Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Narození Píáně.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a tma ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, nesvět ho nepoznal.
Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl:“Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.
Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu. (Jan 1,1-18)
Zmiňte se dětem o vánocích a rozzáří se jim oči. Zajiskří to v nich, jakoby se jich dotkl kouzelný proutek. I my dospělí se o vánocích měníme. Jaksi omládneme, shodíme škraloup všednosti, struny lidskosti se v nás rozezní a je nám dobře… Takové jsou vánoční svátky.
Nezůstávejme však na jejich povrchu. Pojďme k jejich kořenům. Vždyť všechny ty prosté a dojímavé koledy, rozzářený vánoční stromek a kolem něho rodina shromážděná v jednotě a pokoji, to není sentiment ani zvyk. Ten by už dávno vymizel.
V té poezii vánoc vše to krásné vychází z radosti, že Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi. Bůh se ukázal. Bylo to nevídané a neslýchané. Přišel na tuto zem v lidské podobě. Ještě nikdy předtím neviděl svět, aby Boží syn odpočíval jako dítě v jesličkách, ve špinavé a studené jeskyni, vítaný dvěma lidmi a zahřívaný dechem oslíka a volka.
Přít se o tom, jak je to možné, není podstatné. My chceme oživit svou víru. Rozehřát srdce láskou k tomuto dítěti. Připomenout si, že bez tohoto přesvědčení by vánoce neměly smysl. ty svátky trvají jen proto, že trvá a znovu je oživována naše víra v narození Boha.
Bůh už mnohokrát prokázal, že zasáhl do běhu světa. Ukázal svou moc, když dával Izraelitům Desatero na hoře Sinaj. Projevil dobrotivost, když hladovějícím a žíznivým na poušti posílal manu a ze skály dal vytrysknout občerstvující vodě. Ale tak jak to bylo s příchodem Krista, to ještě nemělo obdoby.
Jeho narození nebyla potopa, ale příval lásky. Nebylo to hřmění ani blýskání, při kterém se lidé třásli, jako na Sinaji, ale světlo, v němž andělé zpívali Sláva na výsostech Bohu… Neotevřela se skála, aby z ní vytryskla voda, jako tenkrát na poušti, ale Bůh otevřel své vlastní srdce a vydal svého syna světu a tím občerstvil unavené a žíznivé lidstvo…
To je skutečnost všech skutečností. Jádro veškeré vánoční radosti. On přišel do vlastního, aby ho vlastní přijali. Boží Slovo se stalo tělem, aby mezi námi přebývalo. Pusťme jej dovnitř, do svého srdce a uvidíte, co s námi udělá.
