Světice, kterou si dnes připomínáme, zve ženy osvobodit se od očekávání a nároků vlastní rodiny či manžela a najít vlastní cestu.
Svatá Barbora patří k nejoblíbenějším svatým Církve. Přestože o jejím životě víme málo, západní církev ji řadí ke 14 pomocníkům v nouzi a východní církev jí přiznává titul "velkomučenice". Podle Synaxáře, knihy, která v byzantské církvi obsahuje životopisy svatých, které se četly na bohoslužbě v den jejich vzpomínky, Barbora žila v době císaře Maximiána (284 - 305) v Heliopoliseu u Helléspontu, dnešních Dardanelách. Byla jediným dítětem bohatého muže, který se jmenoval Dioskoros. Tomu nebylo nic příliš drahé pro jeho dceru. Ochraňoval ji, obsypávají dary a staral se o dobré vzdělání. Když se jednou musel vydat na dlouhou cestu, nechal Barboru zamknout do věže, protože chtěl zajistit, aby se jí v době jeho nepřítomnosti nepřivodila nějaká škoda. Tam se stalo něco neočekávaného: nadaná a vzdělaná mladá žena začala uvažovat nad stvořením a tak dospěla k víře v křesťanského Boha Stvořitele. Otci se už žádnými prostředky přemlouvání nepodařilo odvrátit Barboru od této víry. Tak ho to rozzuřilo, že svou dceru nechal odsoudit k smrti a vlastnoručně ji sťal. Barbořino svědectví dodalo odvahu další mladé ženě, která se jmenovala Juliána, aby se přihlásila ke Kristu. I ji mučili a sťali. Když obě podstoupily martyrium, Dioskora - takto to vypráví legenda - zabil blesk.
Ikona ztvárňuje Barboru jako vznešenou a bohatou mladou ženu. S křížem v pravé ruce a s levou rukou vztyčenou jakoby k požehnání připomíná byzantského kněze, který na konci liturgie říká požehnání nad věřícími. Ve spojitosti s legendou se toto ztvárnění dotýká tématu, které je během staletí zjevně ženskou tématem: osvobodit se od očekávání a nároků vlastní rodiny či manžela a najít vlastní cestu. Dioskorovo chování ukazuje, jak blízko u sebe leží péči o někoho a panování. Otec dělá vše pro budoucnost své dcery, očekává však - vědomě či nevědomě - od Barbory, že akceptuje plány, které pro ni udělal. Když ale musí konstatovat, že ona se na to nehledí a hledá svou vlastní cestu, považuje se za obejitého a chtěl by odčinit všechno, co pro ni udělal. Jeho zklamání je tak hluboké, že je schopen uchýlit se až k násilí.
Co nám říká příklad Barbory? Žádný člověk - i kdyby byl jakkoli blízký - nemá právo vnucovat druhému své přání a představy a předepisovat mu svůj způsob života. Barbara ukazuje, že za svou důstojnost ženy a člověka nevděčí člověku, ale jedině Bohu, svému Stvořiteli. Skrze svůj kříž Ježíš vysvobodil lidi z jejich odcizení a přivedl je ke svobodě Božích dětí. Víra v Boha je pro Barboru cestou, která vyvádí z tísně a poručnictví a vede k životu. Bůh zprostředkovává každému člověku důstojnost, kterou jiný člověk nemůže ani dát, ani vzít, důstojnost a vnitřní svobodu, která nechává žít, dokonce i tváří v tvář smrti.
Barbora drží pozorovateli ikony před očima kříž. Je to znak spásy a vítězství nad smrtí. Tím ho zve, aby jako tento Ježíš odevzdal svůj život Bohu. Barbora šla touto cestou a dokázala nedbat na vnucované modely života, poručenství a nereálné očekávání. Při pohledu na Ježíše, který důsledně šel svou cestou, Barbora čerpá sílu jít důsledně svou cestou, s vědomím, že Bůh Stvořitel je silnější než smrt. Skrze to vydává svědectví o Bohu, který vysvobozuje člověka z každého útlaku.
Barbora je vzývána jako orodovnice, když jsou lidé vystaveni nebezpečným situacím. Neboť ona sama podstoupila pro svou cestu s Bohem nebezpečnou situaci a odporovala všem pokusům odradit ji od víry. Zůstala věrná svému svědomí a svému přesvědčení navzdory ponižování, mučení a hrozbě smrtí.
Svědectví Barbory a všech dalších mučednic a mučedníků je požehnáním pro svět. Ukazuje, že cesta víry a svědomí je cestou k takovému životu, který Bůh zamýšlel pro člověka. Proto na svátek sv. Barbory křesťané byzantského obřadu zpívají: "Uctěme si svatou Barboru. Neboť byla vysvobozena ze sítí ďábla jako ptáček - skrze pomoc a sílu kříže." (Tropár, 4. prosinec)
Hanns Sauter
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 4. 12. 2016 naleznete
zde.
