Homilie papeže při mši na zakončení Svatého roku, na náměstí sv. Petra.
Slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále je korunou liturgického roku i tohoto Svatého roku milosrdenství. Evangelium prezentuje Ježíšovu královskou hodnost na vrcholu Jeho spasitelského díla a překvapivým způsobem. „Mesiáš, Boží Vyvolený, král“ (Lk 23,35,37) se ukazuje bez moci a beze slávy. Je na kříži, kde se jeví spíše jako poražený než vítěz. Jeho kralování je paradoxní; Jeho trůnem je kříž; Jeho koruna je trnová; nemá žezlo, nýbrž je mu do rukou vložena rákosová hůl; není oděn do skvostného šatu, ale je zbaven suknice; nenosí blyštivé prsteny, ale jeho ruce jsou probodeny hřeby; nemá poklad, nýbrž je prodán za třicet mincí.
Ježíšovo království opravdu není z tohoto světa (srov. Jan 18,36), ale právě v Ježíši – říká nám apoštol Pavel ve druhém čtení – nacházíme vykoupení a odpuštění. Velikost Jeho království nespočívá v moci podle tohoto světa, nýbrž v Boží lásce, schopné dosáhnout ke všem a uzdravit všechno. Kvůli této lásce se Kristus snížil k nám, přebýval v naší lidské ubohosti a zakusil to nejpodřadnější postavení, které způsobuje nespravedlnost, zrada a opuštěnost. Zakusil smrt, hrob a pekelné hlubiny. Takto se náš Král vydal až na hranice veškerenstva, aby objal a spasil vše živé. Neodsoudil nás, ani nás nedobýval, neporušil naši svobodu, nýbrž stal se cestou pokorné lásky, která vše omlouvá, všemu věří a všechno vydrží. Jedině tato láska přemohla a nadále přemáhá naše velké protivníky: hřích, smrt a strach.
Dnes, drazí bratři a sestry, hlásáme toto jedinečné vítězství, kterým se Ježíš stal Králem věků a Pánem dějin, a to jedině všemohoucností lásky, která je přirozeností Boha, samotným Jeho životem, a která nikdy nepřestává (srov. 1 Kor 13,8). Sdílíme radost a krásu toho, že je naším králem Ježíš, jehož vláda lásky proměňuje hřích v milost, smrt ve vzkříšení a strach v důvěru.
Bylo by však málo věřit, že Ježíš je Králem veškerenstva a středem dějin, pokud jej neučiníme středem svého vlastního života. Všechno by bylo marné, kdybychom nepřijali Jeho osobně a kdybychom nepřijali Jeho způsob kralování. Pomáhají nám v tom postavy, které představuje dnešní evangelium. Kromě Ježíše se tam objevují tři: lid, který se dívá; skupina, která stojí pod křížem, a zločinec ukřižovaný spolu s Ježíšem.
Nejprve lid. Evangelium o něm říká, že „stál a díval se“ (Lk 23,35): nikdo nepromluví slova, nikdo se nepřiblíží. Lid stojí opodál a dívá se, co se stane. Tentýž lid, který se tísnil kolem Ježíše, když něco potřeboval, nyní zaujímá odstup. Životní okolnosti nebo naše neuskutečněná očekávání nám také mohou přivodit pokušení zaujímat od Ježíšova kralování odstup, nepřijmout až do důsledků pohoršení Jeho pokorné lásky, která zneklidňuje naše já a obtěžuje. Raději setrváváme u okna, jsme stranou, místo abychom se přiblížili a stali bližními. Svatý lid, který má Ježíše za krále, je však povolán následovat Jeho cestu konkrétní lásky a denně se ptát: „Co ode mne žádá láska? Kam mne žene? Jakou odpověď dám Ježíši svým životem?“
Potom je tu druhá skupina, která zahrnuje různé postavy: starší lidu, vojáky a zločince. Všichni se Ježíšovi vysmívají. Adresují mu tutéž provokaci: „Zachraň sám sebe!“ (srov. Lk 23,35.37.39). Je to nejhorší pokušení lidu. Tady pokoušejí Ježíše, jako to činil ďábel na začátku evangelia (srov. Lk 4,1-13), aby odmítnul božský způsob kralování a kraloval podle logiky tohoto světa, totiž sestoupil z kříže a potřel svoje nepřátele! Je-li Bohem, ať tedy dokáže svoji moc a svrchovanost! Toto pokušení je přímým útokem na lásku: „zachraň sám sebe! (vv.37.39), nikoli druhé, ale sám sebe. Ať převládne „já“ svojí silou, svojí slávou a svým vlastním úspěchem. Je to nejstrašlivější pokušení, první a poslední pokušení evangelia. Ježíš však k tomuto útoku na svůj způsob existence mlčí, nereaguje. Nebrání se, nepokouší se přesvědčovat, nedělá apologetiku svého kralování. Spíše pokračuje v lásce, odpouští, prožívá moment zkoušky podle Otcovy vůle v jistotě, že láska přinese plody.
Abychom Ježíšovo kralování přijali, jsme povoláni bojovat proti tomuto pokušení a upřeně hledět na Ukřižovaného, abychom Mu byli stále více věrní. Kolikrát však i mezi sebou hledáme uspokojující jistoty nabízené tímto světem. Kolikrát jsme pokoušeni sestoupit z kříže. Přitažlivost moci a úspěchu se jeví jako snadná a rychlá cesta k šíření evangelia, rychle zapomínáme, jak působí Boží království. Tento Rok milosrdenství nás vybídnul, abychom znovu objevili toto jádro a vrátili se k tomu, co je podstatné. Tento čas milosrdenství nás volá, abychom hleděli na opravdovou tvář našeho Krále, který září ve Velikonocích, a znovu objevili mladou a krásnou tvář církve, která září, pokud je přívětivá, svobodná, věrná, chudá v prostředcích a bohatá v lásce; je-li misionářská. Milosrdenství nás přivádí k jádru evangelia a vybízí ke zřeknutí se návyků a zvyklostí, jež mohou překážet ve službě Božímu království a bránit nám, abychom se řídili jedině trvalým a pokorným Ježíšovým kralováním, nikoli přizpůsobováním se pochybným královstvím a měnícím se mocnostem každé doby.
V evangeliu se objevuje ještě další postava, která má k Ježíšovi nejblíže, totiž zločinec, který jej prosí: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“ (v.42). Tento člověk, který na Ježíše pouze hleděl, v Jeho království uvěřil. A neuzavřel se do sebe, ale se svými pochybeními, svými hříchy a ubohostmi se obrátil k Ježíši. Prosil, aby na něj bylo pamatováno, a zakusil Boží milosrdenství: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v.43). Jakmile dáme Bohu možnost, pamatuje na nás. On je připraven naprosto a navždy smazat hřích, protože Jeho paměť neregistruje spáchané zlo a na rozdíl od naší paměti nemá neustále na zřeteli utrpěná příkoří. Bůh nevzpomíná na hřích, nýbrž pamatuje na nás, na každého z nás, svých milovaných dětí. A věří, že je vždycky možné začít znovu, povstat.
Prosme také o tento dar otevřené a živé paměti. Prosme o milost nikdy nezavírat dveře smíření a odpuštění, nýbrž umět jít za zlo a neshody a otevírat každou možnou cestu naděje. Jako Bůh věří v nás nekonečně víc než si zasloužíme, tak také my jsme povoláni šířit naději a dávat možnost druhým. Neboť třebaže se Svatá brána zavře, vždycky pro nás zůstává dokořán otevřena pravá brána milosrdenství, kterou je Kristovo Srdce. Z probodnutého boku Zmrtvýchvstalého bude až do konce časů prýštit milosrdenství, útěcha a naděje.
Mnozí poutníci prošli Svatými branami a mimo zpravodajský rozruch zakusili velkou Pánovu dobrotu. Děkujme za to a pamatujme, že jsme byli uchváceni milosrdenstvím, abychom se oděli do milosrdného cítění a stali se tak rovněž nástroji milosrdenství. Pokračujme v této naší cestě společně. Ať nás provází Matka Boží, která byla rovněž blízko kříže, porodila nás tam jako něžná Matka církev, která si přeje shromáždit všechny pod svým pláštěm. Viděla pod křížem, jak dobrý lotr přijal odpuštění, a přijala Ježíšova učedníka za svého syna. Matce milosrdenství se svěřujeme, aby každá naše situace, každá naše prosba obrácená k jejím milosrdným očím nezůstala nevyslyšena.
