Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle adventní.
V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: „Hlas volajícího na poušti:Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boku kožený pás., živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat:“Naším otcem je Abrahám!“ Neboť vám říkám: Bůh může oživit tyto kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už přiložena stromům ke kořenu a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést.
On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ (Mt 3, 1-12)
„…připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky,“ provází lidstvo víc jak dvacet století.
Je to Boží slovo vnuknuté proroku Izaiášovi, které se stává skutečností u muže jménem Jan Křtitel z Ain Karem. Pisatelé evangelií si toto Izaiášovo proroctví vypůjčují, aby naznačili, že Starý zákon je v tom Novém naplněn. Vše, co je napsáno svědčí, že v Pánu Ježíši Kristu mezi nás jedinečným způsobem přichází sám Bůh.
Úkolem Jana Křtitele bylo připravit národ na jeho příchod. Pouští se myslí skalnatý kraj poblíž Mrtvého moře, ve kterém na jihu končí řeka Jordán. Na břehu této řeky Jan kázal, v jejich vodách křtil. A svým způsobem vyvolal v izraelském národě mohutné hnutí. Mezi Janovy stoupence a přátele patřila i řada pozdějších Kristových učedníků. Evangelisté také líčí Janův přísný způsob života. V podstatě to byla dobrovolná chudoba. Nejchudší kočovníci pouště tenkrát nosili hrubé šaty a živili se praženými kobylkami a medem divokých včel ze skalních děr. Právě tato jednoduchost svědčila o Janově prorocké věrohodnosti.
Jan si byl vědom, že se blíží příchod očekávaného spasitele světa a že on sám je jen jeho matný předobraz. Jeho křest bylo přípravné symbolické omytí vodou, kdežto Spasitel lidi očistí, promění a duchovně oživí přímo Božím Duchem.
Tak asi vypadá pohled dnešních exegetů. Avšak nám nejde jen o biblický výklad, jde o život. O urovnání všeho, co je v nás hrbolatého a křivého. Co se má vyrovnat a co spravit.
Všechno potřebuje své… Cestář opraví silnici, aby se po ní mohlo chodit, žena upraví domácnost, aby se lépe žilo. Vyvětrá dům, aby se lépe dýchalo.
Chci-li se dostat až k jádru problému svého života, musím se zastavit. Podívat se do sebe, vedle sebe a pak nad sebe a pochopím, že hlas volajícího na poušti mi není cizí. Je to hlas mého svědomí i touhy po Bohu.