Zamyšlení nad evangeliem 31. neděle v mezidobí.
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“
On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Lk 19,1-10)
Kristovo milosrdenství s námi – hříšníky
je nádherným obsahem křesťanství.
„Syn člověka přece přišel hledat a zachránit, co je ztraceno“. Záliba Páně v nemocných duších, slabých a hříšných lidech je zdrojem naší útěchy; je to krásnějším zjevením Boží velikosti než stvoření vesmíru. Bohu díky za ty křesťany, jejichž zbožnost je uvědomělá a neohrožená a za nevinné děti; většina nás ostatních však ví o svých vinách a zanedbávání dobra a potřebuje stále Boží odpuštění. Proto je útěšné, slyšet od Pána, že obrácení je bohumilou událostí, zvláštní bohopoctou; důkazem toho je radost Božského srdce nad konverzí celníků a prostitutek, nad překonáním duchovní malichernosti u omilostněného člověka a rada bohatému muži k velkomyslnému následování; proto též tvrdá slova Kristova těm, kteří zapomínali pro vnější korektnost na pokornou vděčnost za Boží milosti.
Nikdo není pro své hříchy u Boha odepsán
či zavržen, dokud žije a nezatvrdil se definitivně proti Bohu; máme o tom v Písmě řadu dokladů: prostitutka Magdaléna, lotr po pravici, veřejně známý lichvář a zrádný celník Zacheus. Celníci byli nenávidění zrádci národa a lichváři; pronajali si od Římanů za určitý poplatek celnici a bohatli silně zvýšenými cly. Byli ve všeobecné nenávisti nejen pro své vydřidušství, v němž bohatli nespravedlivými sazbami na úkor krajanů, nýbrž i jako kolaboranti římských okupantů. Patřilo k dobrému chování, aby slušný člověk celníky nezdravil, nemluvil s nimi, a bránil jim v přístupu do společnosti.
Spasitel prolomil tuto obecnou exkomunikaci svou návštěvou u celníka Zachea. Bylo tomu společensky tehdy asi tak, jako kdyby dnes papež cestoval po nějaké křesťanské zemi, jedinou audienci poskytl známému nevěrci a nepříteli Církve a k tomu podotkl: „Nezajímali mě vaší biskupové, řeholníci, kněží a dobří katolíci; smysl mé cesty byl v návštěvě tohoto beznaboha!“
Bůh hledá především ohrožené lidi; Zacheus byl tou jedinou ovcí, kvůli níž si Pán nepovšimne těch 99 neohrožených.
Jsi-li ohrožen svými slabostmi a hříchy, máš u Boha nejlepší naději; přijmeš však rád – jako Zacheus – Ježíšovu návštěvu a dáš vděčnou odpověď? Na tom závisí tvá spása – nikoliv však na počtu tvých vin!
Integrace vyhoštěnců do společnosti
musí být důležitou záležitostí pro nás, jako křesťany. Podobně jako v kurníku u slepic, tak existuje i u nepokřtěných lidských srdcí žebříček poddanství s přesným pořadím „klování“. Každá slepice v kurníku ví, od které jiné slepice si musí dát líbit klovnutí a koho smí sama beztrestně klovnout; bohužel je tomu podobně i u lidí. Zacheus stál na žebříčku „klování“ docela dole, byl opovrhovaným ničemou; on se mstil – lichvářstvím vlastním krajanům, kteří jej nenáviděli stále silněji. Tím rostla eskalace ďábelského kruhu nepřátelství. Pán Ježíš nedbal na jerišský žebříček „klování“, a tím přivedl Zachea z izolace zpět do společnosti; ukázal Zacheovi pochopení a přátelský vztah, nikoliv vztyčený hrozící ukazováček. To pomohlo. Kromě pochopení byla nutná iniciativa: Židé se báli prolomit tabu a Zacheus nemohl sám otevřít zavřené dveře – proto Pán jednal, ač věděl, že Izraelité sáhnou k represáliím a řeknou: „Kristus není lepší než kolaboranti a lichváři, když s nimi obcuje.
Jak jednám já s lidmi, kteří nepatří do našich řad, s vyhoštěnci společnosti, s nekomformisty, s lidmi jiného náboženského vyznání?
Velkomyslná vděčnost
Zacheova ukazuje sílu vnitřního obrácení. Nebylo toto obrácení větším divem milosti než y různé viditelné zázraky tělesného uzdravení či jiné zázračné zásahy Pána do zákonů přírody? Zatím co se druzí vysmívali celníkovi při jeho slézání ze stromu, otřásali duší celníkovou různé otázky: Jak věděl tento Ježíš o mé skrýši na stromě? Odkud znal mé jméno, ač jsme se ještě nesetkali nikdy? Proč si dělá kvůli mně Kristus těžkosti tím, že mě chce navštívit?
Jericho se pohoršovalo nad údajnou nepřístojností Ježíšovy návštěvy u známého ničemy a nechápalo, že příchodem Kristovým nastala doba nového hodnocení lidí u Boha.
Zatím se Zacheovo srdce otevřelo dokořán milosti: opouští přízemní prostřednost a začíná nový život. Člověk, který dovedl myslit jen v kategoriích majetku a bankovního konta, vyprazdňuje jako na rozkaz svou pokladnu; obchody bohatství už nejsou středem jeho myšlenek, nýbrž chce se líbit Bohu starostí o potřebné a náhradou škody. Člověk, který dosud spoléhal na římskou moc a peníze, je ochoten k čtyřnásobné náhradě a k obrácení. A to všechno po půlhodinovém setkání s Pánem!
Jaká je má vděčnost a obrácení k Bohu po dvaceti či padesáti nebo sedmdesáti letech milosti?
Ochota člověka ke spolupráci s milostí
Generální pachtýř celní stanice v Jerichu, Zacheus, „ byl by rád uviděl Ježíše, jak vypadá“. Setkání s Kristem předpokládá vnitřní otevřenost a ochotu ke spolupráci s milostí. Mnozí současníci Krista Pána šli kolem něho bez povšimnutí, ač si alespoň povrchně všimli podivuhodných okolností jeho kázání tisícům lidí a ač slyšeli o různých divech, které konal. Bůh se snižuje nekonečně k člověku a jde mu vstříc, ale neušetří člověku aspoň malý svobodný krok k Bohu. Odmítnutí tohoto vlastního krůčku je leckdy vysvětlením nevěry.
Kdy jsem udělal naposledy tento žádaný, vědomě k Bohu zaměřený krok? Kdy jsem „běžel napřed a vylezl na fíkovník“?
Povinnost duchovní služby
vyplývající z poslušnosti vůči Boží vůli dokumentuje Pán slovy: „Musím u tebe zůstat“. Každý křesťan má napodobit mistra v této povinnosti služby pro spásu druhých, především ohrožených lidí – každý křesťan ovšem na svém místě a svým způsobem. V dějinách lidstva i v životě jednotlivců existují doby milosti, v nichž se uskutečňuje Boží vůle „musím u tebe zůstat“, slovo, které se vyskytuje jedenačtyřicetkrát v Lukášově evangeliu.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
