Jde o všechno

P. Josef Xaver Kobza napsal zajímavé verše o víře v Boha s názvem Jde o všechno. Srozumitelně v nich sděluje, k čemu vede víra v Boha.





Sám o svých verších uvádí:
"Tři měsíce života osamotě v ruzyňské věznici jsem často trávil v modlitbách a meditacích o otázkách života a víry, lásky a naděje. Neměl jsem tužku ani papír, tak jsem si sivé nápady dával do veršů, abych si je zapamatoval. Jsou to tedy pouze moje osobní názory nebo modlitby, nikoliv básně."


Jde o všechno

Věc věru velmi podivná:
Tak někdo krátký rozum má,
že víru svatou odhodí
a k nevěrcům se připojí.

Co slíbila ti nevěra
za zradu tvoji velikou?
Ty myslíš, že ti štěstí dá,
když dals jí v oběť duši svou?

Snad řekneš mi, že Boha není.
Však dokaž svoje tvrzení,
když Boha hlásá vesmír celý
a na všem Boží pečeť lpí!

Jen zamysli se nad sebou.
Co tvého oka příčinou?
Ten aparát tak bezvadný
je silou slepou dělaný?

Jen uvaž, každý živočich,
jak dokonalý je to stroj!
Sám nesvedeš jej vyrobit.
On hmoty mrtvé, že je tvor?

Což všechna krása přírody
a moudrá všeho účelnost,
že žasnout musí učenost.
To vše, že dílem náhody?

A odkud se tu vesmír vzal?
Vždyť přece hmota věčná není!
Někdo jej tedy udělal,
jiné možnosti tu není.

Však bádej dál a uvidíš,
jak zaslepeně nevěříš,
když ti rozum jasně praví:
V tomto zřejmě Bůh se jeví.

Hlas rozumu kdo neslyší,
toť věru divný učenec.
Ba, nikdo tolik nevěří,
co věřit musí nevěrec!

Však kdyby ta tvá nevěra
alespoň jaký zisk měla!
Ty však bez Boha všechno ztrácíš,
do záhuby věčné kráčíš.

Nebe, peklo, slova krátká,
však nekonečný rozdíl znají.
Jedno věčnou slávu hlásá,
druhé věčné muky tají.

Náš život, cesta k domovu,
jež na vysoké hoře leží.
Je úzká, vede nahoru,
však šťasten ten, kdo po ní běží.

Ó, kolik je to radostí,
jež nám víra podává.
Jen skrze sedm svátostí
co nám jich Církev rozdává!

Ty ani netušíš, co štěstí
zbožná duše často okouší,
když před svatostánkem klečíc
se v Boha lásku ponoří.

Co však dá tobě nevěra
jež je tak chudá, chuděra?
Požitek hříšný, ubohý,
jenž duši brzy unaví.

Snad v Desateru pouta vidíš,
jež váží ruce, nohy tvé.
A proto Boha nenávidíš,
bys mohl žít dle vášně své?!

Tak jako značky u silnice
přikázání cestu značí,
kdo se jimi řídit nechce,
životem to často splatí.

Však rozkoš Bůh ti nebere,
jen zneužití trestá se.
Vždyť i pro nás Bůh ji určil,
by nám těžký život zlehčil.

Utrpení oba známe,
žádný se mu nevyhne,
různý zisk však z něho máme,
ty neštěstí - já nebe.

Jak podvedla tě nevěra,
když štěstí tobě slíbila!
Teď neznáš pravé radosti
a bát se musíš věčnosti.

Však nezoufej, Bůh láska je,
On s otevřenou náručí
čeká na dítě zbloudilé,
jež s lítostí se navrací!