„Sám sebe se ptám, kdo dal mi sílu, kdo dal mi lék pro chvíle zlé. Bude to tím, že při mně stáli všichni mí strážní andělé,“ tak zpívá
Karel Gott v jedné ze svých posledních písní. Česká stárnoucí hvězda se tu ohlíží zpět a žasne. Že ještě žije si nedovede vysvětlit jinak, než zvláštní pomocí shůry ne jednoho, ale všech andělů strážných, kteří nad ním bděli a jej střežili.
Mohli ho přece i neuhlídat, jako „neuhlídali“ Jiřího Štaidla, znaveni rychlostí jeho života (
Karel Gott: Kluk s velkou vášní, věnováno Jiřímu Štaidlovi).
Karlovi Gottovi bylo dáno přemoci zákeřnou chorobu a vrátit se na Vánoce domů. Asi nic si nemocný člověk tolik nepřeje, jako teplo rodinného kruhu, klid a bezpečí. Bez pohody a vánoční atmosféry pro mnoho lidí Vánoce prostě nejsou. To je kolektivní ilusí štěstí. Ten, kterého porodila ve chlévě dívka z Nazareta, však není ilusí, nýbrž realitou, tak silnou a tak pevnou, že ji nemůže zničit nic. Ani teroristický útok na adventní trh v Berlíně, kde radostné očekávání nahradily slzy bolesti a strach z budoucnosti.
Neckářova píseň Půlnoční tu jakoby vyvěrá z nitra každého z nás: „Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát.“
Aby se mu otevřely oči pro zázračnou skutečnost, která je za našim zrakem, a kterou nelze popsat než v obrazech, např. jako švadrony andělů v pohybu s jedinou starostí, jak nás ohlídat, ochránit, nám pomoci, přinést útěchu a vést nás bezpečně úskalími života, musel Václav Neckář projít těžkou zkouškou utrpení. Po mrtvici se učil od píky mluvit, dokonce i zpívat, hlavně ale se naučil hovořit s Bohem – modlit se: „Každej z nás a taky já máme svého anděla, co se dívá. Když jsem ztrácel slova z úst, zašeptal: Pane nedopusť. A já zpívám... zase zpívám...! (
Andělé strážní - text ).
Věřit na anděly, mluvit o nich, vzývat je a opěvovat se stalo součástí naší kultury. Je to na důkaz toho, že naše společnost přeci jenom překonává trauma ateismu, kde andělé byli biti. Dosvědčuje to
Karel Kryl když zpívá: „Z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.“
Starozákonní kniha
Tobiáš vypráví, jak archanděl Rafael doprovázel mladého Tobiáše k jeho slepému otci Tóbitovi, který se uzdraví. Otevřou se i nám oči, abychom se nechali dovést archandělem Rafaelem až k Bohu? Andělé jsou duchovní, rozumné, krásné a dobré bytosti. Tam, kde jsou přítomní, ohlašují ráj. Jsou duchovní stvoření, Bohem poslaní, ale Bůh nejsou. Pomohou nám vykročit k setkání s Bohem, avšak stojí to ještě mnoho úsilí. „Když ty spíš, tak oni bdí, překážky z cest nám odklidí a víru vrátí.“ (Václav Neckář)
Ve světle víry poznáme smysl věcí a událostí kolem nás, tedy i smysl Vánoc. Ten netkví sám v sobě, v sentimentalismu, ale vede náš zrak k Velikonocům. Věčně zelené jehličí vánočního stromku je symbolem života, který ač zakořeněný v zemi, roste vzhůru k nebi do života věčného, života, který se nedá zastavit, života, který vítězí nad smrtí, a který, který ani ta nejtemnější noc nemůže pohltit. Nepohltila jistě ani životy obětí atentátu v Berlíně. „Jste přece mrtví a vaše životy jsou ukryty s Kristem v Bohu“ píše sv. Pavel Kolosanům.
In paradisum deducant te angeli - Ať vás andělé doprovodí do ráje.
Richard Čemus
Převzato z
http://www.radiovaticana.cz/index.php4 -
Komentáře "Církev a svět" ,
článek z 26. 12. 2016 naleznete
zde.
