Biblické rodokmeny zcela jistě nepatří mezi poutavé texty. Ale i zdánlivě nezajímavé texty, někdy odhalují nečekané věci. Když po tyto dny v adventní liturgii: 17. prosince ráno a na Štědrý den 24. prosince ve večerní sv. mši posloucháme evangelium a v něm zazní
Ježíšův 40-stupňový lineární rodokmen, možná nás tento dlouhý seznam jmen velmi nenadchne. Proč ale evangelista Matouš hovoří o třech obdobích se 14 pokoleními, když jich je méně?
V tomto seznamu může provokovat řízení nepříliš příkladných žen: Tamary, Raab a Uriášovy ženy. I mnozí judští králové z rodu Davidova, zejména však Manasses a Amon měli daleko od ideálních králů. Navíc v rodokmenu chybí jednak jména tří králů mezi Jóramem a Uzijášem, také jména dvou králů mezi Joziášem a Jechoniášem, přičemž Jechoniáš nebyl synem ale vnukem Joziáše. Poodhalme společně tyto záhady!
Rodokmen - "hymna o životě a pokrevních vztazích"
Genealogie se hojně vyskytují ve starověkých orientálních zápisech a také v Písmu svatém. V Bibli jsou projevem Božího požehnání, které se od počátku váže na trvalý rozvoj života a jsou tak oslavou života. Patřit do jisté rodiny je privilegium, zvláště pokud rodina požívala jisté Boží výsady. Četné rodokmeny najdeme zejména v
Knize Genesis a v
První knize kronik (1 Kr 1-9). Běžně mají dvě formy: lineární a segmentovanou, která má alespoň dvě větve. Lineární forma má přísnou gramatickou strukturu, tak je to i v Matoušově a Lukášově evangeliu. V Matoušovi se posouvá rodokmen v dějinách dopředu: od Abrahama přes Davida k Ježíši, v Lukášovi (kap. 3) je v rodokmenu zpětný pohyb: od Ježíše až k Adamovi.
Je Matoušův úvod málo akční?
První evangelium začíná velmi vznešeně. Jeho první řecká slova
biblos geneseós (tj kniha původu) odkazují na počátky v Knize Genesis, kde je řecký překlad z 2 stol. před Kr. používá v Gn 2,4 v příběhu o ráji a v Gn 5,1 před rodokmenem Adama. Počáteční rodokmen nového Adama, Ježíše Krista v úvodu Matoušova evangelia (Mt 1,1 - 17) tvoří nový počátek a má ambici odpovídat na klíčovou otázku:
kdo je Ježíš Kristus a s kým dějinně souvisí? Je člověkem a Bohem zároveň; a jako člověk vstoupil do dějin Izraele nevšedním, ba až zázračným způsobem - přes pannu.
Jak přišel Ježíš mezi nás, to Matouš popíše v následujícím vyprávění o Josefově snu a o tom, jak má přijmout svou manželku s Božím dítětem (Mt 1,18 - 25). Když se pozorně zaposloucháme do rodokmenu Ježíše Krista, pozorujeme vedle pravidelností i jisté odchylky a dokonce i nesrovnalosti, které nás podněcují pozorně uvažovat.
Rodokmen lze rozdělit na 5 částí: první je
nadpis (Mt 1,1); další tři části tvoří tři dějinné etapy:
a) doba od
patriarchů po Davida, tvoří ji 14 nekrálů a trvá cca 750 let (Mt 2,2-6a);
b)
od Davida po odvlečení Izraele do Babylonu se vystřídá 14 králů přibližně během 400 let (vv. 6b-11);
c)
od zavlečení do Babylonu po narození Ježíše Krista se vystřídá opět 14 nekrálů během 575 let (vv. 12-16);
na konci je závěrečný sumář pokolení (v. 17). Tento závěr dává třikrát důraz na číslo 14, přestože při přesném odečtení generací od Abrahama po Davida a od zavlečení do babylonského zajetí po Ježíše je pokaždé pouze 13 pokolení.
Proč tedy Matouš hovoří o třech obdobích se 14 pokoleními v každé z etap? Navíc nás může provokovat, že v seznamu jsou ženy s nízkým morálním profilem (Tamara, Raab a Uriášova žena). Co tam asi hledají? I více judských králů z rodu Davidova, zejména však Manasses a Amon měli daleko od ideálních králů. Navíc v rodokmenu chybí jednak jména tří králů mezi Jóramem a Uzijášem také jména dvou králů mezi Joziášem a Jechoniášem, přičemž Jechoniáš nebyl synem ale vnukem Joziáše. To vše dělá rodokmen napínavým a prozrazuje, že
zde nemáme přesný historický záznam, ale úryvkovitý seznam osob inspirovaný skutečnými dějinami Izraele s trvale pravdivým teologickým poselstvím platným i pro nás.
Záměrné odchylky
Zajímavá je i další skutečnost. U mužů - kromě Abrahama, Josefa a Ježíše - se v rodokmenu vzpomene dvakrát sloveso
zplodil (egennésen). Celkově zazní toto sloveso v činném rodě 39-krát, naposled, po 40. je použito výjimečně - v trpném rodě: váže se na Pannu Marii, ze které byl zrozen (
egennéthé) Ježíš; na pozadí tohoto pasivního slovesa je Pán, Bůh jako Otec Ježíše.
U mužů rodokmenu jsou
tři výjimky:
1.
o Abrahamovi se neříká, kdo ho zplodil, přestože je otcem Izáka;
2. mluví se o
Josefovi, že je synem Jakuba, ačkoli Jozef nezplodil Ježíše;
3.
u Ježíše se zase neříká, kdo ho zplodil a koho on zplodil - pokrevně tedy nesouvisel s Josefem a neměl žádné potomky. Na okrajích výpočtu jmen se u Abraháma odkazuje
na počáteční tajemství Boha Otce. Na konci, u Ježíše, zase na
závěrečné tajemství Syna.
Co z toho vyplývá? Jak se Abrahám, který uvěřil Bohu, zrodil duchovně v Bohu a on je jeho otcem, tak každý, kdo uvěřil v Božího Syna a přijme ho, stává se synem Boha Otce a bratrem
Ježíše Krista. Tak tomu bylo i v případě
Josefa - i on mohl Ježíše pouze Přijmout, když rostl pod srdcem Marie, a díky tomu je právě Josef vzorem prvního věřícího v Matoušově Evangeliu.
Záhadná čtrnáctka a gematrie jména David
Proč však Matouš vynechal jména pěti králů? Udělal to záměrně, aby dosáhl počet 14 královských generací, čímž v rodokmenu vynikla šifra s hodnotou 14. S jakým cílem?
V první řadě je třeba říci, že Matouš ve svém evangeliu rád používá čísla a také gematrii. Gematrie hledá utajený smysl v numerických hodnotách hebrejských písmen a slov. Každé písmeno hebrejské abecedy má totiž vlastní číselnou hodnotu. Jejich sečtením získáme číselnou hodnotu slova. Pokud mají slova stejnou číselnou hodnotu, předpokládá se, že mezi nimi existuje nějaké spojení. Gematrie nemá nic společného s numerologií.
V rodokmenu dominuje číslo 14 třikrát. Jeho symbolická hodnota souvisí nejdříve se jménem krále
Davida, který se jako jediný vzpomíná v rodokmenu až pětkrát. Ježíš je již v úvodu rodokmenu označen jako Davidův syn. Hodnota jména David je 14; souvisí to s číselnou hodnotou souhlásek odvozenou z jejich pořadí v hebrejské abecedě. Čtvrté písmeno
dalet (D) má hodnotu 4 a šesté písmeno
vav (V) má hodnotu 6, čili D + V + D dává 14. David se vyjímá v plejádě osob i
gematrií svého jména a Ježíšova identita se váže přes Josefa právě na Davidův
rod.
Podle hebrejské apokalyptické konvence, která s oblibou dělila dějiny na "týdny", mohl evangelista rozdělit dějiny na šest týdnů, které od začátků Izraele v osobě Abraháma do svého cíle v Ježíši Kristu probíhaly ve třech etapách po 14 (2 x 7) generacích. V Ježíši se tak začal sedmý, dokonalý a konečný týden - v něm nastala plnost časů. Nelze vyloučit, že Matouš použil tento postup cíleně, aby tak oznámil, že Bůh řídí dějiny spásy a přivedl je k Mesiáši.
Kromě toho pro židovské prostředí a ani pro Matouše nebyl cizí
lunární (měsíční)
kalendář. V něm číslo 14 představuje počet dní, po kterých se měsíc dostane z tmavé fáze
novu a nastane jeho
úplněk. Tuto skutečnost lze symbolicky aplikovat na dějiny izraelského národa: z nového měsíce - kterým je povolání Abrahama - zazářil za 14 dní plný měsíc v království Davida za jehož vlády Izrael žil svůj zlatý věk; po následujících 14 generacích se však dějiny Izraele dostaly do tmy babylonského zajetí, aby se po 14 "dnech" generací opět dočkal úplňku v Ježíši Kristu jako za Davida.
Příprava výjimečnosti Mariina mateřství
Mimo mužů v rodokmenu uvádí Matouš pět žen. Jsou to Tamara, Raab, Rút, Batšeba a Maria. První tři jsou cizinky, což by mohlo naznačovat obecný rozměr spásy dané v Kristu, který po zmrtvýchvstání posílá učedníky do celého světa. Všech pět žen se však stalo výjimečných spíše způsobem, jakým počaly a získaly potomstvo. Jejich případy představují "svaté nepravidelnosti" v Božím plánu spásy.
Tamara získala syna tak, že se převlékla za prostitutku (Gn 38). Raab jí původně byla, později se s rodinou včlení mezi Boží lid, a tím získá i potomstvo (Joz 2). Rút po smrti muže neopustí tchyni Noemi, přijde s ní do Judska a podle levirátního zákona získá za manžela Boáza a následně syna (Rt 4). Batšeba, matka krále Šalomouna, která se zmiňuje pouze nepřímo přes manžela Uriáše, se stala obětí chlípné touhy krále Davida (2 Sam 11). Ani skandál z této aféry, ani ztráta jejich prvního dítěte však nezabrání, aby se jejich druhý syn Šalomoun nestal králem po Davidovi. Tyto ženy mimořádným způsobem získaly potomky, čímž pozoruhodně poukazují na unikátní zázračnou odchylku v plnosti dějin: Mariino panenské početí Ježíše.
Na co nám text odkazuje?
Každý biblický text promlouvá i dnes. Bůh působil přes Abrahama, krále i nekrále, v mužích a ženách, dobrých i méně dobrých. Bůh bez váhání používá vznešené i ostudné - muže, před kterými svět poklekl a ženy, kterými svět pohrdl. Bůh píše dějiny po svém: nejen rovnými, ale i křivými čarami dosahuje svého cíle.
Ani dějiny Církve nejsou jen dějinami svatých, tvář Církve dáváme všichni, ke kterým byl poslán Ježíš a bylo nám svěřeno poslání uchovávat, hlásat a ztvárňovat spásu získanou Ježíšem Kristem. Podobný bude tedy i rodokmen následovníků Ježíše - bude sestaven ze stejně podivného výběru lidí, jak to bylo i při rodokmenu, který ukazuje jeho původ. Znamená to, že pokud bylo v Matoušově rodokmenu náročné rozeznat v neznámých a hříšných postavách předchůdce Ježíše, bude o to náročnější v neznámých a hříšných lidech vidět Ježíšovy následovníky.
Meditace nad dějinami původu Ježíše Krista nás přesvědčuje, že autentickým pokračováním Božích dějin je, že Ježíš si povolal Petra, Ondřeje, či Pavla, přes Pavla byl povolán Timoteus, přes někoho jsem byl povolán já a skrze mne může být povolán někdo další. Bůh je za dějinami spásy, do kterých vstupujeme reálně přijetím Ježíše Krista, ve kterém se začal nový věk.
Přijetí Ježíše nejen jako historické postavy, ale jako zmrtvýchvstalého Krista duchovně zrodí každého, kdo ho přijímá, když se stává Božím synem nebo dcerou (Jan 1, 12 - 13: "
Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo uvěřili v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, ale z Boha."). Navíc každé lidské zplození, o kterém je v rodokmenu neustále řeč, má původ v autorovi života, v Otci a cíl v Synu. Historie je neustálá hymna života přenášeného z otce na syna; v optice víry se však každé otcovství váže na Otce a přes Syna máme zase všichni synovství u Otce.
Jozef Jančovič
Diecézní kněz, biblista a proděkan RKCMBF UK
Převzato z
www.postoj.s,
článek ze 16. 12. 2016 naleznete
zde.