Bůh z nás udělal lidi Adventu: lidi, kteří chápou "omezení jako příležitost k překonání se".
Ti, co vidí pouze omezení, se ve vesmíru, který jim nedává smysl, cítí ztraceni. Prožívají svůj život v zoufalství. Ti však, co chápou omezení jako příležitost k překonání se, žijí v naději ...
Pravou svobodu prožívají lidé, kteří si osvojili to, co filozof Paul Ricoeur nazývá'vášeň pro možné'. - Susan Muto,
Blessings That Make Us Be, 4-5
Se začínajícím prosincem a blížícím se slavením Kristova narození se nám nabízí příležitost stát se lidmi Adventu; prožít tento posvátný čas s "vášní pro možné". Připomíná se nám, zkrátka, že máme žít v naději.
V ročním období, ve kterém bývá dlouho tma, rozžíháme svíci, jejíž světlo nám má připomínat Světlo, které přišlo na svět. Během nejkratších dnů roku očekáváme Boha, ale zároveň i projevujeme vděčnost "Bohu, který je s námi". V zimě, kdy všechny živé květiny usychají a vadnou, si přinášíme do svých domovů živé stromky, věšíme na ně světýlka a barevné ozdoby, aby nám svou živou nádherou připomínaly naději.
Být lidmi Adventu znamená skutečně prožívat Kristův příchod mezi nás, nejen jako nějakou mlhavou připomínku, ale jako opravdové zpřítomnění Toho, který je reálný a pravý.
Být lidmi Adventu znamená rozhodnutí neignorovat bolest a temnotu tohoto světa, ale místo toho přijmout tyto skutečnosti s důvěrou a jistotou, že Někdo přišel, přichází a přijde, aby nás osvobodil od nekonečně dlouhé noci hříchu.
Adventní naději proniká mizérii hříchu, aby nám připomněla Boží milosrdenství. Pročišťuje naše pozemské vize tím, že nás zve hledět na světlo v temnotách. Toto světlo posvěcuje životní okolnosti člověka a připomíná mu, že ho Bůh, který je zároveň i člověkem, vykupuje v jeho křehkém lidství. Advent je posvátný čas, ve kterém vděčně uznáváme, že naše pozemská omezení jsou součástí bezmezné věčnosti.
Dnes a denně se probouzíme s pocitem opětovné konfrontace s vlastními omezeními, ať už jde o únavu z probdělé noci, pocit úzkosti z problematického vztahu nebo o připomenutí si trápení a nezdarů, kterým máme i dnešní den čelit. Vzbudit se však s jistotou, že jsme křehké, omylné děti všemohoucího a neomylného Boha je právě to, co z nás dělá lidi Adventu: lidi, kteří chápou "
omezení jako příležitost k překonání se"; lidi, kteří věří, že Bohočlověk již překonal všechna omezení člověka.
Tím opravdovým místem omezení byl Betlém. Bída, nedostatek, zima a tma, to bylo "jeslemi" pro narozeného Spasitele - posvátný prostor, do kterého vkročil Všemohoucí; tvrdé a nelítostné podmínky a přítomnost Boha. Tam Bůh, tak žalostně pokořen, nabízí světlo hvězd na otevření zaslepených očí, novorozeně jako vykřičník zatvrdnutým srdcím, ticho a samotu noci na ztišení pro celé lidské pokolení až do probuzení. Tam voda z panenského lůna přivádí na svět nové stvoření - přináší nejen život, světlo, naděje, ale i lék na každý lidský neduh, který dokáže přemoci nekonečná moc Boha.
Advent "nám umožňuje doufat v (Boží) nepředvídatelnou velkorysost vůči lidstvu" (Muto, 5). A to nejen před dvěma tisíci lety, ale i dnes a denně.
Dovolíme Adventu, aby nás pronikl? Přiblížíme se a nasytíme božskostí, která úpěnlivě naléhá, abychom přijali nespoutaný potenciál Boha uzdravovat naši lidskou neschopnost? Probudíme se osvěženi do Boží přítomnosti, abychom jeho světlem prosvěcovali naši temnotu a realitu každé lidské slabosti, která se otevírá k ukázkovému působení Boží velikosti?
Advent je k tomu, aby v nás inspiroval "vášeň pro možné", která namísto "temnoty hříchu, zoufalství, nelidskosti a pronásledování" vidí a vnímá "mnohem větší Boží příslib vykoupení" (Muto, 5).
Je Advent. Možné je všechno.
Zdroj:
www.lifenews.sk/content, 2. 12. 2016
Převzato z
www.lifenews.sk, článek ze 7. 12. 2016 naleznete
zde.
