Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle adventní.
Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtvý vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou. „Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: „Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou. „ Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.“
( Mt 11, 2-11)
Bratři a sestry, třetí neděle adventní je tradičně radostná: je to neděle, kdy se radujeme ze zvěsti o Ježíšově blízkosti, kdy se necháváme prostoupit radostí z naděje v jeho slavný příchod.
Minulou neděli jsme se zamýšleli nad tím, že adventní období je časem pouště, tedy cestou očišťování, cestou návratu k Bohu a pravému smyslu našeho života. Dnes nás však Izaiášovým prostřednictvím Pán vyzývá:
„Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť! Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská.“ Co to znamená? Nejde o poetická slova k potěšení naších uší… Smysl tohoto proroctví, které se naplňuje příchodem Ježíše Krista, je jasný: poušť – tedy náš život – se změní v bystřinu, v sad, v zahradu.
Co to znamená? Úžasnou skutečnost, že nebeské království a náš lidský úděl vůbec nejsou dvě neslučitelné věci. Naopak, Bůh přichází do naší pouště, přijímá za své naše lidství, proměňuje je a dává mu plodnost. Prorok Izaiáš jmenuje mesiášská znamení, kterými bude proměna pouště našeho života v úrodnou zahradu provázena:
„Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého.“ Tímto výrokem Ježíš v dnešním evangeliu odpovídá učedníkům Jana Křtitele. Pro uvězněného Mistrova předchůdce znamenají tato slova útěchu a posilu. A stejně tak mohou účinkovat i na nás, mohou v nás probudit radost a naději. Ale má to jednu zásadní podmínku: Prorok Izaiáš řekl:
„Zaraduje se vyprahlá step,“… co je vyprahlé, je žíznivé, chce pít… Jinak řečeno: aby člověk mohl vejít do evangelijní radosti, aby mohl překročit práh křesťanské naděje, musí žíznit… žíznit po lásce, po pravdě, po následování toho, který je cesta, pravda a život. Ježíš nám v Janově evangeliu jasně řekl:
„Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří.“
V dnešním druhém čtení nás apoštol Jakub vyzývá, abychom si v utrpení a v trpělivosti vzali za vzor proroky, kteří mluvili jménem Páně, jako Izaiáš nebo Jan Křtitel. To ovšem neznamená, že máme konat nějaké mimořádné skutky. Máme jen žíznit – uznat, že potřebujeme spásu, odpuštění a požehnání od toho, který přišel, přichází a přijde, aby naše radost byla úplná. Křtem už jsme vstoupili do království Božího, to je pravda víry. Ale radost se dostaví jen tehdy, když to, v co věříme, budeme také žít!
Křtem jsme se stali králi, proroky a kněžími – to proto Ježíš říká: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.“ Jinak řečeno, křtem se nám dostalo větší milosti než Janu Křtiteli… a uvědomme si, že Jan Křtitel byl přitom ještě před narozením naplněn Duchem Svatým! Křesťané celého světa tedy mají přes všechny zkoušky a utrpení děkovat živému Bohu a žasnout nad jeho nekonečnou dobrotou. Vrcholným díkůvzdáním je samozřejmě slavení Eucharistie… ale nezapomínejme, že chválou a vděčnosti by měl být prostoupen celý náš život.
