Úkolem pastýřů je hlásat pravdu, ne ji zamlžovat ve jménu falešného soucitu. Přivádět hříšníky k pokání, nikoli k sebeobhajobě, vychovávat jejich svědomí, ne je chlácholit rozmělňováním norem.
Nelze dnes nenatrefit na srdceryvná svědectví těch, kterým prý zkazila život katolická sexuální morálka. Striktními pravidly zranění lidé veřejně svědčí o tom, jak se snažili dostát normě, jak je opakované pády stahovaly stále hlouběji do víru viny a jak se nakonec z těchto nelidských muk vynořili s osvobozujícím vědomím, že neselhali oni, nýbrž nauka. Cílem jim pak již není změnit sebe, ale ji.
Cestou k tomu, aby na světě ubylo hříchu, již není svatost, ale revoluce proti překonaným pravidlům – vždyť, kde není norma, není hřích. Je tedy třeba strhnout starou morálku, která zapovídala mimomanželskou sexualitu, je třeba se vzepřít proti mravní diskriminaci, a postavit
se na barikády v boji za základní lidské právo na život – na život muže s mužem, na život muže s cizí manželkou, na život muže s nemanželkou.
V rámci této revoluce se musí nejprve svoboda emancipovat od pravdy a rozum od logiky. Musí se uznat, že to, co bylo včera ještě naukou zjevenou Písmem a střeženou Tradicí, může být dnes bludem nemilosrdných rigoristů. Musí se přijmout, že pravdy víry a mravů lze měnit stejně pružně jako program politické strany a že
Zeitgeist je novým, neomylným magisteriem, v jehož jménu se smějí zpátečníci upalovat.
Stud, svatost a nestydatost
Instinkt revolucionářů brojících proti morální diskriminaci je naprosto správný.
Těžký hřích působí nesnesitelné výčitky a z této nesnesitelnosti je třeba najít cestu ven. Takové cesty existují dvě: buď pokání, nebo popření. Když se chci zbavit bouře ve svědomí,
mám možnost se buď s Boží pomocí obrátit proti hříchu, anebo se s pomocí pokušitele obrátit proti normě – anebo ještě lépe: popřít její existenci.
Za poznání té druhé cesty vděčím zejména povinné četbě na pražské Katolické teologické fakultě. Oženivší se kněz Georg Denzler mi v knize
Zakázaná slast ukázal, že celibát je v křesťanství pouze neblaze pohanskou výpůjčkou.
Stejnopohlavnímu sexu propadnuvší kněz Daniel Helminiak mi skrz knihu
Co vlastně Bible
říká o homosexualitě sdělil, že vlastně nic, rozhodně nic špatného. Oba využili veškerou sílu svého intelektu k racionalizaci vlastního selhání, k sebeobhajobě před světem.
Zápas s hříchem může být dlouhou řadou proher, ale největší prohrou je dát vlastnímu prohrávání jiné jméno, nahradit pojem pokušení pojmem přirozenost a zbavit se studu nikoli tím, že se stanu svatým, nýbrž nestydatým. Takovýto popírač vlastní hříšnosti je však neléčitelný, podobně jako alkoholik, který si nepřizná, že pije.
Proto největším ohrožením spásy není hřích, ale jeho popírání v podobě zkaženosti nebo nestydatosti. Jedná se o poslední stupeň pronikání zla do duše, již svatý Jan Zlatoústý popisuje jako pevnost.
* Pokud jednotlivě zhřeším, jako by nepřátelský voják vpadl přes hradby dovnitř. Včasnou svatou zpovědí ho okamžitě zahubím.
* Pokud v nějaké věci selhávám pravidelně, dostávám se do stavu >hříšnosti. Nepřátelská armáda už pevnost dobyla, ztrácím nad sebou vládu, stávám se otrokem neřestného návyku. I v tomto stavu hříšnosti však dosud vnímám své hříchy jako cizí vojsko, jako okupační mocnost, jíž se chci zbavit, byť právě nemám sil.
* Posledním stupněm je
zkaženost. Za této situace se cizí vojáci nejen volně procházejí mou pevností, ale já je zde vítám, hostím sušenkami a chlubím se před světem, jak se můj život příchodem okupační armády proměnil k lepšímu.
Jsou nestydatí lidé, kteří o sobě bez mrknutí oka a bez uzardění sdělují věci, jež svou povahou patří do zpovědnice. Sdělují je ochotně a otevřeně, nic nezatají. Jen zkroušenost srdce schází.
Takové zkaženosti může propadnout i teolog nebo kněz, když popírá hříšnost hříchu a vydává spoustu energie na jeho obhájení namísto na jeho odhalení a léčbu.
Případ takto znestydatělého života najdeme u člověka, o kterém mi vyprávěla jeho matka a který žije zároveň s manželkou a milenkou, aniž by to tajil. „Cizoložíš,“ řekla matka. „Necizoložím,“ odvětil syn, „to je polyamorismus.“
Polyamorismus (mnohopartnerství).
Pomocí hezkého cizího slova se dá hřích snadno proměnit v menšinový životní styl.
Kéž bychom žili ve světě plném svatých! Nezdá se však, že by se něco takového blížilo. Kéž bychom tedy alespoň žili ve světě plném hříšníků!
Svět plný nestydatých spravedlivých, svět, ve kterém lidi netrápí hřích, ne proto, že by se ho zbavili, ale proto, že se zbavili nepříjemného pocitu viny, svět prázdných zpovědnic, je totiž předsíní pekla (srov.
1 Jan 1,8). . Budu-li vlastním žalobcem, bude Bůh mým obhájcem. Budu-li vlastním obhájcem, bude Bůh mým soudcem.
Stav nestydatosti, kdy vidím hřích, ale už jsem mu tak přestal říkat a nestydím se za něj, znamená zhoubu duše. „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu.“ (Iz 5,20)
Nesuď, abys nebyl souzen?
Když se pak tito nestydatí – zvláště z řad duchovních – halasně ozývají v médiích, stavějí se do role obětí a volají po změně církevní nauky, je to sice znepokojivé, ale pochopitelné – potřebují, aby svět přitakal obrazu, který si o sobě vytvořili. Mnohem však
znepokojivější je, pokud katolické okolí – včetně kněží a teologů – jen bezradně krčí rameny, nebo dokonce aktivně přitakává.
„Kdo jsem já, abych soudil,“ říkají pastýři a odvracejí zrak. Hájí se tím, že sám Pán přece praví: „Nesuď, abys nebyl souzen.“ Tentýž Pán však v evangeliu neváhá soudit zákoníky a farizeje. Může se to zdát pokrytecké; jenže v Kristu přece nemůže být rozpor mezi životem a slovy.
Pán po svých učednících navíc nechce nic, co by nejprve nekonal sám. Pro tu podivnou situaci zbývá jediné vysvětlení:
to, jak Ježíš mluví s farizeji, není oním odsouzeníhodným odsuzováním. To, před čím Kristus varuje, není kritické myšlení a ochota říkat pravdu. To, před
čím varuje, je ošidná hra na Boha, který jediný vidí až na dno lidských srdcí a dokáže posoudit míru lidské zodpovědnosti a viny.
* Hřešit souzením druhého neznamená stavět se kriticky vůči jeho slovům, pokud hlásá bludy, anebo vůči jeho jednání, pokud nemravně žije a nemravnost hájí.
* Hřešit souzením druhého neznamená, že neřeknu: „Co tvrdíš je lež,“ anebo „Co děláš, je zlé“.
* Hřešit souzením znamená pouze ztotožnit bludaře s bludem, hříšníka s hříchem („Jsi lhář.“ „Jsi zlý.“).
Do nejvnitřnější svatyně, do cizího svědomí nevidíme, a je opovážlivostí hrát si na soudce skrytých skutečností. Ale
slova slyšíme, skutky vidíme – a ty soudit smíme, někdy dokonce musíme. Lze se totiž ohánět „neposuzováním“ a vydávat takový postoj za ctnost – za zdrženlivost v soudech –, zatímco ve skutečnosti jde jen o zástěrku pro vlažnost nebo pro zbabělost.
Jsou chvíle, kdy je hříchem neozvat se, odvrátit zrak, nevyjádřit se, abych
se náhodou nenamočil, abych neodhalil nitro, neučinil se zranitelným. Oháníme se pak evangelijními slovy o neposuzování, ale zapomínáme, že ta se netýkají skutků a slov, nýbrž lidí.
Pokud jde o člověka: „Kdo jsem já, abych soudil.“
Pokud jde o člověka, pak pamatuji, že pastýř, který se stal vlkem, je především zatoulanou ovcí, jež potřebuje pomoc. Pokud však jde o skutky a slova, pak nesoudit znamená propadnout ochablosti rozumu a lhostejnosti vůle.
Kristus, který nás varuje před odsuzováním, nás také povzbuzuje k jasnému mluvení. Vaše slova ať jsou „ano, ano“ – „ne, ne“.
V záplavě planého řečnění
je křesťan, a zvláště pastýř, povolán k mluvení bez mlžení. Je povolán říkat: „Toto je hřích a toto je blud.“
Při tom všem
je však zároveň třeba se pečlivě ptát, kdy jsem skutečně k mluvení povolán a zda se mě věc, k níž se chci vyjádřit, týká. Zkušení mají k dispozici vnitřní dar rozlišování. My ostatní se zde neobejdeme bez kvalitního duchovního vedení. Existuje totiž i neřest protikladná lhostejnosti – a tou je všetečnost, jíž propadají lenivé, jalové duše, které se o nic nestarají tolik jako o zkoumání života těch druhých. „Starej se o sebe,“ poradil anděl svatému Antonínovi. Ale když došlo v Alexandrii k ariánské krizi, šel Antonín hájit pravdu proti bludu i s nasazením vlastního života.
Ochota o pravdě svědčit, ochota odsoudit nepravost – a ukázat při tom i na konkrétního člověka, který ji hlásá nebo koná, tedy není tím souzením, které Ježíš tak odsuzoval.
Avšak smrtící soucit dnes svazuje ústa těm, kdo mají mluvit.
* Skutečný soucit by měl podobu pravdivého slova, které se zařízne do hříšníkovy duše (srov. Sk 2,36–37).
* Skutečný soucit by nepřikrýval zhoubné rány laskavostí, ale otvíral by je láskou k uzdravení.
Nestydatí nepotřebují empatické přitakávání a pochlebování, nýbrž pobídku k pokání. Nestačí se přitom za hlasatele zkaženosti pouze modlit, je třeba pravdu vyznávat i slovem. Zvláště pastýři jsou povoláni k promlouvání. Horlivci sice někdy nechávají polemice vyrůst z vlastní pýchy, hájí pravdu bez lásky, a proto jejich zápas nepřinese plody, avšak jsou i zbožní, kteří propadají
extrému opačnému: znají sílu ticha, ale ne sílu slova, neodváží se činu. Nicméně
zvláště v této době velkých duchovních zmatků máme povinnost bez vytáček vydávat svědectví pravdě. Naslouchat je důležité, ale naslouchat nestačí. Nestačí Hospodinu jen nastavovat ucho, je také třeba pozvedat v jeho jménu hlas. Vede-li se zápas mezi apoštolskou tradicí a duchem doby, ale pastýř se ohradí: „Kdo jsem já, abych měl názor?“, pak svému stádci neslouží. Hledí na to, jak se na téže louce pasou s ovcemi i vlci. Laskavě přihlíží, nikoho nesoudí, nestranně naslouchá. A zatím teče krev.
P. Štěpán Smolen,
farní vikář v Mladé Boleslavi
Převzato z
RC MONITOR 1/2017, str. 7 -9 (15. 1. 2017)
(Na Fatym.com vydáno 19. 1. 2017; 11. 7. 2017 - 4703; 9. 8. 2020 - 17813 přečtení)
