Milan Bubák o Vánocích: Dokonalým vzorem komunikace je Ježíš, ve kterém nám Bůh komunikuje sám sebe. Ale jak máme správně komunikovat my?
"
Náboženství je vztah", řekli jsme si. Využijme ještě atmosféru Vánoc a pojďme v tomto tématu pokračovat. Dnes si povíme o tom, co je pro vztah nejdůležitější: o komunikaci.
Lekce, jak růst
Vánoce bychom totiž mohli nazvat i svátky komunikace. A to ze dvou důvodů:
1) Bůh se nám dal definitivně poznat, tj ukázal nám, kdo je a jak vypadá a
2) takto nám dal lekci jak i my máme v našich vztazích růst a umožňovat jiným, aby nás poznávali.
Jinými slovy, na Bohu a na tom, co udělal pro nás na Vánoce, máme nejlepší příklad toho, jak i my můžeme spolu co nejúčinnější komunikovat tak, abychom se v našich vztazích sbližovali. Pojďme však na to po pořádku.
Autor listu Židům na jeho samém počátku říká "
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh naším Otcům ústy proroků. V nedávné době promluvil k nám ústy Syna ... "(1, 1-6). Co tato tajemné slova znamenají?
Znamenají tolik, že Bůh se snažil od začátku věků, vlastně od té doby, co jsme si to s ním obrazně řečeno rozházeli, dát lidem poznat co nejvíce o sobě samém. Dělal to přes své stvoření, ale i tím, že jim zjevoval své myšlenky prostřednictvím různých lidí, hlavně proroků. Ale zdá se, že to nestačilo.
Lidé mu buď nerozuměli nebo nechtěli rozumět. Proto se rozhodl pro jinou metodu, totiž "jít přímo se svou kůží na trh", jak bychom řekli slovy lidového přísloví. Bůh se rozhodl, že se stane jedním z nás. Rozhodl se pro to, co v misijní terminologii nazýváme slovem
insercie, tj zasunutí se, kompletní začlenění se do prostředí těch, se kterými žijeme. Rozhodl se pro stát se jedním z nás, být a přebývat s námi v nejintimnější možné blízkosti.
Žít své lidství naplno
Před pár lety jsem byl na jedné konferenci o spravedlnosti a pokoji a integritě stvoření v Lisabonu. Součástí konference byla návštěva slumů (chatrčí) na okraji města. Byl jsem, z toho, co jsem viděl, šokován. Lisabon byl krásným městem. V té době se v něm čile stavělo, protože se blížila světová výstava. Ale tohle byla chudoba v té nejextrémnější podobě. Takovým ostrovem občerstvení byla pro nás komunita Malých sester Ježíšových, které žíly uprostřed těchto hubených, životním stylem přesně takovým, jaký vedli oni.
Bylo to povzbuzující. Bylo to, o čem píše sv. Pavel v listu Filipanům, když mluví o Kristu: "
On, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na rovnosti s Bohem, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí ..." (2, 6- 7). Pavel zde používá řecké slovo kenosis, vyprázdnit se. Vyprázdnil se ze sebe sama, ze svého božství a přijal přirozenost služebníka.
To je velmi důležité vědět, nejen proto, abychom věděli, kdo je Bůh, ale také proto, abychom věděli, jak musí vypadat účinná komunikace. Ježíš přijal své lidství naplno. Přestože tento fakt nikdy nebylo snadné plně pochopit a přijmout, a kolem něj se rozvinulo množství teologických debat, někdy velmi horkých, on je přece realitou a nelze se ho vzdát, neboť patří k podstatě křesťanství.
Ježíš - Bůh - se stal jako my, se vším tím, co k tomu patří. Měl emoce, měl pochybnosti, měl problémy s rozhodováním, měl své černé chvíle a nejistoty. Měl toto všechno a ani na chvíli z toho neutekl, například řekněme, při rozhodování: nestalo se, že by byl na chvíli použil výhody svého božství: že by tehdy, když nevěděl, jak se rozhodnout, si posloužil nějakým nadpřirozeným světlem.
Neudělal to proto, že my lidé něco takového nemáme možnost udělat. A on chtěl být jako my. Přijal tedy naplno své lidství, své "já", se vším tím, co k tomu patřilo, a ani na chvíli se toho nezřekl.
Když toto své "já" Ježíš přijal, pak se i otevřel. Pak začal vyprávět o sobě, o svých pocitech, úzkostech, strachu. Ježíš říká v Janově evangeliu, že už nás nenazývá služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán, ale že nás nazval přáteli, protože nám zvěstoval všechno, co slyšel od svého Otce. Otevřel se před námi, jako před přáteli. A zvěstoval nám všechno, úplně všechno. A v tomto spočívá pravá komunikace, v zvěstování všeho, co je v mém nitru.
Co je to správná komunikace
V této Boží komunikaci s námi lidmi se nachází jedna zajímavá skutečnost. Totiž, že on vlastně nekomunikoval s námi, ale že "on komunikoval sebe nám". Když my komunikujeme, je možné, že komunikujeme své myšlenky, své postoje, své názory, své přesvědčení.
Ale při tom všem můžeme nekomunikovat sebe samé. Například v kolika manželstvích ví manželka, jak smýšlí její manžel, jaké má postoje, politické názory, pracovní přesvědčení a podobně, ale přitom má dojem, že žije s úplným cizincem.
Nebo kolik mladých lidí, kteří právě dospívají, vědí o svých rodičích všechno, a přitom nevědí, co je v nich, co za lidi jsou tito jeho rodiče. Nebo kolik věřících může totéž říci o svém knězi v kostele, občané o svých politicích, snoubenci vzájemně o sobě, a pod.
Komunikovat s někým ještě nemusí znamenat komunikovat. Správná komunikace začíná tehdy, když se snížím na úroveň toho, s kým komunikuji a když mu řeknu, kdo jsem. A to nejen v tom smyslu, že se mu představím, ale i v tom smyslu, že mu řeknu, co prožívám, když se on vůči mně tak a tak zachoval, že co všechno se odehrává ve mně, když ten nebo ten dělá tak nebo tak.
Komunikování vlastně ani není tak moc o myšlenkách, jako spíše o svých pocitech. A komunikovat někomu své pocity bude znamenat stát se velmi zranitelným.To je riziko, které je nezbytné k tomu, aby naše vztahy a naše vzájemná blízkost navzájem rostly.
A přesně takovým se stal Bůh. Stal se na Vánoce zranitelným, tak jako jsme my. A stal se zranitelným především vůči nám, a my jsme ho začali zraňovat. Ale to mu nebránilo komunikovat se nám ještě více.
Takový je tedy Bůh. Na Vánoce se nám v Ježíši začal Bůh zjevovat v celé své kompletnosti a úplnosti. Pokud máme pochybnosti vědět, jaký je Bůh, pak nám stačí podívat se na Ježíše. Na Ježíšovi můžeme o Bohu vyčíst všechno. A hlavně můžeme se na něm i my naučit navzájem komunikovat.
Text odezněl v rámci cyklu Spiritualita současného člověka, uveřejněno s laskavým souhlasem Vatikánského rozhlasu.
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 25. 12. 2016 naleznete
zde.