murphy-O'Connorovi, Paul: His Story - Apoštol Pavel. Jeho příběh.
(https://www.martinus.sk/?uItem=260969).
Předmluva
Psaní této knihy bylo nádherným dobrodružstvím - pokusem proměnit život na příběh. Existuje mnoho životopisů Pavla z Tarsu, ale všechny se uspokojují se zdůrazňováním bodů, které můžeme stanovit s určitým stupněm pravděpodobnosti. Střed zájmu spočívá na argumentech, které potvrzují jisté závěry a "fakta", které vycházejí na světlo a jsou představovány jako trofeje v nádherné izolaci. Samotná povaha tohoto procesu zaručuje, že Pavel se nikdy neobjeví jako živá bytost. Jisté věci o něm byly objeveny, ale není ho vidět jako charakteristického jednotlivce. V mnoha momentech se v podstatě objevuje jako netělesná mysl, ze které se vylévají teologické myšlenky.
Na rozdíl od Lukáše nevkládám do Pavlových úst žádnou řeč, ale zaměstnávám se tím, co si Pavel mohl myslet a co cítil. Zde je kontrolou jednoduchý selský rozum. Pavel si musel promyslet věci dříve, než udělal nějaké rozhodnutí. Nechávám ho roztřídit možnosti, často v kontextu cesty k nové situaci. Mohl jednat impulzivně a neuváženě se hnát do katastrofálních strategických či taktických omylů. V takových případech se pokouším vysvětlit, proč se něco nepovedlo a jak Pavel pracoval na tom, aby se v budoucnu podobným omylům vyhnul.
br>
Během své akademické kariéry jsem pracoval na mnoha aspektech Pavlova života a teologie, ale pokus destilovat rafinované poznání na příběh, mě přivedl k pohledům, které jsem nikdy netušil. Pavel je nyní pro mě skutečnější jako člověk a pochopitelnější jako teolog. Totéž přeji i svým čtenářům.
Jerome Murphy-O'Connor OP, leden 2003
Setkání se vzkříšeným Pánem
Za daných okolností je tedy jisté, že Pavel nebyl v žádném případě disponovaný k očekávání toho, že se něco stane během jeho cesty do Damašku. Jeho mentální nastavení bylo srovnatelné s tím, které měli učedníci, pro které znamenalo ukřižování konec nadějí. Pavel byl přesvědčen, že Ježíš zemřel smrtí, která byla přiměřená jeho troufalosti, zůstalo už jen navrátit jeho pomýlené stoupence do ovčince autentického židovství.
Pavel výslovně tvrdí, že iniciativu převzal Ježíš "a poslednímu ze všech se jako nedochůdčeti zjevil se i mně" (1 Kor 15, 8), což dovolí Pavlovi, aby v jiném kontextu položil řečnickou otázku "Copak jsem neviděl Ježíše, našeho Pána?" (1 Kor 9, 1) .12
Ale jak Pavel věděl, že to byl Ježíš? Na rozdíl od Máří Magdalény, Petra a ostatních učedníků se s Ježíšem během jeho života neseznámil. Můžeme se pouze domnívat, že z toho, co o Ježíši věděl, si Pavel vytvořil jakýsi mentální obraz, kterému vzkříšený Pán odpovídal. Stres, ve kterém Pavel konal, mohl zvýšit jeho vnímavost na každého a na všechno, co bylo spojeno se středem jeho emocí. Ať už se to stalo jakkoliv, můžeme si být absolutně jisti jednou věcí, že výsledkem této zkušenosti bylo Pavlovo nepopiratelné přesvědčení, že Ježíš, který byl popraven Pontským Pilátem, žije. Ježíšovo zmrtvýchvstání, které Pavel pohrdavě odmítal jako podvod, se ukázalo být skutečností tak prokázanou jako nos mezi očima. Ježíšova existence pokračovala na jiné úrovni bytí. Toto uznání je vším, co bylo potřebné pro Pavlovo obrácení, protože to zcela změnilo jeho hodnotový systém.
Tvrdost tohoto obratu o 180 stupňů Pavel připomíná, když mluví o tom, že se ho Ježíš Kristus zmocnil (Flp 3, 12). Ježíš se ho zmocnil s neodolatelnou silou a postavil ho na úplně jinou cestu. Bylo by obtížné, ne-li nemožné, najít grafictější ilustraci toho, co znamená nadvláda. Pavlovo první přesvědčení týkající se skutečné Ježíšovy identity tedy muselo být, že byl "Pánem". Když už Pavel přijal Ježíše jako Pána, musel ještě uznat, že byl "Kristem" (Pomazaným). Ježíš nebyl jen nějakým "Pánem", ale židovským Mesiášem, v jehož Pavel doufal. Navíc, pokud byl Ježíš Mesiáš, pak byl "Synem Božím", protože tyto dva pojmy byly v judaismu úzce spojeny.
Celkově od začátku jeho života jako křesťana, pojmy "Ježíš", "Kristus", "Pán" a "Syn" byly úzce spojeny v Pavlově mysli, protože byly zakořeněné v jeho zkušenosti Ježíšovy síly.
Další krok následoval přirozeně, protože Pavel ho už mentálně přijal a byl na něj připravený. Pokud byl Ježíš Mesiáš, pak doba zákona skončila. Co zákon ukládal jako nutné podmínky spásy, již více nemělo platnost. Takže pohané, pokud šlo o jejich naději na spásu, se již více od Židů nelišili. Nezáleželo už na poslušnosti zákonu, ale na přijetí Ježíše. Mesiáš nebyl pouze pro Židy. Byl Pánem celého světa.
V Pavlově případě byl tento rozumový závěr posílen jeho osobní zkušeností. Ježíši oponoval jménem zákona, ale byla mu dána milost a jeho přijetí Ježíše už více nebylo závislé na zákoně. Z toho vyplývalo, že milost byla dostupná i pohanům, které zákon vylučoval.
Tyto dva aspekty se v Pavlově mysli spojily. "Ale když se Bohu, který si mě už v lůně matky vybral a svou milostí povolal, zalíbilo zjevit ve mně svého Syna, abych ho kázal mezi pohany, už jsem se neradil s tělem a krví" (Gal 1, 15-16) . Pavel to viděl tak, že jeho podřízení se Kristu bylo současně přijetím povinnosti ohlašovat ho jako Pána pohanskému světu.
Publikováno se souhlasem Nakladatelstva Dominikáni
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 24. 1. 2017 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 26. 1. 2017; 25. 1. 2020 - 2982; 25. 1. 2024 - 7424 přečtení)
