Zamyšlení nad evangeliem 32. neděle v mezidobí.
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: „Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.“ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána „Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým“. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ (Lk 20,27-38)
Existuje posmrtný život člověka,
to je hlavní poselství Páně v této duchovní šarvátce se saduceji. Protože si tato izraelská skupina vážila za Starého zákona hlavně prvních pěti knih Mojžíšových, bere Kristus Pán své biblické odůvodnění z jedné z těchto knih. Biblická exegeze Páně ke starozákonní formulaci: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ ukazuje jasně na to, že nejde jen o dějinný pohled do minulosti, nýbrž o bohovědné zjištění, že patriarchové žijí: „Všichni žijí pro něho“. Bůh je živým Bohem, který stvořil život lidí a nenechává tento život zcela zahynout. Bůh dokazuje svou životnost i tím, že dává účast na životě i po tělesném umírání těm, kteří stojí s Bohem v živém spojení víry. „Všichni mu žijí“, znamená: neexistují trvale mrtví lidé, ti kteří umřeli žijí, ovšem v jiném životním stavu, než na zemi. Z celého ducha Kristovy argumentace lze ovšem rozumět připomínce Ex 3,6 ve smyslu: Vzkříšení mrtvých plyne z Boží věrnosti a ze zaslíbení života Otcům. Tímto vysvětlením propůjčil Pán zcela nový význam starozákonním představám o posmrtném životě, v nichž se chvěla obava, že Bůh by mohl nechat lidi po smrti stranou, bez otcovské lásky. Kristova exegeze říká: Každý člověk je v pevném vlastnictví Božím, protože je člověk Božím tvorem: „V něm žijeme, hýbáme se a jsme“. Nadto je Bůh dobrotivým otcem. Proto je život člověka nevyhladitelný, přes realitu umírání. Ovšem zdejší život zkoušky je jen nedokonalý, plný bolesti, ohrožení a loučení; teprve posmrtný život bude životem ve světle, pokoji a štěstí. Smrt tedy není koncem, nýbrž jen přechodem mezi těmito dvěma způsoby života.
Křesťan neodmítá ani tělo ani duši, nýbrž vyznává, že obojí je Božím stvořením a věří, že po vzkříšení dojde ke zdokonalení obojího stvoření, duchovního i hmotného.
Máme „důkaz“ pro existenci posmrtného života? Nemáme matematicko – fyzikální důkaz; ale máme snad v tomto životě takové extraktní důkazy pro lásku přítele či manžela, pro důvěru v operujícího lékaře? Máme však naprosto věrohodné důkazy, že Bůh k nám hovořil a věčný život nám slíbil a nikdo nedovede podat protidůkaz ani proti Boží existenci a proti jeho poselství, ani o neexistenci posmrtného lidského života. Věřícímu srdci plně dostačí harmonie všelidské touhy po životě bez konce, soulad filosofických úvah a jasných Božích zaslíbení: „Kdo ztratí svůj život pro mne, zachová ho“; „Kdo ve mne věří, má život věčný“+ Bůh není Bohem mrtvých, ale živých neboť všichni žijí pro něho“. Kristovo slovo lotrovi na pravici říká obsahově totéž: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“. Nejsilnějším zaslíbením je nám však Kristova smrt a zmrtvýchvstání pro naši spásu a pro náš věčný život. Z této víry a naděje žili a umírali miliony vyznavačů a mučedníků; v této víře se modlíme v Krédu „Věřím v těla vzkříšení a život věčný“.
Jak vypadá posmrtná existence
Nebe není místem, nýbrž posmrtným stavem člověka u Boha a jediné jisté biblické zjištění o jeho vlastnostech je negativně formulováno apoštolem: „Co žádní oko nikdy nevidělo, co žádné ucho nikdy neslyšelo, nač žádný člověk nikdy nepomyslil, to všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují“.
Pán rozhodně odmítá představu, že vzkříšení je jednoduchým pokračováním tohoto života, jeho vazeb a vztahů. Tento svět s jeho řádem končí smrtí a pak začíná nový řád a nový způsob existence. Protože si nedovedeme představit anděla, nedovede nám říci nic o vlastnostech vzkříšeného těla ani slovo Kristovo: „Budou jako andělé v nebi“; zduchovněné člověka a nesmrtelnost jsou asi jediné jasné vývody z tohoto přirovnání. A vlastnosti oslaveného těla Kristova? Ani ty nejsou pro nás příliš poučné, protože jsou nejen vlastnostmi oslaveného člověka, nýbrž Boho – člověka: Pán netrpěl hlad, ale jedl po zmrtvýchvstání s učedníky; měl na těle rány, ale bez bolesti; apoštolové se mohli Pána dotknout, ale tělo Páně procházelo zavřenými dveřmi; vzkříšený Pán mohl být uprostřed učedníků a jít s nimi cestou, ale překonával zjevně v krátkem čase velké vzdálenosti. Tyto vlastnosti jsou v rozporu se známými zákony a s naší zkušeností; kdo by však mohl upřít Bohu tyto možnosti?
Manželství
je přirozeným i nadpřirozeným dobrem pozemského řádu a jako takové je čímsi přechodným a obrazným. Pozemské spojení muže a ženy v lásce a manželství je biblicky též obrazem věčného spojení člověka s Bohem a je zároveň řádnou cestou k předání života dalším generacím. Obojí však odpadá v posmrtné existenci člověka: Obraz přestává být potřebný tam, kde nastala skutečnost sama; nadto není důvod ke množení lidského pokolení tam, kde neexistuje umírání, totiž na věčnosti. V posmrtném životě tedy není důvodu k existenci pozemského manželství.
Přímluvné modlitby za zemřelé
jsou odůvodněny též v Kristových slovech: „Všichni žijí pro Boha“. Mrtví žijí a stojí před Bohem stejně jako my, když se modlíme; mrtví stojí tedy vedle nás a Bůh nemůže hledět na nás, aniž by viděl i naše zemřelé! Nemůžeme tedy o nich mlčet, nýbrž smíme a máme na ně myslet, přimlouvat se za ně, děkovat za ně, prosit pro ně o odpuštění a vzkříšení k věčnému životu.
Věříme-li opravdu Pánu Ježíši, že „všichni žijí pro Boha“, nezapomeneme nikdy na zesnulé v modlitbách a ve svaté oběti mešní!
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
