Povinný celibát (latinsky coelebs - svobodný) kněží je specifikum Římskokatolické církve, které vzbuzuje bouřlivé polemiky už velmi dlouho, především však v posledních desetiletích. Volání po jeho zrušení jsou stále naléhavější a to nejen z prostředí mimo Katolickou církev, ale i z řad samotných katolíků. Zastánci zachování celibátu se odvolávají na slova samotného Pána Ježíše Krista, který svým učedníkům řekl: „
Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království.“ (Mt 19 , 12)
Čili už Pán Ježíš zmiňuje lidi, kteří se pro nebeské království dobrovolně zřekli manželství. Ostatně i sám Pán Ježíš a většina apoštolů prožili svůj život v bezženství. Odpůrci celibátu se však odvolávají na skutečnost, že povinný celibát kněží Římskokatolické církve není dogma, ale tradice, která vznikla ve středověku. Faktem totiž je, že Církev v prvním tisíciletí své existence nejenže nepožadovala celibát, ale dokonce i mezi apoštoly, tedy nejbližšími pozemskými spolupracovníky Ježíše Krista, byli ženatí muži. Je všeobecně známo, že Šimon, jehož Ježíš pojmenoval Petrem, byl ženatý. Jenže - co už je méně známé - Šimon nebyl jediný. I apoštolové Bartoloměj a Filip byli ženatí, ba Filip měl i děti.
Ježíš Kristus povolal do apoštolské služby i ženaté muže, ale zároveň řekl apoštolu Petrovi:
„
Ty jsi Petr – Skála - a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt 16, 18-19).
Těmito slovy Ježíš Kristus ujistil apoštola Petra o tom, že i samotná nebesa budou akceptovat zákony a přikázání prvního římského papeže, Petra, a později i jeho nástupců. Papežové tuto pravomoc využili a postupem času prosadili povinný celibát kněží křesťanského Západu. I když k jeho definitivnímu uzákonění došlo až v druhém miléniu existence Církve, historické dokumenty o celibátu máme již ze synody v Elvíře (300-306) a z Trullské synody (692), jakož i z 1. nicejského koncilu (325).
K rozhodujícím krokům v tomto směru došlo ve druhém miléniu. Papež Řehoř VII. (1073-1085) v letech 1074 a 1075 rozšířil platnost celibátu na křesťanském Západě a nakonec II. Lateránský koncil v roce 1139 prohlásil uzavření manželství po vysvěcení za zakázané a stávající sňatky za neplatné. (1) Toto nařízení koncilu se někdy interpretuje jako zavedení obecného zákona celibátu poprvé.
Povinný celibát potvrdily další koncily. Ve zvýšené míře se této problematice věnoval Druhý vatikánský koncil. V dogmatické konstituci o Církvi je uvedeno: „
Svatost Církve podporují zvláštním způsobem i četné rady, jejichž zachovávání Pán předkládá svým učedníkům v evangeliu. (2)
Mezi nimi vyniká drahocenný dar Boží milosti, který Otec dává některým (srov. Mt 19,11; 1 Kor 7,7),
aby se v panenství nebo celibátu mohli snáze, s nerozděleným srdcem (srov. 1 Kor 7,32-34)
oddat pouze Bohu. (3)
Tato dokonalá zdrženlivost pro Boží království byla vždy v Církvi v nemalé úctě jako znamení a pobídka lásky a jako zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě.“ (4)
Poměrně hodně místa věnuje celibátu kněží dekret o účinkování a životě kněží
Presbyterorum ordinis. V dokumentu se mimo jiné uvádí: „
Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval (5) a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spojitosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti...“ (6)
V následujících větách dekret připouští, že povaha kněžství si sama o sobě nevyžaduje celibát a poukazuje přitom na praxi prvotní Církve (7) a tradice východních církví, v nichž „
vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zasloužilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svatém povolání...“ (8)
Jak však dekret uvádí dále, celibát je pro kněžský stav z mnoha důvodů přiměřený. Kristus, vítěz nad smrtí, vzbuzuje svým Duchem ve světě nové lidstvo, které odvozuje „
ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1, 13). Posláním kněze je zcela se zasvětit službě nového lidstva a celibát, zachovávaný pro nebeské království, umožňuje kněžím se novým a vznešeným způsobem zasvětit Bohu a snadněji se ho držet nerozděleným srdcem. Skrze něj a v něm se mohou svobodněji oddat službě Bohu a lidem a nerušeně sloužit jeho království a dílu nadpřirozeného obrození a takto se mohou stát schopnějšími přijmout v širším smyslu otcovství v Kristu. Takto „
osvědčují před lidmi, že se chtějí nerozděleně věnovat sobě svěřenému úřadu a úkolu zasnoubit věřící jednomu muži a přivést je Kristu jako čistou pannu. (9)
Tak připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, které se má plně projevit v budoucím životě, v němž má Církev jediného snoubence, Krista.(10)
Navíc se stávají živým znamením onoho budoucího světa, který už je přítomen vírou a láskou a v němž se vzkříšení nebudou ani ženit ani vdávat. (11)
Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské Církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení. Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá Církev.“ (12)
Posvátný sněm vyzývá všechny kněze, kteří s důvěrou v Boží milost a podle Kristova příkladu dobrovolně přijali celibát, aby se mu velkoryse a z celého srdce oddali, věrně v něm vytrvali, aby byli schopni si vážit tento stav jako velkolepý dar od Otce, který Pán tak viditelně vyzdvihuje, (13) a aby si byli vědomi velkých tajemství, které se naznačují a realizují v něm. Čím více je dokonalá zdrženlivost pokládána lidmi za nemožnou, tím pokorněji a houževnatěji musí kněží v současné době orodovat spolu s celou Církví o milost věrnosti. Musí přitom používat všechny nadpřirozené i přirozené prostředky, kterými disponují. V první řadě „
ať neopomíjejí řídit se asketickými směrnicemi, které jsou osvědčené ze zkušenosti Církve a které jsou v dnešním světě neméně potřebné. Tento posvátný sněm tedy žádá nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své Církvi stále štědře uděloval.“ (14)
Pro římskokatolického kněze, který žije své kněžství celým životem, je celibát nesmírným obohacením, protože může milovat Boha nerozděleným srdcem. Jiná je situace řeckokatolického kněze. V Řeckokatolické církvi se kněží mohou před svěcením oženit a většina z nich tuto možnost i využívá. Řeckokatoličtí kněží často mají početné rodiny se 7, 8 a více dětmi. Nedávno dokonce jedna ze slovenských televizí vysílala reportáž o řeckokatolickém knězi na východním Slovensku, který je otcem 10 dětí. Když se ho moderátorka zeptala, jestli bude mít ještě víc dětí, bez váhání odpověděl: „Pokud Bůh požehná, může se to stát.“
Rodina má v životě těchto kněží významné místo, ale zároveň je pro ně i určitou zátěží. Autor tohoto článku byl svědkem případu, kdy řeckokatolický kněz nemohl odsloužit svatou liturgii, protože měl 3 nemocné děti, o které se musel postarat. Proto urychleně sháněl jiného kněze, který by za něj mši svatou odsloužil. Zajisté není třeba nikomu vysvětlovat, že kněz, který má 8, 9, či 10 dětí, musí obětovat značnou část svého času a energie rodině, takže ani při nejlepší vůli se nemůže věnovat svým farníkům tak, jako kněz žijící v celibátu. Celibát římskokatolických kněží je tedy nesporně velkým duchovním bohatstvím Církve. Jeden římskokatolický kněz, který byl na pouti v Izraeli, vyprávěl v kruhu věřících o setkání s ženatými kněžími východního obřadu, kteří se vyjadřovali v tom smyslu, že římskokatoličtí kněží to mají lehčí alespoň v tom ohledu, že se nemusí starat o své rodiny.
Ve smyslu všech uvedených faktů je tedy málo pravděpodobné, že by se v budoucnu Římskokatolická církev zřekla povinného celibátu kněží. Už papež Benedikt XV. prohlásil v roce 1920, že celibát nikdy nebude zrušen, protože je pro Církev příliš důležitý. Tato slova nelze v žádném případě zpochybňovat.
Karol Dučák
Zdroj:
http://www.priestornet.com/2016/05/celibat-knazov.html
POZNÁMKY:
(1) Srov. Malý teologický lexikon. Bratislava: Spolok Svätého Vojtecha Trnava v Cirkevnom nakladateľstve Bratislava, 1977, s. 71-72.
(2) O radách srov. Origenes, Comm. Rom. X, 14: PG 14, 1275B. Sv. Augustin, De S. Virginitate 15, 15: PL 40, 403. Sv. Tomáš, Summa theol. I-II, q. 100, a. 2C (na konci); II-II, q. 44, a. 4, ad 3.
(3) O vznešenosti panenství srov. Terulián, Exhort. cast. 10: PL 2, 925C. Sv. Cyprián, Hab. virg. 3 a 22: PL 4? 443B a 461An. Sv. Atanáš (?), De virg.: PG 28, 252n. Sv. Jan Zlatoústý, De virg.: PG 48, 533n.
(4) Druhý vatikánský koncil, konštituce Lumen gentium, č. 42.
(5) Srov. Mt 19, 12.
(6) Druhý vatikánský koncil, dekret Presbyterorum ordinis, č. 16.
(7) Srov. 1 Tim 3, 2 – 5; Tit 1, 6.
(8) Druhý vatikánský koncil, dekret Presbyterorum ordinis, č. 16.
(9) Srov. 2 Kor 11, 2.
(10) Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 42 a 44: AAS 57 (1965), 47-49 a 50-51; Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis, čl. 12.
(11) Srov. Lk 20,35-36; Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 24-28; Pius XII., enc. Sacra Virginatis, 25.3.1954: AAS 46 (1954), 169-172.
(12) Druhý vatikánský koncil, dekret Presbyterorum ordinis, č. 16.
(13) Srov. Mt 19, 11.
(14) Druhý vatikánský koncil, dekret Presbyterorum ordinis, č. 16.
