Jedna z nejstarších a zároveň jedna z nejdéle fungujících institucí katolické církve - dominikáni - slaví významné jubileum.
Dominikáni, alias Řád bratří kazatelů, si připomínají 800. výročí založení. Vzhledem k tomu, že takzvaná zakládací bula
Religiosa vitam papeže Honoria III. ze dne 22. prosince 1216 je falzum, získávají tyto oslavy i pověstnou špetku humoru.
Ve starší řeholní historiografii se bula po celá staletí považovala za autentickou a proto se datum 22. prosinec v tradici dominikánů udržel dodnes jako důležitý milník. Tato milá kuriozita, zrozená z přehnané iniciativy neznámého zbožného bratra někdy v druhé polovině 13. století, nic nemění na faktu, že dominikáni byli jako řeholní společenství oficiálně potvrzeni hned o několik týdnů později. A to už autentickou bulou vydanou Honoriem III. 21. ledna 1217 pro
Ordo praedicatorum, jak se v ní výslovně uvádí.
Latinským křesťanstvím se v jeho dosavadních dějinách přehnaly dvě velké vlny zakládání řeholí. Ovocem té první jsou například cisterciáci, kartuziáni, kamaldulové a rytířské řehole.
Druhá vlna, která smetla úplně všechno s sebou, přinesla mendikanty - žebravé řehole. Jednou z nich je i Řád bratří kazatelů. Už skutečnost, že určitá společenská entita existuje osm set let, aniž by se vnitřně rozdělila, nebo někdy byť jen dočasně zanikla, je fascinující. Na druhou stranu vstup dominikánů do devátého století existence, spojený s ohlédnutím za pestrou, někdy dokonce kontroverzní historií, je dostatečným důvodem k sebereflexi a vnitřní obnově v duchu nadčasových požadavků jejich zakladatele.
Při této významné příležitosti vám přinášíme krátké úryvky dvou kapitol (
Dominikova nenápadnost a Dominikovo dílo) z poutavě zpracované knihy významného francouzského medievalisty, dlouholetého profesora dějin na univerzitě ve Fribourgu, Guy Bedouella OP († 2012):
Dominique ou la grâce de la parole. Ve slovenském překladu ji v prvních měsících následujícího roku pod názvem
Dominik. Dar slova uvede na pulty knihkupectví
Vydavateľstvo dominikáni.
(článek pokračuje pod obrázkem)
Dílo uznávaného historika je nejen zralým kontextuálním pohledem na jednu z nejvýznamnějších postav středověkého latinského křesťanství, ale i jeho osobním vyznáním z náklonnosti ke spiritualitě a osobnímu kouzlu sv. Dominika. Pozornému čtenáři zároveň neunikne fakt, že biografie je také jakýmsi duchovním testamentem autora, protože původní vydání z roku 1982 těsně před odchodem na věčnost přepracoval a doplněné bylo opět vydáno již po jeho smrti v roce 2015.
Dominikova nenápadnost
Na rozdíl od Lacordaira nebo Bernanose se při hledání odpovědi na otázku "Kdo byl sv. Dominik?" budeme programově přidržovat v první řadě autentických dokumentů. Musíme se vzdát typicky moderní snahy o takzvaný "psychologický" portrét, který by se v současnosti považoval snad za jediný přípustný.
Při čtení starých stránek můžeme nabýt dojmu, že stojíme před nádhernou sochou z třináctého století, dýchající posvátným patosem a jakoby jednou provždy uvězněnou ve svých strohých rysech.
Musíme odolat pokušení chtít za každou cenu rekonstruovat to, co nám uniká. V opačném případě bychom dokázali rychle vymyslet takového Dominika, který by byl podle našeho gusta a odpovídal by našim současným touhám či předsudkům, jakoby sám žil ve dvacátém století. Jistěže, musíme stále prohlubovat své chápání perspektivy a záměru Dominikova ustavičně živého díla.
Musíme však zachytit i tajemství a poselství, které lze vytušit a odhalit v Dominikově ustupování z jeviště dějin, v jeho nenápadnosti a uzavřenosti.
Všechny zprávy o Dominikově životě jsou svědectvím o mimořádné přitažlivosti jeho osobnosti a strhující síle jeho autority. Je téměř neuvěřitelné, že by člověk jeho temperamentu a duchovního ražení nezanechal po sobě Řeholi či Testament, jak po sobě nechal svatý František, jenom když by za tím nebyl nějaký záměr. Ve většině situací se s Dominikem setkáváme v pozadí, jakoby přední místo vždy přenechával někomu jinému.
V letech své mládí byl Dominik pouze suppriorom kapituly v Osmě. Později doprovázel svého biskupa Diega, který byl jistě velmi silnou osobností. Když Dominik nakonec zůstane sám, znovu jedná pouze v pozici zástupce papežského legáta, jak se výslovně píše ve dvou krátkých úředních dokumentech, které se nám zachovaly z jeho ruky. Dominik totiž zaujal místo jiného legáta, který nebyl osobně přítomen. Později se v Toulouse stává zástupcem biskupa Fulka.
Dominik za každých okolností rozvíjí svou aktivitu v Církvi. Spolupracuje s biskupy a pomáhá jim, ačkoli sám odmítá stát se jedním z nich - možná ani ne tak z pokory a snahy o chudobu, jako spíše proto, aby vahou společenské prestiže nedeformoval a nezkreslil to, co hlásal svým kázáním. Později se opřel o papeže, kterým nepochybně pomáhal při psaní mnoha oficiálních dokumentů, ale sám nechtěl, aby se v nich objevilo jeho jméno.
Dominik vyzývá k reakcím, vyvolává nové iniciativy a započatá díla přivádí do konce. Vždyť v Languedocu, a možná už i dříve, zastává významnou roli, podněcuje k aktivitě, a pokud je to možné, završuje započaté dílo s odhodlaností, která svědčí o živém zájmu a zároveň o nezištnosti. Činí tak i přesto, že za to nesklidí pocty ani tituly.
Svým duchovním působením nezpůsobuje příliš mnoho rozruchu. Dominik byl přítomen uprostřed válečné vřavy křížové výpravy proti Albigenským a přitom není známo, co přesně dělal. Víme jen, že se modlil. Přestože do detailu známe všechny manévry vojsk, vůbec netušíme, jaké myšlenky se mu tehdy proháněly hlavou.
Lacordaire svým velkolepým lyrickým stylem poukázal na tuto Dominikova diskrétnost a porovnal ho s jeho známým současníkem a přítelem, Šimonem z Montfortu, který byl korunován slávou vítězství. "Slunce dějin svítí na Montfortův pancíř a ozařuje na něm slavné činy, které mají i své stíny. Na Dominikův plášť sotva zasvítí nějaký paprsek, ale i málo světla odráží takovou čistotu a svatost, že vydává oslnivé svědectví. Světla je málo proto, protože Boží muž se stáhl ze světa plného hluku a krve. Zůstal věrný svému poslání a svými ústy pouze žehnal, svým srdcem se jen modlil a svou rukou konal pouze dílo lásky. A světla je málo i proto, protože když ctnost zůstane sama, nemá jiné slunce kromě Boha"(
Vie de saint Dominique)
Když Dante ve svém Ráji umisťuje Dominika do slunečního nebe, mluví o něm jako o světelném jasu (v Turcányho překladu "blesk žiary cherubínskej"). Dominik je tak jakoby ukrytý ve světle, nebo se stává povrchem, který odráží Boží světlo.
Syn a služebník Církve, Dominik, důvěřující svým bratrem a současně pevně ukotven v Bohu, ustupoval před lidmi a institucemi do pozadí. Z tohoto důvodu tak důrazně žádal, aby byl pohřben pod nohama bratrů v Bologni. Nechtěl snad tím vyjádřit svou podřízenost a ducha služby? Vždyť se nechtěl stát ani jejich prvním představeným a museli ho dlouho přesvědčovat, aby přijal úřad magistra řehole, kterou sám založil.
Jeho jméno bychom darmo hledali v prvních konstitucích, ačkoliv ty jsou hluboce poznamenány jeho duchem a úmysly. Je docela možné, že se nechal vést událostmi pod vlivem charismatické milosti, která učí světce přizpůsobovat vlastní plány znamením Boží prozřetelnosti. Tak přijal - nebo si zvolil - řeholi svatého Augustina; v roce 1217 rozeslal bratry do světa a později, jakoby z náhlého popudu, jich vyslal několik do Polska. To vše bylo součástí rozhodnutí, ve kterých Dominik prokazuje svou schopnost rozlišovat výzvy, které se zrodily z kontaktu s momentálními okolnostmi. Dominik se skrývá v pozadí jeviště běžícího času, ale přitom dokáže tento čas naplno využít.
(článek pokračuje pod obrázkem)
V Dominikovi je znát napětí, které zakoušeli i jiní zakladatelé řeholí, mezi charismatickou autoritou a touhou stáhnout se, nebo - jako by tu platila nějaká tajemná zákonitost - nutným ústupem diktovaným jinými lidmi či vnějšími okolnostmi. Toto napětí je typické pro většinu zakladatelů řeholních řádů. U Dominika je jeho nenápadnost dílem svobodného rozhodnutí.
Žil uprostřed svých bratrů, jako by tam ani nebyl. Neměl své lůžko, ani zvláštní celu. Jedl málo, ale přitom plnil všechny povinnosti, ke kterým zavazoval společný život a Regule. Pro všechny byl přístupný, stále plný radosti, ale tváří v tvář utrpení druhých plný soucitu. Projevoval svou apoštolskou pohotovost a zároveň i bratrského, přátelského a spontánního ducha, který je velmi prostým, a přitom výmluvným znamením křesťanského odříkání.
Dominik byl opravdu vášnivým milovníkem sebezřeknutí, pokud to tak lze říci. Tato jeho vášeň měla několik podob. Je ji vidět v jeho intenzivní touze po mučednictví, v jeho snaze o misie v dalekých zemích, v jeho "zmizení" po založení řehole. Ba co víc, nejjasnějším znakem konkrétního zřeknutí se sebe, na rovině právní i tělesné, bylo to, že se dvakrát nabídl, aby ho prodali do otroctví, aby vykoupil nešťastné zajatce.
Světcova nenápadnost tak v našich očích nabývá podobu pokory a zřeknutí se sebe. Máme o ní množství důkazů. Ty prozrazují, že Dominik ve svém životě pochopil význam Kristova vykupitelského díla. Jordán Saský tuto skutečnost vynikajícím způsobem vyjádřil ve své modlitbě k zakladateli, když Dominika nazývá "Kristův důvěrný přítel".
Patří do kruhu Kristových nejbližších, stal se jeho napodobovatelem, až do samého konce. Svatá Kateřina Sienská tento vztah popsala ve svém známém přirovnání Dominika ke Kristu. Nastínila paralelu mezi poslušností adoptivního syna a Syna podle přirozenosti: "Jak se jen podobá našemu Pánu, zejména ve své vytrvalé pokoře a plamenné lásce!"
Dominikovo dílo
Dominik sice po sobě nezanechal spisy, ale stál u zrodu řehole se specifickými institucemi a osobitým duchem. Její členové žijí a působí v Církvi již celá staletí. Proto je pochopitelné, že v době, kdy se kodifikovalo právo a nauka o Církvi začala nabývat univerzální charakter, i novátorský a originální způsob života, jaký představoval projekt Dominika a jeho společníků, musel okamžitě nabýt písemnou podobu, aby se na něj dalo odvolávat a aby se přímo úměrně se zakládáním nových klášterů mohl dále šířit.
Můžeme si být proto jisti, že od roku 1215 až do své smrti v roce 1221 sepsal Dominik sám, nebo přinejmenším v hojné míře inspiroval znění textů, které bratrům sloužily jako první pravidla a řeholní zvyky. Abychom se drželi svého předsevzetí, že se budeme v první řadě věnovat nejstarším textům řeholní tradice, popíšeme Dominikovo dílo vycházejíc z právních předpisů napsaných ještě během jeho života.
Tento muž, který nám po sobě nezanechal žádný autentický dokument, pod který by se byl sám podepsal, poznamenal svou pečetí právní texty, z nichž lze zřetelně vyčíst jeho intuice a představy o životě podle evangelia, jakož i jeho svatost překypující moudrostí a laskavostí.
Potíže se objeví hned při prvním pokusu o identifikaci textů, které by mohly pocházet z období před Dominikovou smrtí. Nejstarší zachovaný rukopis totiž obsahuje celou legislativu Řehole kazatelů před rokem 1242, se všemi změnami, úpravami a dodatky schválenými každoročními generálními kapitulami. Dokument dostal jméno Rukopis z Rodez, protože byl dlouho uchováván v klášteře v tomto francouzském městě.
Jde o přepis z poloviny čtrnáctého století, přičemž originální dokument nesl dataci z roku 1240, čili z doby, kdy velký dominikánský právník Rajmund z Peňafortu přeorganizoval řeholní konstituce. Vlastníme tedy unikátní svědectví o prvotní legislativě řehole, ale k jeho nejhlubším vrstvám se musíme dopracovat prostřednictvím textové kritiky.
(článek pokračuje pod obrázkem)
Dominikánští historici dosud publikovali celou řadu studií, které v mnoha ohledech dospívají k různým výsledkům, navzájem se opravují, ale nakonec se blíží k několika styčným bodům. Shodují se na tom, že větší část textu z Rodez pochází z doby svatého Dominika a že právě jeho je třeba považovat za hlavního pořizovatele. Nepodařilo se jim však dosáhnout jednomyslné identifikaci jednotlivých odstavců a jejich datování.
Zvyky bratrů kazatelů (Consuetudines) se začínají prologem a prvním bodem (distinctio). Znění této první části pochází z roku 1216 a ve značné míře je inspirováno "zvyky" premonstrátů založených ve dvanáctém století. Píše se v nich o každodenním životě řeholního společenství, přičemž sledují strukturu regule kanovníků svatého Augustina, ale jsou stručnější. Text dalších dištinkcí dominikánských Consuetudines se naopak vyznačuje svojí originalitou.
Základní jádro
Druhé dištinkce (odstavce) pochází z první generální kapituly v Boloni v roce 1220 a nastiňuje nejdůležitější body budoucí dominikánské legislativy. Hlavní principy přetrvaly staletí a jsou dodnes aktuální. Pokud je porovnáme s
Libellem od Jordána Saského (
Libellus de Princípio ordinis praedicatorum - Knížka o počátcích Řehole kazatelů, dílo bylo napsáno někdy v letech 1234/1235 v souvislosti s kanonizaci sv. Dominika) a v některých vybraných bodech náš postoj se svědectvími z kanonizačního procesu, dokážeme v nich odhalit osobitý rukopis Dominika, který jako pečlivý architekt dbal na výstavbu svého díla.
S ohledem na chronologii předkládanou vědeckými studiemi, můžeme zároveň rekonstruovat tu institucionální formu řehole, kterou chtěl Dominik původně předat svým bratrům.
Modlitba Jubilea 800 let Řehole kazatelů:
Bože, Otec milosrdenství, Ty jsi povolal svého služebníka Dominika Guzmána, aby se s vírou vydal na cestu jako potulný poutník a kazatel milosti. U příležitosti slavení Jubilea řehole Tě prosíme, vylej na nás opět Ducha vzkříšeného Krista, abychom věrně a radostně hlásali evangelium pokoje. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
Gabriel Hunčaga
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 22. 12. 2016 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 23. 12. 2016; 8. 8. 2022 - 5467 přečtení)
