Ještě nemáme za sebou ani letošní Den reformace a už se v médiích množí zprávy o přípravách velkolepých oslav 500. výročí smutné události, která pohřbila jednotu západního křesťanství a neodvratně poznamenala jeho vývoj na celé příští staletí.
Za rok, tedy 31. 10.2017, uplyne 500 let ode dne, kdy augustiniánský mnich a kazatel Martin Luther přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu 95 tezí proti odpustkům.
Tímto počinem vůdce reformace veřejně odsoudil prodávání odpustků, avšak později - což bylo na celé věci nejtragičtější - kritizoval i církevní učení a přijatá dogmata.
V tomto okamžiku západní křesťanství překročilo ve svém vývoji bod rozkladu, ze kterého už nebyl možný návrat zpět.
Když čtu zprávy o přípravě velkolepých oslav, bezděčně se mi derou na rty
znepokojující otázky: Proč oslavy? Je vůbec co slavit? Může být tragický den ztráty jednoty křesťanského Západu pro jakéhokoli křesťana důvodem k oslavě? Copak se rozvedení manželé znovu setkají po 50 letech, aby oslavili výročí rozvodu? Není to celé postavené na hlavu? Tak jak je to tedy? Jak se má zachovat racionálně uvažující katolík, který se ztotožňuje se závěry Druhého vatikánského koncilu a jeho ekumenismem? Mají si katolíci připomínat Den reformace spolu s protestanty?
Odpověď na poslední otázku vůbec není těžká.
Připomínat si určitě ano. Tak jako si připomínáme každou velkou tragédii v dějinách lidstva. V roce 2012 jsme si například připomněli 100. výročí potopení Titaniku. Připomínali jsme si, ale neoslavovali jsme. Podobně je třeba přistupovat i k reformaci. Připomínat si ji, ale neoslavovat. Zde totiž není co oslavovat.
Den reformace musí být dnem hlubokého smutku v táboře luteránů i katolíků. Katolíci a evangelíci by se měli setkat při pomyslné Zdi nářků a prolévat hořké slzy nad ztrátou staleté jednoty západního křesťanství. A nejen dnem nářku, ale i společného sypání si popela na hlavu.
Nebyla to totiž jen vina Luthera, že se západní křesťanství rozštěpilo. Bylo by pokrytectvím vykřikovat: „To oni, evangelíci, jsou na vině! My, katolíci, jsme byli svatí!“ Nebyla by to totiž pravda. Pokud bychom my, katolíci, opravdu byli svatí, nikdy by nedošlo k výbuchu reformace a my bychom si nemuseli připomínat tragédii Dne reformace. Proto se nemůžeme tvářit, že se nás tato záležitost netýká.
Ve smyslu všech výše uvedených skutečností žádá se mi vyslat do éteru následující osobní vyjádření:
„Drahé naše oddělené sestry a bratři v Kristu z Evangelické církve augsburského vyznání! V době příprav oslav 500. výročí Dne reformace bych vám chtěl adresovat pár upřímných slov. Promiňte mi mou upřímnost, ale vaše úsilí sleduji s velkým znepokojením. Pokud to bude Boží vůle a já se dožiju tohoto dne, i já si ho připomenu, ale s nesmírnou dávkou smutku a nostalgie.
Den reformace je totiž nevýslovnou tragédií pro nás, katolíky, i pro vás, evangelíky. Rozdělení původně jednotné Církve je urážkou Boha.
Jak deklaruje Druhý vatikánský koncil,
„Kristus Pán... založil církev jednu a jedinou, a přesto se více křesťanských společností vydává před lidmi za pravé dědictví Ježíše Krista... Toto rozdělení však zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření.“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 1).
Koncilní dokument dále uvádí, že
Ježíš dříve „než se obětoval jako neposkvrněná oběť na oltáři kříže, prosil Otce za věřící slovy: ,Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal´ (Jan 17,21)…
Když byl Pán Ježíš povýšen na kříži a oslaven, seslal přislíbeného Ducha a jeho prostřednictvím povolal a shromáždil lid Nové úmluvy, kterým je církev, v jednotu víry, naděje a lásky, jak učí apoštol: „Jen jedno je ono tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,4-5).
Neboť „vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista (…) Všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28 řec.)“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 2).
Oslavovat Den reformace proto znamená urážet Boha. V tento den bychom si měli my všichni, katolíci i evangelíci, uvědomit, co to jen spáchali naši předkové. Užívám záměrně slovní spojení naši předkové, protože
i my, katolíci, neseme velký díl viny na rozštěpení křesťanství. Druhý vatikánský koncil velmi odvážně definoval princip spoluviny katolíků za předchozí schizmata, která vedla k rozštěpení dříve jednotné Kristovy církve. Katolická církev poprvé v historii veřejně uznala provinění a zločiny, kterých se v minulosti na jinověrcích dopouštěla. V koncilním dekretu o ekumenismu se píše: „
V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství Katolické církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran.“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 3)
V plném rozsahu se toto konstatování týká
období před vznikem reformace. Renesanční papežové žili nemravným životem. Snad nejkřiklavějším příkladem mravního úpadku papežství se stal papež Alexandr VI. z rodu Borgiů. Ten se dopustil těch nejtěžších hříchů. Měl nemanželské děti s několika ženami, ba připisuje se mu i spoluúčast na úkladných vraždách. Měl na svědomí zločiny, za které by jiný člověk musel dostat hrdelní trest. Jeho pontifikát byl skutečným neštěstím pro naši Církev.
Ale nejen papežové, také biskupové se v době Lutherova mládí často oddávali čistě světským záležitostem. Jejich osobní život byl v mnoha ohledech pohoršující. Pastýřská činnost nebyla na dostatečné úrovni. Lidová zbožnost byla povrchní a nejednou hraničila s pověrami. I teologové často tápali v nejasnostech a nejistotě.
Martin Luther jako augustiniánský mnich těžce nesl hlubokou vnitřní krizi církve. Vrcholem pro něj byla chamtivost při kupčení s odpustky, která ho podnítila k otevřené roztržce s papežem. Odpustky v určitém smyslu existovaly od samého počátku křesťanské Církve. Postupně se však tato praxe zvrhla a
kupčení s odpustky se stalo hlavním popudem pro explozi reformace.
Dlouhá desetiletí se Církev zmítala v křečích, ale nebylo síly řešit vleklé problémy.
Teprve když se rozhořel plamen reformace, Církev se konečně rozhoupala, svolala Tridentský koncil a začala věci řešit. Pozdě, ale přece! To nejhorší bylo sice zažehnáno, ale ztracenou jednotu západního křesťanství se už nikdy nepodařilo obnovit. Až Tridentský koncil (1545 - 1563) s definitivní platností zavedl pořádek v odpustcích a obhájil princip jejich užitečnosti pro křesťanský lid. Zároveň však žádal, aby se z udělování odpustků vyloučila jakákoli ziskuchtivost.
Prvotním popudem Lutherova vystoupení proti vlastní Církvi bylo tedy pohoršení nad stavem Církve té doby. Velký katolický světec Klement Maria Hofbauer (1751-1820), rodák z Tasovic u Znojma, dokonce při jisté příležitosti odůvodnil vznik reformace argumentem, že „Němci cítili a cítí potřebu zbožnosti“. Pokud by byl zaveden pořádek v udělování odpustků dříve, počátkem 16. století, Luther by možná - čistě hypoteticky - nevystoupil se svým protestem a Evangelická církev augsburského vyznání by dnes nemusela vůbec neexistovat.
Luther začal správně. Chtěl zavést pořádek v Katolické církvi a také jeho úsilí se nakonec stalo katalyzátorem procesu reformy Církve, který vyvrcholil Tridentským koncilem. Z tohoto úhlu pohledu
byl tedy reformátorem Církve. Jelikož se však ve svém reformním úsilí uchýlil i k herezím, které tvrdošíjně odmítal odvolat, zákonitě skončil ve schizmatu. V tomto smyslu zůstává i s odstupem času v našich očích heretikem a schizmatikem a na tomto konstatování nemohl nic změnit ani Druhý vatikánský koncil.
Je třeba otevřeně zdůraznit, že ani hluboká krize renesanční Církve a kupčení s odpustky neospravedlňovalo Lutherovu otevřenou revoltu vůči papeži. Nic nemůže ospravedlnit revoltu vůči papeži bez ohledu na to, zda se jí dopustil Martin Luther v 16. století nebo arcibiskup Lefèbvre ve 20. století. Hereze zůstane herezí a schizma schismatem.
Nechci však zahrnout výčitkami vás, dnešní evangelíky. Významný
přínos Druhého vatikánského koncilu spočívá ve změně rétoriky a celkového přístupu Katolické církve k nekatolíkům. Mimo jiné i proto, že
ti, „kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou.“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 3)
Navíc
my, katolíci, musíme zahrnout výčitkami především sami sebe, protože máme velký díl viny na tom, že je křesťanství stále rozděleno. Na tuto skutečnost poukazuje Druhý vatikánský koncil slovy: „
Neboť ačkoli má katolická církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli, takže se tvář církve jeví méně zářivá bratřím od nás odloučeným i celému světu, a tím se brzdí růst Božího království...“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 4).
Pravý ekumenismus tedy „není možný bez vnitřního obrácení.“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 7).
Tento apel koncilu je pro nás stále aktuální a my, katolíci, začínáme své vnitřní obrácení vyznáním, že jako lidé nejsme o nic lepší než vy, evangelíci. Pokud bychom žili vzorný katolický život, byla by Katolická církev mnohem početnější.
Neznamená to však, a ani nemůže znamenat, zásadní obrat Katolické církve ve věroučných otázkách! Musíme totiž znovu a neustále zdůrazňovat, že i když my, katolíci, nejsme dokonalí, dokonalá je naše Katolická církev, protože je dílem samotného Pána Ježíše Krista. Vždyť náš koncil učí:
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. (Srov. Symbolum Apostolicum: Denz. 6-9 (10-30); Symb. Nic., Const.: Denz. 86 (150); coll. Prof. fidei Trid.: Denz. 994 a 999 (1862 a 1868).
Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17),
jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n),
a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015).
Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. (Výraz ,
Svatá (katolická, apoštolská) římská církev´ je obsažen v Prof. fidei Trid., uv. m., a 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katol. víře Dei Filius: Denz. 1782 (3001).)
Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.“ (Druhý vatikánský koncil, konstituce Lumen gentium, č. 8).
A v jiném dokumentu uvádí: „
Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé, když mu slouží, mohou dosáhnout v Kristu spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v Katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: ,Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal´ (Mt 28,19-20).
Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ (Druhý vatikánský koncil, deklarace Dignitatis humanae, č. 1)
Není proto jiné cesty pro nápravu urážky Pána Boha, kterou jsme my, katolíci, i vy, evangelíci, způsobili rozštěpením jednoty západního křesťanství, než cesty vašeho návratu zpět do klína jedině pravé Katolické církve. My se nemůžeme vzdát naší jedině pravé katolické víry, protože nás koncil učí: „
Neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi... (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 3). A tentýž dekret na jiném místě uvádí, že „
>katolická církev má celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti...“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 4).
Bylo by od nás pokrytectvím, kdybychom sobě i vám namlouvali, že existuje jiná cesta znovunastolení jednoty křesťanství, než váš návrat do plného společenství s Katolickou církví. Koncil totiž jednoznačně a nedvojsmyslně deklaruje: „Při utváření svého svědomí však mají věřící křesťané bedlivě dbát na posvátné a jisté učení církve. (Srov. Pius XII., rozhlasové poselství, 23.3.1952: AAS 44 (1952), 270-278.)Katolická církev je totiž z Kristovy vůle učitelkou pravdy. Jejím úkolem je hlásat a autenticky učit pravdu, kterou je Kristus, a zároveň ze své autority vyhlašovat a potvrzovat zásady mravního řádu..“ (Druhý vatikánský koncil, deklarace Dignitatis humanae, č. 14).
V žádném případě tedy není možné znovunastolení jednoty křesťanství za každou cenu. Naopak Druhý vatikánský koncil varuje před neuváženým přístupem k ekumenismu slovy: „Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Neboť jejich ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev...“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 24). Ve smyslu koncilních dokumentů tedy ekumenismus nesmí být v
rozporu s Tradicí Církve!
Koncil navíc deklaruje: „Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku. Nic není tak cizí ekumenismu jako falešný irenismus, který poškozuje čistotu katolické nauky a zatemňuje její původní a jistý smysl.“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 11).
A v jiném dokumentu koncilu se uvádí: „Katolická církev byla založena Kristem Pánem k tomu, aby přinášela spásu všem lidem, a proto pociťuje naléhavou nutnost hlásat evangelium.“ (Druhý vatikánský koncil, dekret Inter mirifica, č. 3)
Katolická církev se nemůže vzdát role učitelky pravdy a naše ekumenické aktivity musí navždy zůstat plně a upřímně katolické. Můžeme dělat ústupky v některých otázkách, třeba v otázce celibátu kněží. I my máme například Řeckokatolickou církev, jejíž kněží jsou ženatí. Podobně můžeme udělat ústupky i v jiných podružných věcech. Ale základní katolické náboženské pravdy a všechna dogmata musí zůstat zachována až na věky věků. V tomto nemůžeme ustoupit ani o krok. Bylo by nečestné od nás, pokud bychom vám tvrdili něco jiného.
Každý rok 31. října slavíte svátek Památky reformace. Už samotné toto slovní spojení však evokuje otázky. Může být svátkem výročí tragické události rozštěpení křesťanství? My vám můžeme upřímně nabídnout jiný, pravý důvod oslavy svátku. Jen, prosím, pomozte nám i sobě naplnit ušlechtilé poslání znovusjednocení křesťanství vaším návratem do klína mateřské Katolické církve. Pak bude dostatek důvodů pro ty nejvelkolepější oslavy, jaké kdy svět zažil. Tak nám Pán Bůh pomáhej!
Karol Dučák
