Křesťanský východ si dnes připomíná Ježíšův Křest. Přečtěte si úvaze předního německého teologa.
Všechny čtyři evangelia podávají zprávu o Ježíšově křtu. Jan káže u Jordánu obrácení a pokání. Ježíš o tom zjevně slyší a přichází k němu, aby se dal pokřtít. Ježíšův křest, který je i jeho prvním veřejným vystoupením, je doprovázen událostmi, které ho charakterizují jako "Božího Syna" a zjevují do té doby skrytého Boha jako jednoho Boha ve třech osobách. (Mt 3,13-17; Mk 1,2-6; Lk 3,3-6,7-10; Jan 1,19,23)
Tropar svátku opěvuje toto zjevení - zjevení se - Boha následovně: "
Při tvém křtu v Jordánu, zjevila se, Pane, poklonyhodná Trojice. Otcův hlas ti vydal svědectví. Nazval tě svým milovaným synem. I Svatý Duch v podobě holubice potvrdil pravdivost těchto slov. Svým zjevením jsi osvítil celý svět. Kriste Bože, slávě tobě."
Svátek Zjevení Páně - Zjevení Páně - Církev slaví 6. ledna. Zatímco křesťanský Západ v tento den věnuje pozornost klanění tří mudrců Božímu dítěti, křesťanský Východ si připomíná Ježíšův křest. Křest ukazuje, že Bůh opět přijímá lidi, kteří jsou ochotni se obrátit, za své děti. Skrze Ježíše jim umožňuje přístup do ztraceného ráje.
Ikona ukazuje pouštní kraj. Strmé skály tvoří rokli, přes kterou teče Jordán. Roklina dělí ikonu na dvě poloviny. Připomíná hlubokou propast mezi Bohem a lidmi, kterou způsobil pád do hříchu. Tato propast je pro lidi nepřekonatelná. Kromě toho přes ni protéká Jordán a tím ji dělá ještě nepřekonatelnější.
Podle starozákonních židů poušť a voda patří mezi síly přinášející smrt a proto spadají do oblasti vlády zla, kterou lidé nedokáží překonat. Spolu s říší smrti, kterou připomíná jeskyně v levém dolním kraji ikony, jsou místem největší vzdálenosti od Boha. Pokud lidé a svět mají žít opět v souladu s Bohem, musí opustit svou pomýlenou cestu a obrátit se k Němu.
V době, kdy Jan káže o nutnosti obrácení lidí k Bohu, přichází Ježíš do tohoto bezduchého světa odvráceného od Boha. Ježíš stojí nejen ve skalní roklině, ale i uprostřed vody. Propast, považovaná za nepřekonatelnou, a voda, považovaná za hrozivou, ztratily svou hrůzu. Jan noří Ježíše na jeho žádost do vody, ale současně ho ohlašuje jako Božího Syna, který křtí Duchem Svatým. (Jan 1,33-34)
"Křest skrze Ducha Svatého" znamená, že Ježíš obnovuje lidi nejen zvenčí, ale od základu, zevnitř. Ježíš se ponoří do vody a požehná ji. Odteď voda už není ve službě zla, ale ve službě Boha, její ničitelská síla přinášející neštěstí se stává životodárnou silou. To ukazují paprsky světla, které zesvětlují tmavý příliv.
Na mnoha ikonách jsou do vody vmalovaní hadi a draci. Představují něco nebezpečného a špatného, co sice číhá všude, ale Ježíši nemůže uškodit. Ježíš je pod ochranou Nejvyššího a může se proto dívat do očí nebezpečím: šlapat po lvech a dracích a jít svou cestou přes všechny hrůzy. (Ž 91).
Na mnoha ikonách je možné spatřit i často vyděšeně působícího říčního boha. Vylévá džbán s vodou a představuje tím Jordán, který se "vrátil zpět"; ženská postava s korunou a žezlem, která se sedíc na zádech zvířete odvrací od Ježíše, ztělesňuje moře, které "uvidělo a uteklo". (Ž 114)
Temná jeskyně, která připomíná říši mrtvých a tím ikonu Vzkříšení, již dává tušit, že Ježíš se nezalekne ani smrti. Na konci své cesty se jí vydá a vyvede všechny k životu. Propast mezi Bohem a lidmi bude pak definitivně přemostěna.
Ježíšem přichází život! Z neplodné pouštní půdy vyrůstá malý strom. Připomíná Izaiášův výhonek, který oznamuje mesiášské říši, a slova, kterými prorok Izaiáš předpovídá příchod Spasitele: "
Těš se, pláň a pustino, zaplesej poušť, a rozkvěťte [...] Řekněte malomyslným: Vzmužte se, nebojte se, hle, váš Bůh! [...] Přijde a spasí vás." (Iz 11,1-2, 10-11; 35,1-4) Příchodem Ježíše se sice naplňují tato slova, ale aby se stala úrodnými pro lidi, je třeba, aby byli ochotni obrátit se k Bohu. Jan nachází k tomu důrazné slova: "
Sekera už je přiložená na kořeny stromů. A každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně." (Mt 3,10) I sekera je vmalovaná pod stromeček.
Nad Ježíšem se otevřelo nebe. Jeho tmavá modrozelená barva ukazuje bezednou hloubku Boží slávy, ze které se zjevuje na zemi Ježíš, Bůh, který se stal člověkem. Jeden paprsek této slávy padá na něj. Jeho tři hroty znamenají, že kde je Ježíš, tam se zjevuje sláva trojjediného Boha, kde je Ježíš, tam je Bůh. Na svatozáři se dá rozpoznat Boží jméno: "Jahwe", řecký "ho on" - "já jsem, který jsem".
V paprsku světla lze také spatřit holubici, symbol Ducha Svatého, která se vztahuje na další Izaijášovo proroctví naplněné v Ježíši: "
Duch Panovníka Hospodina, je na mně, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radost ubohým, obvázat zlomené srdcem." ( iz 61,1-3a; Lk 4,17-21)
Hlas z nebe - naznačený trojúhelníkem, který lze vidět v modrozelené barvě otevřeného nebe - vysvětluje, kdo je tento Ježíš: milovaný Boží Syn. "Syn" je více než správce majetku nebo zmocněnec. Božími pověřenci mohou být i lidé. Ježíš je však více. On je Syn a tím Bůh. Vše, co Ježíš říká a koná, je působením Boha.
Příchodem Ježíše je opět lidem otevřená Boží blízkost. Cestu k ní ukazuje naslouchání jeho slovu, které by chtělo opět odkrýt Boha jako jejich Otce, a příklad jeho života. Kdo se připojí k Ježíšovu příkladu, přispívá k tomu, že síla zla ve světě zůstává ohraničená. Skrze své ponoření jí Ježíš stanovil hranice. Ježíš jí prošel - Ježíš je často namalovaný v pozici kráčení - a opět se vynořil z vody - ze všech propastí. Kdo kráčí s ním, tomu zlo nemůže nijak uškodit. Kdo přijde do kontaktu s vodou očištěnou Ježíšem, stane se čistým.
Křest znamená začátek. Pro Ježíše je začátkem jeho veřejného působení. Křtem začíná Boží království nabývat novou podobu. Pro lidi křest znamená začátek života s Bohem, začátek křesťanského bytí. Kdo se dá pokřtít, prohlašuje svou ochotu následovat Ježíše a stát se Božím dítětem. Kdo je pokřtěn, je osvobozen od cizího poroučení ze strany zla. Už není otrokem, který je nucen následovat cizí vůli, ale synem a dcerou, a rozhoduje se ve svobodě a z vlastního přesvědčení pro cestu dobra. (Ř 8,15-17, 1 Jan 3,1)
Ježíš patří zcela Otci, zcela dobru - a s ním všichni, kteří chtějí jít Ježíšovou cestou a na znamení toho se dají pokřtít. Znakem příslušnosti k zachraňujícímu Bohu je bílý oděv (Zj 7,9). Na ikoně andělé přinášejí bílé oděvy. Když křtěnce polili vodou nebo ponořili do vody, dali mu nebo oblékli bílý oděv. Ve svém dopise Galatským svatý Pavel vysvětluje, že kdo je v Krista pokřtěn, Krista si oblékl jakoby oděv a skrze víru se stal Božím dítětem, novým člověkem. (Gal 3,26n)
Působením Boha je i to, co lidé dělají v následování Ježíše. Proto je křest znakem odchodu. Tento odchod je - v protikladu k odchodu Izraelitů z Egypta - nejen odchodem, aby unikli před pozemskou smrtí, ale odchodem do věčného života u Boha: "
Věřící, zachovejme milost a její pečeť. Amen, jako kdysi židé unikli před smrtí skrze dveře natřené krví, tak ať je pro nás tato koupel božského znovuzrození svátkem odchodu, na jehož konci uvidíme nepřístupné světlo Trojice." (Kánon Bohozjavenia, 9. óda)
Hanns Sauter
Text vybral Jan Krupa
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 6. 1. 2017 naleznete
zde.
