Pokud nám vánoční čas přináší nějakou výtku, že by bylo třeba něco napravit, nenechme ji zahlušit. Buďme k ní vnímaví, protože se může stát cestou k opravdovému vánočnímu tajemství.
Oslava Vánoc v sobě nese rozměr radosti, potěšení, úsměvu. Ne vždy tomu však tak bývá. Právě kvůli tomu, že během vánočních svátků se intenzivněji zdůrazňuje myšlenka rodiny, vztahů, pokoje, se někteří lidé mohou trápit - kvůli tomu, že rodinu nemají nebo není podle jejich představ, že se cítí bez vztahů a opuštění nebo že z různých důvodů nemají klid, po kterém tak velmi touží.
Pokud si všimneme hlavních protagonistů evangelijního vánočního příběhu, tak zjistíme, že v prvním okamžiku to nebylo až tak o radosti jako spíše o obavě až strachu. Když přišel anděl Gabriel k Marii, řekl jí: "Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha ..." (Lk 1,30). Takže Maria se zřejmě bála nebo pociťovala úzkost.
Podobně, když se anděl zjevil Josefovi ve snu, řekl mu: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii ..." (Mt 1,20) Takže i Josef se bál, minimálně byl z celé situace zmatený. A když se andělé objevili pastýřům a jako prvním jim zvěstovali zprávu o Ježíšově narození, evangelista Lukáš píše, že "se jich zmocnil strach" (Lk 2,9). Takže příběh o narození Ježíše se rozvíjí na pozadí určité obavy až strachu a až přijetí tohoto tajemství přináší pokoj a radost. Předtím však existovala bázeň.
Obavy, strach a úzkost obvykle považujeme za negativní citové prožívání, ale nemusí to vždy tak být. Někdy je dobré, že tyto pocity máme, hlavně v případě, že jsme sami příčinou napjatých vztahů nebo pokud jsme sami někomu ublížili, někoho zranili nebo pokud jsme sami důvodem toho, že rodinná atmosféra je příliš daleko od ideálu a že chybí ten vytoužený pokoj. Tehdy je dobré pociťovat úzkost spolu s přibližujícím se tajemstvím Vánoc. Škoda, že u mnoha lidí to tak není.
Ve světě, kde se máme materiální vcelku dobře, pociťujeme i navzdory svým vlastním pokleskům jakousi vnitřní jistotu, která ale může být falešnou jistotou.
Evangelista Lukáš vzpomíná Ježíšovo podobenství o chudé vdově a soudci, který "se Boha nebál a z lidí si nic nedělal" (Lk 18,2). Tato charakteristika soudce je i dnes u mnoha lidí přiléhavá. Zdá se, že předchozí generace byly v tomto citlivější a pokornější, protože byť tehdy existovalo mezi lidmi zlo v různých formách, bylo více bázně před Bohem i studu za své skutky.
Dnes je svět o dost suverénnější. Pomohlo by, kdybychom se v některých případech alespoň trochu více Boha báli a měli bázeň před ním a i trochu více se styděli za své poklesky. Možná by se nám více přiblížilo tajemství Vánoc.
Během Vánoc se může stát, že budeme chtít to, co jsme ve vztazích zanedbali nebo pokazili, napravit materiálním obdarováním, ale ono to tak docela nejde. Vždyť přece nám nejde jen o nějaké "kosmetické úpravy" v našem životě, v našich vztazích. Důležitější by byla bázeň, která přivádí k sebereflexi, lítosti a trvalejší nápravě. Pokud nám tedy vánoční čas přináší nějakou byť jen malou výtku, že by bylo třeba něco napravit, nenechme ji zahlušit, ba naopak, buďme k ní vnímaví a dejme jí prostor, protože se může stát cestou k opravdovému vánočnímu tajemství.
Ať by se však člověk zachoval jakkoli, Bůh nám vždy dá své znamení. Vánoce byly a budou každý rok. Starozákonní král Achaz, který představoval člověka suverénního a spoléhajícího se na lidské kalkulace, nechtěl znamení od Pána, přestože mu prorok Izaiáš zprostředkoval výtku. Přece však toto znamení dostal - "Hle Panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel" (Iz 7,14).
Bůh se nezastaví před uzavřeností člověka, ale šťastní jsou ti, kteří v pokoře poznají jeho velikost. Maria, Josef, pastýři - ti obávající se i ustrašení a ne sebevědomí, ve svém životě naplno zakusili, že Bůh je s nimi.
Tak tedy vedle vánoční básni dejme prostor i vánoční bázni ...
Marek Forgáč
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 24. 12. 2016 naleznete
zde.
