Vatikán. Ve světle víry ve zmrtvýchvstalého Krista je nutné vnášet evangelium také do smrti a umírání, řekl dnes
kard. Gerhard Müller v tiskovém středisku Svatého stolce. Prefekt Kongregace pro nauku víry představil novou instrukci o pohřbívání zemřelých a uchovávání popela v případě pohřbu žehem
Ad resurgendum cum Cristo. Dokument je určen všem biskupům katolické církve, avšak přímo se týká života každého věřícího.
Jak podotkl německý kardinál, jeho sepsání si vynutil rostoucí počet kremací v mnoha zemích a následné uchovávání popela v domácím prostředí, či jeho rozptylování v přírodě.
„
Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce. (CIC 1176, § 3). Navzdory této směrnici se zpopelňování značně rozšířilo také v rámci katolické církve. Zatím neexistuje specifická norma kanonického práva, která by se týkala uchovávání zpopelněného těla.“
A právě tuto mezeru zaplňuje dnes vydaná instrukce, která vychází za dvojím účelem – jednak
pokládá důraz na přednostní pohřbívání do země, jednak vydává normy k uchovávání popela s cílem zamezit anonymnímu pohřbívání. To vše s nadějí, že si křesťané opětovně uvědomí svou důstojnost Božích dětí (Řím 8,16)
„
Pokud se tedy z oprávněných důvodů přistoupí ke kremaci mrtvého těla, popel věřících má být zpravidla uchováván na posvátném místě, tedy na hřbitově, v kostele anebo prostranství vyhrazeném k tomuto účelu. Uchovávání urny v soukromých obydlích není povoleno. Místní ordinář může pouze za vážných a výjimečných okolností a po dohodě s biskupskou konferencí či synodou udělit povolení k domácímu uchovávání popela. Aby se zabránilo jakémukoli nedorozumění panteistického, naturalistického a nihilistickéh rázu, není povoleno rozptylovat popel do vzduchu, sypat na zem, do vody či jinam, ani z popela zesnulého vytvářet upomínkové předměty.“
Instrukce na tomto místě vyjmenovává kupříkladu šperky a jasně se tak vymezuje proti „diamantům z popela zesnulého“ a jiným „památkám“. Vyhrazuje se také proti takzvané „privatizaci“ smrti, doplnil mons. Angel Rodríguez Luño, poradce Kongregace pro nauku víry.
„
Lze namítat, že podnětem k domácímu uchovávání zpopelněných drahých může být touha po jejich blízkosti, zbožnost, to, že jejich blízkost usnadňuje vzpomínání a modlitbu. Není to sice nejčastější motivace, ale můžeme se s ní setkat. Hrozí tu však, že s nástupem nové generace se pozapomene na původní úctu, anebo se bude smutek zpracovávat nepříliš zdravým způsobem. Zejména je však nutné poznamenat, že zemřelí věřící jsou součástí církve, předmětem vzpomínky a modlitby živých, a proto je dobře, aby církev jejich ostatky přijala a uctivě uchovávala na místech již staletí žehnaných za tímto účelem. Tak nebudou zemřelí ochuzeni o modlitbu dalších příbuzných a celého křesťanského společenství.“
Jak dodal kardinál Müller, instrukce samozřejmě nemá zpětnou platnost a nedají se z ní vyvodit žádné církevní postihy. V případě, že věřící kupříkladu rozptýlili popel svých drahých, doporučil alespoň jmenné označení onoho místa, aby se zamezilo anonymitě smrti.
„
Mrtvola není soukromý majetek příbuzných. Zemřelý člověk je Boží syn, je součástí Kristova těla a Božího lidu. Proto neexistují pouze soukromé obřady rozloučení se zesnulým, nýbrž veřejný církevní obřad. Myslím, že musíme překonat příliš individualistické myšlení, omezené na vlastní rodinu. Naše konkrétní rodina je součástí širší Boží rodiny.“
Jak při dnešní tiskové konferenci vysvětlil sekretář Mezinárodní teologické komise, o. Serge Thomas Bonino, O.P., nelze zanedbávat také první podtitul nového dokumentu – tedy pohřbíváním zemřelých těl, které se na jedné straně úzce pojí s tajemstvím vzkříšení a na straně druhé vyzdvihuje křesťanské učení o důstojnosti lidského těla.
“
Křesťanské vzkříšení není ani reinkarnace duše do jakéhokoli těla, ani znovustvoření ex nihilo. Církev nikdy nepřestala hlásat, že v poslední den bude vzkříšeno právě to tělo, ve kterém žijeme a umíráme. To je ostatně důvod, proč křesťanský lid, vedený sensus fidei, uctívá relikvie svatých. Nejsou jen památkou uloženou na polici, nýbrž pojí se k identitě světce, kdysi byly chrámem Ducha svatého a očekávají vzkříšení. Víme také, že i kdyby materiální souvislost byla narušena – jako v případě kremace, Bůh je natolik mocný, že opětovně utvoří naše tělo počínaje pouze naší nesmrtelnou duší , která zaručuje nepřetržité trvání naší identity od chvíle smrti do vzkříšení. Toto trvání však příhodněji vyjadřuje pohřeb do země – pšeničné zrno odumírající v zemi – než kremace, která tělo surově ničí.“
Křesťanství jako vtělené náboženství, pokračoval francouzský dominikán, projevuje hlubokou úctu lidskému tělu, které je nedílnou součástí lidské bytosti. A to je dobrá zpráva pro současného člověka, jehož současná kultura na jedné straně redukuje na pouhé tělesné potřeby a na druhé straně odtělesňuje, jakoby fyzické tělo bylo jakousi vnějškovou realitou jediného pravého „já“.
“
Z toho plyne dvojí pokušení – buď zbožňování těla, anebo jeho zotročování a přetváření pomocí techniky podle subjektivního přání. Tělo jako takové však má účast na niterné důstojnosti lidské bytosti a úctě, která jí náleží. Proto již ve Starém zákoně bylo pohřbívání mrtvých jedním ze skutků milosrdenství vůči bližnímu. Integrální ekologie, po které tak dychtí současný svět, by tedy měla začít od úcty k lidskému tělu, které není manipulovatelným objektem našich mocenských choutek, nýbrž skromným průvodcem na věčnost.“
Zaznělo dnes na tiskové konferenci k novému dokumentu Kongregace pro nauku víry.
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek z 25. 10. 2016naleznete
zde.
