V loňském roce vyvolal na Slovensku velmi bouřlivou polemiku list jednoho čtenáře v Katolíckych novinách v čísle 20/2015 o kojící matce v kostele. Čtenář vyjádřil pohoršení nad tím, že v kostele mladá maminka kojila své batole. Následná bouřlivá reakce věřících v klasických médiích i na internetu byla překvapením zřejmě pro každého věřícího člověka na Slovensku. Ne menším překvapením však bylo i rozdělení veřejnosti v této otázce.
Zatímco jedni schvalovali kojení dětí s podmínkou, že se matka zakryje šátkem, aby nemohla vzbudit pohoršení okolních věřících, jiní kategoricky odmítali možnost kojení v kostele za všech okolností. Paradoxně došlo i k rozdělení kněží. Jedni se přiklonili na jednu, jiní na druhou stranu.
Následně se v rámci široké „celonárodní“ polemiky řešil široký okruh otázek, spojených s přítomností malých dětí na mších svatých, ba řešila se i principiální otázka, zda vůbec mají být děti na mši spolu s rodiči. Protože však tato problematika není specifikem Katolické církve na Slovensku a zejména pak proto, že Katolická církev je jedna jediná na celém světe, rozhodl jsem se podnítit i moravské a české katolíky k diskusi, která by mohla přinést požehnané ovoce v podobě oživení náboženského života katolické rodiny, která je základní buňkou Katolické církve.
Začněme tedy zeširoka a řešme principiální otázku přítomnosti malých dětí na mších svatých spolu s rodiči. Na takto postavenou otázku má Katolická církev v zásadě jednoznačnou odpověď. O tom, že děti se mají účastnit mší svatých již od nejútlejšího věku, nemůže být ani nejmenší pochybnost. Katechismus Katolické církve hovoří o povinnostech rodičů mimo jiné: „Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je mají uvádět do tajemství víry, neboť jsou pro děti jejich ,prvními hlasateli´. (2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium, č. 11)
Rodiče se mají snažit, aby se děti už od útlého věku účastnily života Církve.“ (KKC, č. 2225)
A pak o něco dále: „Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od nejútlejšího věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby poučování ve víře… Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů. (KKC, č. 2226)
Mnozí rodiče, ale i lidé, kteří děti nemají, si však nejednou řeknou, že pro malé děti nemůže mít velký význam účast na mších dospělých. Jenže věda říká něco jiného. Rozsáhlé vědecké výzkumy dokazují mimořádný význam pravidelné účasti na mších svatých u dětí, a to dokonce už v prenatálním věku, tedy ještě před narozením. Je vědecky dokázáno, že již prenatální dítě, tedy nenarozené dítě v lůně matky, vnímá hudbu. Koncem druhého měsíce těhotenství se vytvářejí první senzomotorické reakce. Stimulace zvukem v děloze je velmi důležitá pro psychický a intelektový rozvoj dítěte. Zejména klasická hudba (Vivaldi, Teleman, Händl, Bach), ukolébavky a gregoriánský chorál výrazně rozvíjejí hudební inteligenci prenatálního dítěte.
I v postnatálním období, tedy po narození, hrají sluchové vjemy v životě dítěte mimořádně důležitou roli. Vědecké výzkumy prokázaly, že děti už ve věku několika měsíců rozeznávají skupiny tónů, rytmů, ba umí rozlišovat hudební nástroje, i když je ještě nedokážou pojmenovat. Toto období je jedním z nejdůležitějších v lidském životě vůbec. Vyvíjejí se smysly, formuje se osobnost, motorika, psychika, sociální chování, vnímání okolního světa a právě sluch je v těchto vývojových procesech mimořádně nápomocný. My, dospělí, často nedoceňujeme tento fakt, jenže právě batolata dělají největší pokroky při poznávání světa. Toto období je relativně krátké, a pokud se během něj ve správné výchově cosi zanedbá, je velmi těžké to později dohonit. Je tedy naprosto nezbytné, aby takové děti byly spolu se
svými matkami co nejčastěji v kostele. A protože batolata potřebují kojení každé 2 hodiny, ba někdy i častěji, bylo by nesprávné a bezcitné trápit je v kostele hladem. Pochybuji o tom, že některá matka jde do kostela proto, aby svým kojením záměrně pohoršovala ostatní věřící, ale kojí dítě proto, aby netrpělo a svým pláčem nerušilo lidi v kostele.
Připomínám v této souvislosti další skutečnost. V mnoha starobylých katolických kostelech je vyobrazena Panna Maria, kojící malého Ježíška. Dokonce v Betlémě jsem spolu s manželkou navštívil františkánský kostel, postavený nad Mléčnou jeskyní, ve kterém je na několika obrazech znázorněna kojící Panna Maria. V této jeskyni se skrývala Svatá rodina během svého útěku do Egypta. Podle pověsti při kojení malého Ježíška potřísnilo trochu Mariina mléka kamennou podlahu jeskyně a ta zbělela. Dodnes si kapsy s rozemletými bílými kamínky kupují židovské, křesťanské, i muslimské ženy, které touží otěhotnět. Ani pro papeže Františka není pohled na kojící matku pohoršující. Na druhou stranu je ale třeba uvědomit si jednu skutečnost. Ženy, matky, otce, či staré rodiče pohled na kojící matku sotva pohorší, jenže v kostele bývají přítomni i svobodní chlapci, či muži, které pohled na odhalený prs pohoršit může.
Abych předešel nějaké vášnivé polemice, vidím řešení v harmonizaci dvou zdánlivě protichůdných požadavků. Na jedné straně je nezbytné učinit opatření, aby kojení batolat v kostele nemohlo způsobit pohoršení. Na straně druhé ale není důvod vyhánět kojící maminky z chrámů. Kojení dítěte lze přece udělat decentně. V některých nových chrámech jsou již oddělené místnosti pro matky s dětmi. Jenže i ve starých kostelech lze umožnit kojení dětí bez případného pohoršení ostatních věřících. Kojící matky mohou například sedět ve vyhrazeném prostoru a při kojení mohou být decentně zahalené.
Jiná je však situace u starších dětí. Zde platí, že rodič má vychovávat dítě, ne dítě rodiče. Nelze dopustit, aby děti šustily s bonbóny, jedly sušenky, či pobíhaly po kostele. Rodič je povinen uhlídat své dítě a nedovolit mu vyrušovat ostatní věřící během mše svaté. Nejvhodnějším řešením je účast na dětských mších, které jsou určeny právě pro tuto kategorii věřících. Pokud to není možné, je třeba učinit všechna možná opatření pro to, aby přítomnost dětí nepůsobila během mší svatých rušivě. K tomu je však zapotřebí mimořádný pedagogický takt, ale i jistá, únosná míra tolerance ze strany dospělých.
Když pobývám na svém pracovišti v rakouském městě Sankt Valentin, vidím v tamním farním kostele zajímavou praxi. Vpředu před lavicemi, jsou dvě dřevěné bedničky. V jedné jsou omalovánky a barevné tužky. Ve druhé malé tabulky a barevné křídy. Nejmenší z dětí si volně berou před mší svatou buď omalovánky, nebo tabulky do lavice k rodičům a během mše svaté malují. Nejdůležitější je - a to stavím do popředí jako absolutní prioritu - přítomnost celé rodiny v kostele. Není nic důležitějšího pro dítě, než vidět u sebe během mše svaté oba rodiče. Je to osobní svědectví rodičů, které nic nemůže nahradit.
Paradoxně, společná přítomnost rodičů a dětí na mši svaté duchovně obohacuje nejen děti, ale i samotné rodiče. Katechismus Katolické církve o tom uvádí: „Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti. (Srov. 2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 48) Všichni si mají velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy a nedostatek pozornosti, jak k tomu nabádá vzájemná láska a jak to Kristova láska vyžaduje. (Srov. Mt 18,21-22; Lk 17,4)“ (KKC, č. 2227)
Za sebe mohu říci, že jsem ve svém dětství nevídal své, dnes už nebohé rodiče, spolu chodit na mše svaté s námi, dětmi. Chodila s námi jen mamka, horlivá římskokatolička. Můj otec byl totiž řeckokatolík, a jelikož Řeckokatolická církev byla v roce 1950 zlikvidována, otec byl z náboženského hlediska „bezdomovec“. Byl to velmi dobrý a obětavý člověk, ale zároveň byl do jisté míry obětí totalitního režimu. Na řeckokatolické liturgie chodit nemohl a římskokatolický obřad mu byl cizí. Teprve po mnoha letech se přeorientoval na římskokatolický obřad. Bylo by smutné, kdybychom dnes, v době náboženské svobody, nedávali jako rodiče svým dětem vzor účasti na náboženských obřadech.
Mně vůbec nejde o polemiku za každou cenu, ale o sjednocení dvou táborů věřících v zájmu obecného blaha. Je tu jeden tábor věřících, poukazujících na to, že ve smyslu platného Katechismu Katolické církve jsou věřící povinni zapojovat své děti od nejútlejšího dětství do života církve. Praxe z minulosti, kdy rodiče nechodili s dětmi na mši svatou, byla jednoznačně chybná. Druhý tábor představují věřící, kterým vadí malé děti na mších svatých a mají na to pádné argumenty, které nelze ignorovat. Oba tábory věřících však musí za každou cenu najít způsob, jak dodržovat Katechismus katolické církve bez narušení důstojnosti liturgie. Čili nevymlouvat se na to, že se něco nedá, ale udělat vše, co je v našich silách, aby se to dalo. Ať už budou děti vpředu bez rodičů, byť pod dozorem animátorky, která bude mít na starosti udržet pořádek mezi nimi, nebo se to bude řešit tak, jak v Sankt Valentinu, to jsou organizační záležitosti, které je třeba zvážit tak, aby byl spokojený každý a aby se přitom dodržoval Katechismus Katolické církve v zájmu všech. Jednoduše, každá farnost musí najít způsob, jak tento problém vyřešit. I v tomto směru je zapotřebí jistá osvěta a - nebojme se to říci - i převýchova věřících v zájmu spásy dětských duší. Dítě potřebuje vidět vzor svých rodičů.
Hodně se spekuluje o příčinách krize víry katolíků ve vyspělém světě a snižování návštěvnosti kostelů. Jedni připisují vinu Druhému vatikánskému koncilu, jiní současné mši Pavla VI. To jsou ovšem podle mě nesprávné diagnózy. Vinu za takový stav jednoznačně připisuji absenci společné účasti kompletní rodiny na náboženských obřadech. Pokud chlapec nebo dívka nevidí své rodiče na mši svaté, těžko očekávat, že se sám bude hrnout do kostela.
Je naprosto nezbytné sladit dva požadavky - přítomnost dětí každého věku na mši svaté a nerušený průběh liturgie. Toto je absolutní priorita, která nemůže být ničím zatlačena do úzadí. Jinak bychom se museli před všemocným Soudcem zodpovídat za to, že jsme nebyli dobrými svědky víry pro své děti.
Pro www.fatym.com
Karol Dučák