... Během jedné mše přišel do tohoto kostela starší muž a postavil se vedle Michala, který přišel na mši svatou již dříve. Během svatého přijímání však starý pán náhle odpadl a brzy poté zemřel. Po nějaké době se začaly dít podivné věci. ...
Vlastně jsem se v té době s Michalem moc nekamarádil, přestože jsme měli společné bydliště v malé osadě na východním Slovensku. Nebudu však uvádět její přesný název ani bližší údaje o její poloze, protože Michal si nikdy nepřál publicitu a vždy se snažil zachovat si soukromí.
Když se odehrávaly ty pohnuté události, o kterých píšu, mohl mít 8 - 9 let a já jsem měl o něco méně. Stalo se to před více než půlstoletím, někdy v 60. letech 20. století.
Michal bydlel v činžáku asi 200 metrů od mého domova a nepatřil k partě kamarádů, se kterými jsem si dennodenně hrával. Jelikož jsme však navštěvovali stejnou školu, dobře jsme se znali. Když jsme se setkali mimo školu, pozdravili jsme jeden druhého, ale neměli jsme důvod k dlouhým debatám. I o té příhodě s neodbytným duchem jsem se dozvěděl ne přímo od něj, ale od lidí, kteří mu byli bližší než já.
V naší osadě nebyl kostel. Postavili ji totiž v éře stalinismu po druhé světové válce jako typickou socialistickou kolonii pro zaměstnance nově postavené továrny, kteří pocházeli nejen ze všech koutů Slovenska, ale také z Moravy a Čech. Na mše svaté jsme proto chodívali do sousedních vesnic nebo do nedalekého města. Nejčastěji do kostela v nedaleké vesnici, při níž stála zmíněná nová velká továrna. A právě v tom kostele se to začalo.
Během jedné mše přišel do tohoto kostela starší muž a postavil se vedle Michala, který přišel na mši svatou již dříve. Během svatého přijímání však starý pán náhle odpadl a brzy poté zemřel. Po nějaké době se začaly dít podivné věci. Jednoho dne při hře s kamarády Michal najednou zbledl, zůstal bez pohnutí stát a nepřítomně se díval před sebe, jako kdyby tam něco viděl. Děti hned zpozorovaly, že se s jejich kamarádem cosi děje. Ptaly se Michala, co mu je, ale on vůbec nereagoval a jen se upřeně díval před sebe. Když se však děti podívaly stejným směrem, nic nezpozorovaly. To se opakovalo i v následujících dnech a Michal se stával zamlklým, vystrašeným a uzavřeným chlapcem, který ztrácel kontakt se svým okolím.
Jeho rodiče zpozorovali změnu v chování svého syna a snažili se z něj vypáčit, co se s ním děje. Michal však zpočátku zatloukal a nechtěl prozradit, co mu je. Teprve po určitém čase se nechal zlomit a přiznal se, že se mu zjevuje duch muže, který zemřel vedle něj v kostele během mše svaté. Rodiče se Michala ptali, co ten duch od něj vlastně chce, ale Michal na tuto otázku nedokázal odpovědět. A tak ho rodiče poučili, aby se na to ducha zeptal, když se mu zase zjeví. Michal tak učinil a tehdy dostal od ducha odpověď. Duch mu řekl, že za života byl hříšník, vzdálený od Boha, ale před smrtí se změnil. Vycítil, že jeho dny jsou sečteny a proto se obrátil k Bohu a upřímně litoval své hříchy. V den své smrti přišel do kostela pozdě a během svatého přijímání se mu udělalo špatně. Kněz, který sloužil tuto mši svatou, mu udělil svátost pomazání nemocných a všichni přítomní se pomodlili za spásu jeho duše. I umírající muž s nesmírnou bolestí prosil Boha, aby mu odpustil všechna provinění. Bůh ve své nekonečné laskavosti vyslechl jeho vroucí prosbu a neuvrhl ho do věčného zatracení i přesto, že jeho duše byla zatížena mnoha hříchy. Tehdy nešťastný muž pocítil nesmírnou lásku a vděčnost vůči našemu Stvořiteli. Bůh byl dokonce tak milostivý, že mu umožnil zkrátit si dlouhá léta utrpení, které by měl strávit v očistci. Dovolil mu najít mezi živými takového člověka, který by mu pomohl napravit to, co on za života zanedbal. Ten člověk musí nechat odsloužit mše svaté a modlit se za spásu jeho duše. Zemřelý si vybral právě jeho, Michala, protože on byl při něm nejblíže v době jeho umírání.
Michal to řekl svým rodičům a ti mu poradili, aby se ducha při nejbližší příležitosti zeptal, proč nejde za svými vlastními příbuznými, ale za ním, zcela cizím člověkem. Když se Michalovi znovu zjevil duch, chlapec mu položil otázku, proč se nezjevuje svým příbuzným, ale jemu, úplně cizímu chlapci. Tehdy duch odpověděl, že jeho příbuzní žijí bez Boha, jako úplní ateisté. Pro pozemské radovánky nemají čas na věci nebeské. Budou muset prožít v životě ještě hodně úderů, dokud najdou cestu k Bohu, pokud ji vůbec najdou. Na své příbuzné se tedy nemůže spoléhat. Pomoci mu může jen Michal a jeho rodiče.
Michalovi rodiče tedy nezaháleli. Nechali odsloužit mnoho mší svatých za spásu duše muže, jehož duch se zjevoval jejich synovi. A nejen to. Duším v očistci pomáhají nejen mše svaté, přestože právě mše jim pomáhají ze všeho nejvíc. Ale i modlitby, oběti, sebezapření a jiné skutky zbožnosti a lásky mohou zmírnit jejich nesmírné utrpení v očistci.
Toto období nebylo pro Michala lehké.Nemohl se soustředit na učení a jeho prospěch ve škole se zhoršil, proto rodiče vyhledali jistého kněze východního obřadu, který se nad Michalem dlouhé hodiny modlil, aby chlapci pomohl nabýt předchozí duševní pohody. Dny ubíhaly a Michalovi rodiče se vroucně modlili za svého syna. Jejich modlitby byly nakonec vyslyšeny a Michalovo trápení skončilo. Duch se mu přestal zjevovat a Michal postupně začal nabývat předchozí rovnováhu. Zkušenost s duchem však měla nesporně význam pro jeho život. Přestal být lehkomyslný jako jeho vrstevníci, a začal přistupovat ke svému životu rozvážně a zodpovědně jako dospělý člověk. Pochopil mnoho z toho, co jeho vrstevníci pochopili mnohem později, nebo vůbec ne.
Když jsem se s odstupem dlouhé doby chystal psát o těchto událostech, navštívil jsem Michala, abych měl autentické informace z první ruky. Pokoušel jsem se přesvědčit ho, aby zavzpomínal na své schůzky s duchem z dob svého dětství. On to však kategoricky odmítl se slovy, že tato kapitola je pro něj jednou provždy uzavřena a už se k ní nikdy nebude vracet. Musel jsem se tedy spolehnout na vlastní vzpomínky z vyprávění mých rodáků. Ty události tehdy nadělaly velký rozruch a hodně se o nich mezi mými známými mluvilo, takže základní informace mi navždy utkvěly v paměti. Respektoval jsem Michalovu snahu uchovat si soukromí a tak jsem v nabízeném příběhu neuvedl jeho pravé jméno, ani žádné detaily o místě, na kterém se události odehrávaly. Nabízím tedy příběh tak, jak mi to umožňují okolnosti, které musím respektovat.
Karol Dučák