Pohádka: Syn dvou matek

Pohádka z nedávno vydané knihy s názvem„O márnotratnom otcovi“ pro děti do 112 let napsal Karol Dučák a nabídl ke zveřejnění na našich stránkách. Pohádku si můžete přečíst v českém překladu.





V jistém městě žili mladí chudí manželé, Petr a Anna, kteří nemohli mít děti. Proto v jejich příbytku nebylo slyšet dětský štěbet. Po čase však byla Anna těhotná, ale dříve, než se dítě mělo narodit, se její manžel náhle odebral na věčnost. Aby toho trápení nebylo málo, toho roku, kdy se mělo děťátko narodit, přepadla krajinu velká bída. Jídla bylo stále méně a hlad číhal na každém kroku. Mladá žena téměř propadla zoufalství. Cítila k děťátku, které se mělo narodit, velkou lásku, ale nechtěla se dožít toho, aby to malé nebožátko hynulo před jejíma očima.

„Co si jen počnu sama s dítětem? Z čeho budu žít a živit dítě?“ tak naříkala zoufalá žena. Jednou večer Anna znovu neměla co do úst a zcela propadla strachu z budoucnosti. Ležela v posteli a lítostivě se rozplakala. Hladila si bříško, ve kterém bylo miminko, a promluvila na ně: „Ách, děťátko moje drahé! Tak moc tě miluji a chtěla bych, aby ses narodilo a vyrůstalo zdravé a silné, ale mám velký strach, zda se mi podaří uchránit tě před krutým údělem. Co mám dělat?“

„Co mám dělat, dobrý Bože?“ obrátila se vzápětí na Pána Boha, „Pane, pomoz mi, a když ne mně, pomoz alespoň tomuto bezbrannému děťátku, které nosím pod srdcem.“

Zoufalá žena se znovu srdceryvně rozplakala, ale najednou strnula překvapením. Zaslechla dětský hlásek, jak k ní promlouvá: „Mamko, maminko!“ Anna přestala plakat a pozorně naslouchala. Nebyla si jistá, jestli nemá vidiny, ale najednou znovu zaslechla andělský hlásek, který k ní promlouval: „Maminko! Maminko moje!“ Překvapená žena zjistila, že hlásek vychází z jejího lůna. To k ní promlouvalo její děťátko. Annu zaplavila vlna pravého štěstí a vroucí lásky k miminku, které se v ní ozývalo. A tak k němu promluvila: „To jsi ty, andílku můj?“ K její velké radosti její dítě odpovědělo: „Ano, maminko. Já jsem to. Nebuď smutná a netrap se!“

Anna bolestně vzdychla a odpověděla: „Ach andílku můj, jak se netrápit, když mám takové velké trápení?“
„Neboj se, maminko, vím, co tě trápí, ale Pán Bůh ti pomůže.“
„Jak, andílku můj?“
„Zítra tě navštíví jedna bohatá paní, která už deset let žije se svým manželem, ale nemohou mít děti. Už začali uvažovat i o tom, že si nějaké miminko adoptují, ale zatím nestihli svůj záměr uskutečnit. Tato paní si mě s radostí adoptuje, pokud jí to dovolíš. A pomůže i tobě.
“ „Jak to víš?“
„Nestarej se, maminko, a důvěřuj mi. Umožni té paní, aby se mě ujala a nedovol, aby se stalo něco špatného.“
„No dobře. Pokud je to tak, jak říkáš, raději tě svěřím jiné matce, než by se ti mělo něco stát.“
„Děkuji, maminko. Neboj se. I když si mě ta paní adoptuje, my dva zůstaneme spolu ještě dlouhá, dlouhá léta.“
„Co to říkáš, andílku můj? Jak můžeme zůstat spolu, když si tě ta paní adoptuje?“
„Jen mi důvěřuj, maminko, a nebudeš litovat!“
„Tak dobře, andílku můj. Když to říkáš ...“
„A už se netrap. Dobře se vyspi a neplač. Neboj se, všechno bude dobré. Pán Bůh se o nás postará.“

Annu znovu zaplavily slzy jako hrachy, ale už to nebyly slzy bolesti, ale slzy štěstí. Ještě se zdráhala uvěřit všemu, co slyšela, ale přece jen jí svitla nová naděje a potěšila se i tomu, že si mohla takovým podivným způsobem popovídat se svým ještě nenarozeným miminkem. Znovu si začala hladit bříško, ve kterém cítila své dítě a mluvila k němu: „Ach, andílku můj, jak moc tě miluju.“

„I já tebe, maminko,“ odvětilo miminko.

Anna plakala štěstím a se slastnými pocity usnula. V noci se jí snily krásné sny a tak se ráno probudila se zářícím úsměvem na tváři. Sotva se stihla umýt a obléknout, když kdosi zaklepal na dveře. Anna chvatně přiběhla ke dveřím a otevřela je. Zahlédla bohatou, krásně vystrojenou paní, která jí s úsměvem řekla: „Dobrý den přeji.“ „Dobrý den,“ odpověděla překvapená Anna. „Vy jste Anna, že?“ zeptala se návštěvnice. Překvapená Anna se vzmohla na strohou odpověď: „Ano. Vy mě znáte?“ Paní pohotově odpověděla: „Znám. Nebudete mi věřit, ale viděla jsem vás ve snu.“ „To vy jste ta paní, která dnes měla přijít?“ zeptala se znovu Anna. „Ano. Jsem baronka Žofie Gilaniová. Smím vstoupit?“ odpověděla neznámá paní a mile se na Annu usmála.

Anna se konečně vzpamatovala z překvapení a pozvala návštěvu do svého skromného příbytku. Když se obě ženy usadily, Anna si překvapeně prohlížela neznámou ženu. Byla milá a vyzařovalo z ní takové teplo, že se Anna v její společnosti cítila velmi příjemně. Po chvilce ticha se slova ujala paní baronka a vysvětlila Anně, co ji k ní přivedlo: „Žijeme s manželem na nedalekém panství. Jsme již deset let manželé, ale stále jsme bezdětní, přestože jsme už zkoušeli leccos možné. Dnes v noci se však stalo něco neobvyklého. Měla jsem takový živý sen. Pamatuji si z něj každou maličkost. V tom snu jsem viděla krásného andílka. Promluvil ke mně a vyprávěl mi o vás.“

„O mně?“ „Ano. Řekl mi, že čekáte miminko, ale máte velký strach, jestli přežijete těžkou dobu, která na vás dolehla.“ Ubohá Anna překvapením vyvalila oči a udiveně se zeptala: „Vy o tom víte?“ „Ano. Řekl mi to ten andílek ve snu. A řekl mi ještě víc. Prosil mě, abych si vaše miminko adoptovala. S velkou radostí tak učiním, pokud budete souhlasit. A chci vás poprosit, abyste se přestěhovala ke mně a mohla tak být svému dítěti vždy nablízku. Nebojte se, pokud dovolíte, abychom si vaše dítě s manželem adoptovali, stane se dědicem našeho panství. Dostane přiměřené vzdělání, aby mohlo nabýt dobré postavení ve společnosti. A i kdyby se nám snad někdy narodilo vlastní dítě, vaše dítě určitě dostane spravedlivý dědický podíl tak, jako naše vlastní dítě.“ V té chvíli Anna náhle vstala, se slzami v očích popošla k baronce, klekla si před ní na kolena a políbila jí ruku. Baronka však zaprotestovala: „Ale ne, ne. Toto nedělejte! Prosím vás o to.“

Anna se nahlas rozplakala a mezi vzlyky zamumlala: „Jste tak dobrá. Jak se vám mohu odvděčit?
“ „Tak, že se budete dobře starat o vaše dítě, dá-li Bůh, aby všechno dobře dopadlo.“ „Slibuji. S největší radostí.“
„To ráda slyším. A víte co? Pokud zrovna nemáte nic na práci, pojďte se mnou na naše panství, abyste si to tam prohlédla. Náš kočár nás odveze. Pokud se vám to tam bude zamlouvat, můžete se k nám hned nastěhovat.“
„S radostí. Ale jak jste mě vlastně našla?“
„Ten andílek, co se mi zjevil ve snu, mi řekl, že ráno najdu na našem dvoře zázračný kočár, který mě odveze až před dům, ve kterém bydlíte. A tak se i stalo. Když jsem ráno nastupovala do toho parádního kočáru, uviděla jsem, že v něm nejsou zapřáhnutí žádní koně. Přesto jsem do něj vstoupila a v tom okamžiku jsem se i s kočárem ocitla přesně před vaším příbytkem, i když jsem vůbec nevnímala, že by se byl pohnul z místa.“

Anna se divila tomu, co slyšela, ale už druhý den se děly samé neuvěřitelné věci, takže nakonec tomu přestala připisovat mimořádný význam. Slovo dalo slovo a Anna se nechala odvézt v zázračném kočáře na panství baronky Gilaniové. Ještě v ten den se k ní přestěhovala. Dostala velký, parádní pokoj, v němž se mohla pohodlně zařídit. Paní baronka se o ni starala jako o vlastní sestru a často ji navštěvoval doktor, takže Anna nejednou uronila slzičku dojetí. Chvílemi měla pocit, že se jí to zdá. Přemýšlela o tom, jakým podivným způsobem se změnil její život, a vroucně za to děkovala Pánu Bohu.

Jednoho dne porodila krásného synka, kterému dala jméno Michal, protože se narodil na svátek svatého Michaela archanděla. Paní baronka a její manžel si chlapce s upřímnou láskou adoptovali. Bolestně a s krvácejícím srdcem se Anna zříkala syna, ale uvědomila si, že ona nemůže synovi zajistit takovou budoucnost jako jeho nová matka. Uspokojovala se alespoň tím, že bude moci být v blízkosti svého syna. Baronka Gilaniová a její manžel byli lidé se zlatým srdcem. Ke svým podřízeným se chovali jako praví křesťané, takže všichni lidé na jejich panství byli spokojeni a milovali své pány a živitele. Navíc majitelé panství pomáhali i potřebnému lidu kolem, který trpěl hladem a bídou.

Anna se stala blízkou osobní přítelkyní paní baronky. Vzniklo mezi nimi zvláštní mocné pouto vzájemné oddanosti. Jelikož se Anna neuměla pohybovat ve vyšších kruzích, paní baronka ji naučila mnoho nových věcí, ba zaučovala ji i do vedení panství. Anna byla velmi učenlivá a šikovná a tak se po čase stala barončinou pravou rukou. Pomáhala jí a jejímu manželovi se správou panství. To ještě netušila, jak dramaticky se změní její život. Jednoho dne jí baronka řekla: „Drahá Anno, dějí se zázračné věci. Jsem v požehnaném stavu. Bůh vyslyšel dlouholeté modlitby mé i mého manžela a já jsem počala děťátko.“

Obě ženy si v té chvíli padli do náruče a dojetím se rozplakaly. Když se utišily, Anna trochu posmutněla. Paní baronka velmi dobře pochopila, co se odehrává v jejím srdci, proto řekla Anně: „Drahá Anno, vím, jak moc miluješ svého syna. Vždycky jsem měla výčitky svědomí, že tě připravuji o tvé plné právo na něj. Proto jsem udělala vážné rozhodnutí. Zřeknu se adopce a vrátím ti tvého syna, aby si znovu byla jeho pravou matkou. Tak, jak to ostatně je i ve skutečnosti. Požádám notáře, aby připravil potřebné listiny. Ale neboj se, slovo, které jsem ti kdysi dala, dodržím. I když se nám narodí zdravé dítě, tvůj syn dostane svůj dědický podíl z našeho panství. Stejně mu zajistím vzdělání a všechny vymoženosti, které by měl, kdyby byl mým vlastním synem. Ty mu budeš nablízku a budeš se starat o něj i o mé dítě. Přijímáš?“

„S velkou radostí,“ odpověděla vděčně Anna a v té chvíli jí spadl ze srdce těžký kámen. Zalily ji slzy dojetí, chvatně popadla barončinu ruku a políbila ji. Paní baronka zaprotestovala: „Ale, Anno! Přítelkyně si přece nelíbají ruce!“ Po krátké době baronka porodila utěšenou holčičku, která dostala jméno Maria. Porod byl velmi těžký a doktor řekl, že paní baronka již nebude moci mít další děti. I tak se stalo. Maria zůstala jediným dítětem baronky a jejího manžela. Anna vychovávala obě děti a po letech, kdy děti dorostly, s překvapením zpozorovala mezi nimi hlubokou náklonnost. Lekla se toho, protože si nebyla jistá, zda bude paní baronka a její manželem nadšeni tím, že se jejich dcera zahleděla do ztepilého mládence, pocházejícího z chudého rodu. Naštěstí však Gilaniovi neměli námitek proti vůli mladých zamilovaných lidí a tak se nakonec konala svatba mladého páru. O svatbě řekla baronka Anně: „Tak vidíš, drahá Anno, Pán Bůh to vyřešil za nás. Nemusíme dělit dědictví. Oba ho dostanou spolu. Tvůj syn, který má vlastně dvě matky, i moje dcera. Náš nebeský Otec nás nesmírně miluje. Buď mu za to věčné díky a chvála!“

Ještě dlouhé šťastné roky prožila Anna na panství. Její nevěsta brzy porodila krásného chlapečka a později i holčičku, takže Anna se stala šťastnou babičkou. S láskou se starala o vnoučata a ani nezpozorovala, jak se na ní usadilo stáří. Jenže zestárli i Gilaniovi. Všechny tří nakonec povolal Pán k sobě a panství se ujal Annin syn Michal se svou manželkou. Byli stejně spravedliví jako jejich rodiče a lidé v celém okolí je milovali jako vzácné dobrodince. Po nich převzali panství jejich děti, po nich jejich potomci, a tak panství vzkvétalo a možná i dodnes vzkvétá, ale o tom už naše pohádka nemluví.

Karol Dučák

Autor často publikuje na stránkách www.priestornet.com