Zamyšlení nad evangeliem 33. neděle v mezidobí.
Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: „Já jsem to!“ a „Ten čas je tady!“ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši.“ (Lk 21,5-19)
Význam kostela pro křesťana
Domov duše a zvláštního setkání s Bohem. Člověk jako tvor s tělem i duší potřebuje pro plné setkání s Bohem nejen duchovní spojení modlitby, nýbrž i hmotné podmínky místa, času a prostoru. Tak tomu bylo ve Starém zákoně ve svatém stanu za putování z Egypta do zaslíbené země, později ve chrámě Šalamounově a v posilovém chrámě, přestavěném Herodem. Je sice pravda, že se první křesťané nevázalo při bohoslužbě na chrám, nýbrž shromažďovali se „po domech“ a že apoštolské listy zdůrazňují celé stvoření jako Boží dílo proti dualistickému pohanskému rozdělování stvoření na prostor Boží a prostor zla, je však stejně jisté, že Pán a apoštolové se chovali uctivě ke starozákonnímu chrámu a že prvotní Církev znovu zavedla zbožný zvyk shromažďování na svatých místech a v kultovních prostorách katakomb.
Pro správné pochopení významu kostela je ovšem nutno uvědomit si, že v prvé řadě nesmí nikdy chybět opravdové klanění Bohu „v duchu a pravdě“. Hmotný chrám je jen vnějším vhodným symbolem duchovního chrámu Církve a Bohu zasvěcené duše. Kristus je tímto duchovním střediskem své Církve; farní kostel je místním zpřítomněním Církve ve věřící obci; věřící duše je individuálním chrámem Boží Trojice. Člověk potřebuje domov duše, prostor útulné jistoty. Na sportovním hřišti si člověk vykřičí své nadšení, v biografu či při šlágrech se vypláče ze svého dojetí; tyto náhražky Božího chrámu však nestačí v hodinách, kdy jsme ohroženi stářím, nemocí a smrtí. Tehdy potřebuje člověk domov, v němž je osvobozen z únavného napětí světa a pozvednut do klidu Božího zaslíbení věčnosti: dům Boží! Tam se člověk vždy vrátí domů a nikdy nepodlehne nudě, člověk tam najde klid srdce, odpuštění vin ve svátosti a zaslíbení Božích darů.
Kostel je místem zvláštního díkůvzdání, především slavením mše svaté, jejíž původní jméno „eucharistie“ znamená děkování.
Kostel je místem zvláštního obohacení, především Božím slovem, svátostmi a společnou liturgickou modlitbou.
Pán Ježíš opouští navždy chrám v Jeruzalémě
Duchovní chrám novozákonní Církve má nezasloužené Boží zaslíbení, že jej Kristus neopustí do konce světa. Zloba Zloducha může ovšem ničit jednotlivé křesťanské obce, i když nikdy nezničí Boží lid v celku. Toto zaslíbení je dílem Božího milosrdenství a Boží věrnosti, nikoliv křesťanské svatosti; naše hříchy a slabosti nejsou o nic menší než viny starého Izraele. Přítomnost Páně v Církvi je nejhlubším tajemstvím světa, jeho středem a největší nadějí.
Místním zpřítomněním Páně v Církvi je Kristova svátostná přítomnost ve svatostáncích farních a jiných kostelů. V podobě chleba je tajemným, ale skutečným způsobem Kristus mezi námi přítomen se svým vzkříšeným tělem, krví, duší a Božstvím. Jeho věrnost nás neopouští, i kdy my jsme nevěrní, lhostejní a hříšní.
Chrám věřící duše je Bohem opuštěn každou těžkou vinou (např. nenávistí, závistí, těžkými vinami proti spravedlnosti, lásce, pravdě….) . I když je člověk mladý, zdraví, hezký úspěšný, je-li ve stavu těžkého hříchu, je ve skutečnosti zříceninou. Příbytek Boží trojice v duši může znovu vystavět teprve obrácení k lásce Boží svátostnou lítostí a rozhřešením.
Neexistují jasná znamení
z nichž by bylo možno vypočítat časové údaje o konci světa. Na přímou otázku učedníků: „Kdy se to stane?“, popisuje Pán různé zkoušky a především čtvero nebezpečí (falešného mesianismu, přírodních katastrof, válek a pronásledování Církve), ale varuje pokaždé: „Nechoďte za nimi! Nebude hned konec!“ Ani poslední znamení nejsou předpokladem pro nějaký výpočet, nýbrž hovoří jen všeobecně o blízkosti vykoupení. Pán Ježíš zdůrazňuje naopak výslovně nenadálost svého příchodu na konci světa: „Jako blesk vyšlehne….. tak to bude i s příchodem Syna člověka“. Pán říká výslovně, že se, že se nikdo rozumný nemá pokoušet o datování konce světa: „O tom dni a o té hodině neví nikdo, ani nebeští andělé, ani Syn, jenom sám Otec“.
Sliby pozemského ráje jsou iluzí nebo vědomým klamem
Ze slov Spasitelových poznáváme, že v dějinách lidstva dojde k mnohému zlu, to však neznamená, že by křesťan měl být pesimistickým škarohlídem nebo, že by měl složit resignovaně ruce do klína. Křesťan má být dobrým správcem Božího stvoření, především pozemského hospodářství, kultury, techniky, politických poměrů, ale bez sebeklamu o jejich významu. Má tomu být jako s vědomím, že musíme jednou zemřít; každý člověk a každý lékař to ví – a přece se každý člověk právem snaží o udržení zdraví a každý lékař právem bojuje ze všech sil proti nemoci či předčasné smrti. Křesťan se snaží o zmírnění všech druhů utrpení ještě z hlubšího pohledu víry: Nestává se malomyslným proto, že je na světě mnoho bídy, protože zná nejen nevyhnutelnost nějakého utrpení, nýbrž i smysl a poslední cíl všeho.
Pronásledování věřících patří k Božímu plánu dějin
Pán Ježíš hovoří zřetelně o bolestných zkouškách věřících lidí, že se nutno divit, jak si mohou lidé vymýšlet představy o trvalé církevní moci, úspěších, pokoji a slávě Církve. Kdo chová a pěstuje tyto iluze a zapomíná, co řekl zde Pán a co podobně líčil otřesnými obrazy sv. Jan v Apokalypse, ten si způsobuje sám potíže v dobách zkoušek. Spasitel jasně předpověděl těžké zkoušky a pronásledování, vězení, nenávist, zradu, svůdné nabídky místo křesťanského svědectví, různé trápení a mučednickou smrt. Bolestné zkoušky věřících zaviní nejen vnější nepřátelé Boží, nýbrž bohužel i nevěrní bratři a sestry. I v Božím lidu Církve se najdou ve všech dobách Jidášové a zrádci, odpadlíci, rozkolníci, svůdci a kolaboranti se Satanem, kteří pomáhají peklu ničit Boží vinice a zvyšuji v Církvi zmatek a nedůvěru mezi jejími členy.
Dějiny Církve nebyly a nikdy nebudou vítězným tažením, nýbrž horkými či studenými válkami ducha se zlem a Zlým, byly a budou nejen triumfem hrdinných světců, nýbrž i bolestnými a často trapnými porážkami mnoha křesťanů. Vrcholem církevních dějin v tomto světě nebude podle vševědoucích slov Kristových všekřesťanský svět, nýbrž převážně ateistický svět bez lásky k Bohu a bližnímu.
Co z toho vyplývá pro mě? Nebudu očekávat od Pána pro sebe a pro Církev pokojné a úspěšné dny (dá-li je někdy Bůh, tak to budou spíše chvíle oddechu, než obvyklé dny životní práce).
Život svatých svědků Kristových byl rozhodně jiný než klidný, úspěšný či nenápadný, a milióny starověkých i novověkých mučedníků Církve dosvědčují pravdivost Kristova proroctví. „Kdo vytrvá až dokonce, bude spasen“.
Jsem věrný a vytrvalý v dobrém? Patřím k těm, kteří „nikdy nesklonili šíji před Bálem“?
Stálý rozvoj Božího království,
přes všechny překážky je předurčen Pánem pro celé dějiny; nemíní se tím to početné množství, nýbrž nastolení Boží vlády ve stále nových lidských srdcích, které se svobodně daruji Bohu. Nejdůležitější dobou růstu obilné setby je zimní období mrazu a sněhových bouří; v zimě roste budoucí chléb. Podobně roste Boží sémě v lidských srdcích ve skrytu, nenápadně a především ve zlých časech nátlaku a zkoušek. Síla Božího Ducha je slíbena vyznavačům výslovně pro doby pronásledování. Přes všechny úspěchy ateismu se dostane Boží slovo jako nabídka ke všem národům a Boží pozvání dojde nějakým způsobem ke všem lidem. Přes všechny události dějin Církve v dobách pronásledování a těžkých zkoušek zůstává ze zaslíbení Páně radostná jistota: „Pekelné brány ji nepřemohou“; „Bůh je věrný“ a „Kdo vytrvá do konce, bude spasen“.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
