Zamyšlení nad evangeliem 3 neděle v mezidobí.
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: „Země Zabulova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.“ Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“
Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium (o Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. (Mt 4,12-33)
Část evangelia sv. Matouše, kterou čteme, nám prostými, klidnými slovy vypráví o začátcích veřejné činnosti Krista Pána.
„Ježíš chodil po celé Galileji, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou chorobu v lidu.“
Pohybuje se tedy mezi lidmi, zvěstuje své evangelium v menších či větších shromážděních a uzdravuje; a čteme také, že povolává své první učedníky, rybáře, a oni bez dlouhého rozmýšlení jdou za ním: opustili své sítě, své loďky a svého otce…
Ale kdo je tento Ježíš Kristus, syn Marie a dle obecného mínění tesaře Josefa? Minulou neděli jsme slyšeli, jak Jan ho představil jako slíbeného Mesiáše, Vykupitele. Ale to bychom mohli brát jenom jako jeho povolání, jeho ručení na světě. Avšak kdo je on sám, svou bytostí?
Jedni ho milují a jsou ochotni věnovat mu všechno, i svůj život – druzí ho nenávidí a chtějí ho sprovodit ze světa. Pro jedny je souhrnem všeho dobra – pro druhé je bezcennou veličinou. Pro jedny je ušlechtilým učitelem, jako byl třeba Sokrates, Buddha, Komenský,Ghándí –
ale čím je pro nás?
My věříme v Ježíše Krista, vyznáváme ho. Musíme si tedy ujasnit, kdo to je. Naše víra spočívá na zjevení Božím, na těch pravdách, která nám Bůh dal. Omezme se dnes na to, co říká o Kristu evangelium.
V dobách před Kristem, kdy ještě měli Izraelité své království, býval král uveden ve svůj úřad tím, že byl pomazán olejem: bylo to znamení, že je vyvolen, oddělen od ostatních ke svému úřadu. Kristus Pán byl také uveden ve svůj mesiánský úřad. Ale nebyl pomazán olejem, sestoupil na něj Duch svatý při křtu Janově. A čteme v Písmu svatém, že byl pomazán Duchem Svatým, byl oddělen od ostatních, určen k svému poslání.
A přitom také Bůh odpovídá na naši otázku: Kdo je Ježíš Kristus?
„Toto je můj milovaný Syn, ve kterém jsem nalezl zaslíbení.“ Tím je pro nás jasno:
Ježíš Kristus je Syn Boží.
Hledejme však další svědectví evangelia. Evangelista sv. Lukáš mluví o božství Kristově už před jeho narozením. Anděl při zvěstování říká Marii: „Počneš ve svém lůně, a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude velikým a bude Synem Nejvyššího.“
Z období veřejné činnosti Kristovy si vyberme jednu vynikající scénu. Bylo to v období, kdy byl Kristus ostře napaden od svých protivníků a dostával se s nimi do konfliktů. A tu říká apoštolům: „Pojďme do ústraní a oddechněme si.“ Odvede je do krajiny obývané pohany, kteří ho neznali. A tak měli pokoj od všech hádek.
A těm nejbližším, kteří s ním sdíleli společný život a dobře ho znali, položí otázku: „Za koho pokládají lidé Syna člověka? I řekli mu: Jedni za Jana Křtitele, jiní za Eliáše nebo za Jeremiáše nebo za jednoho z dávných proroků. A tu se otáže přímo jich:A za koho vy mě pokládáte? Šimon Petr mluví za všechny: Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého. A Kristus toto vyznání, tuto přímou odpověď Petrovu neodmítne, neříká jako Jan: Já nejsem. Přijímá toto jméno: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, neboť tělo a krev ti to nezjevily- to znamená: nemáš ze sebe toto poznání – máš to z osvícení Božího.“
Našli bychom v evangeliu ještě mnoho míst, kdy se Kristus prohlašuje za Syna Božího, mluví o tom, že on a Otec jedno jsou. Ale uveďme si alespoň to nejsilnější místo. Všichni evangelisté mluví o jeho utrpení a smrti a každý přidává nějakou podrobnost. V evangeliu Lukášově čteme: Řekli pak všichni velekněží: Ty jsi tedy Syn Boží? On odpověděl: Ano, já jsme.“ Tehdy před soudem, před svými nepřáteli, před těmi, kdo měli rozhodování nad jeho životem a smrtí, tady prohlašuje: Ano, já jsem Syn Boží. V takových chvílích se nežertuje. A on ví, že právě toto doznání bude důvodem jeho smrti. Právě proto bude vydán na kříž, že řekl o sobě: Ano, já jsem Syn Boží. A smrtí zpečetí tato slova.
Ale i jeho skutky dokazují jeho božství. Kolikrát řekl svým protivníkům: Když nevěříte mým slovům, věřte alespoň mým skutkům, které vidíte. Ukazuje činy svými, že vládne nad přírodními zákony, i nad zákonem smrti, jak ukázal svým zmrtvýchvstáním.
Ježíš Kristus skutečně zemřel. Úřední komise, představována důstojníkem, který probodl jeho srdce, to zjišťuje. A Kristus také skutečně vstal z mrtvých. Toto jeho zmrtvýchvstání je korunou, pečetí jeho božství. „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra“ – píše apoštol Pavel. Božství Kristovo, dokázané jeho zmrtvýchvstáním, je úhelným kamenem křesťanské víry.
Filozof Masaryk končí jednu svou knihu slovy a zdůrazněním: „Opakuji, Ježíš – ne Cézar je smyslem našich dějin.“ Chce asi říci toto: smyslem našich dějin a dějin celého lidstva, a koneckonců smyslem života každého člověka není síla a moc, představována vojákem Cézarem, ale lidskost a snášenlivost, jak ji učil Ježíš. Ovšem pro tohoto filosofa je Ježíš jenom Ježíšem – učitelem lásky dobroty. Ale takových bylo mnoho.
Pro nás však je to Ježíš Kristus, Ježíš Bůh, který tento zákon lásky sám naplnil až do dna. On tomuto zákonu lásky nejen učil své následovníky, nejen je k tomu vybízí, ale on je přetvořuje, on je uschopňuje, aby ten zákon lásky dovedli naplnit. On je tím skutečným vinným kmenem a my jsme jeho ratolesti:my jsme s ním v životě spojeni a božská míza jeho života a síly působí v nás. On působí ve všech, kdo svým utrpením a třeba i smrtí zpečetili svou víru v něho.
To on působí ve všech, kdo se v pokorné lásce sklánějí k trpícím a obvazuji jejich rány. To on působí ve všech, kdo usilují o dobro, o vše čisté a krásné a znovu a znovu zažehují světlo naděje v tomto někdy až k zoufání smutném a temném světě.
Proto znovu a znovu obnovujme svou víru v Ježíše Krista, Boha.
