Při mé poslední cestě do Austrálie mne ohromilo, jak zde kněží - a nejen kněží - téměř jednohlasně lamentují: "Tak mnoho katolíků od nás přestupuje ke Svědkům Jehovovým. A podivné na tom je, že jsou to právě ti nejzbožnější."
Všem, kdo se mě ptali na mé mínění o tomto jevu, který je obzvlášť nápadný mezi italskými přistěhovalci, jsem si dovolil odpovědět, že na tom podivného není vůbec nic a že tento odliv věřících z katolické církve bude pokračovat, ba ještě se zvýší, pokud...
Pokud my sami, kdo patříme k velkým církevním s bohatstvím tradic a obrovských kamenných staveb, jimž hrozí nebezpečí stárnutí anebo toho, že budou působit dojmem naprosté prázdnoty, nezměníme současný systém.
Mně vůbec nepřipadá divné, že venkovan z Abruzz nebo Sicílie, plný náboženského citu a stesku po domově, který si připadá ztracený v obrovské zemi, do níž odešel za prací, pocítí chlad, když vstoupí do rozlehlého, anonymního kostela, kde nikdo nikoho nezná a kde se v bezejmenném davu může mezi lidmi sotva zrodit pocit důvěrné blízkosti, sounáležitosti a jednoty. To nejmenší, co se mu může stát, je, že se ocitne v krizi A jestli se k němu během této krize přiblíží Svědek Jehovův nebo člen nějaké jiné náboženské sekty a pozve ho k sobě domů, kde se v malém prostoru setká se skupinkou věřících, kteří se za sebe modlí, znají se jmény, sdílejí spolu svůj majetek, a především jestliže mu tito lidé vloží do rukou tajemnou a posvátnou knihu, z níž dosud znal jen název - Bible - a naučí jej se v ní orientovat, hledat a nacházet stránky, verše, odkazy..., pak...
Pak je dobytí další duše hotovo. Emigrant se vrátí domů, řekne svým blízkým: "Našel jsem opravdové bratry" a pozvolna se odpoutá od starého, zvětralého kořene.
To, co nutí lidi, a zvláště ty nejchudší, hledat církev, je žízeň po společenství.
Hledají však takovou církev, která by svými rozměry odpovídala rozměrům jejich chudoby a potřeb. Velká, oficiální, sváteční církev, která se opájí okázalostí svých obřadů, viditelností své síly a počtem svých věřících, jim už neimponuje.
Dnešní člověk, který musí čelit úzkosti ze samoty, touží po církvi, která by byla místem přátelství, autentických setkání a vzájemnosti, místem malým a blízkým.
Ale především chce takovou církev, která by ho sytila Božím slovem, která by ho doslova vzala za ruku a kráčela s ním po jeho cestě, která by měla tutéž tvář jako církev Lukášova, Markova a Janova; která by jej do všeho zasvětila; která by... nezapomínala na svůj původ.
A tak, aniž by věděl jak, se náš australský přistěhovalec téměř bezděčně odloučí od svého kořene.
Není to nikdy nic hezkého a často pak zůstane bolestné trauma.
Kdyby se namísto toho náš emigrant setkal s fokolarínem, neokatechumenem, členem Katolické sekce či Obnovy v Duchu svatém, anebo - to v případě, že by byl ještě hochem - se skautem, všechno by se vyvíjelo jinak.
Tito křesťané by jej nepozvali do mrazivého farního kostela, ale do malého, skromného sídla, kde spolu lidé živě komunikují a projevují si náklonnost, a on by pocítil teplo.
Žádný člověk nebude přestupovat k jiné církvi, jestliže mu ta jeho dává všechno, co hledá a po čem žízní: pravdu, lásku, přátelství, komunikaci.
Z knihy Hledal jsem a nalezl jsem (Carlo Carretto)