Zamyšlení nad evangeliem 30. neděle v mezidobí.
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravení, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.“ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť, každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,9-14)
Existuje falešná zbožnost
není tedy každá bohoslužba a modlitba sama sebou Bohu milá a je tedy nutno čas od času přezkoušet a napravovat svou zbožnost. Modlitba farizejského typu nebyla sebeodevzdáním Bohu v důvěře a vděčnosti, nýbrž byla samomluvou, plnou sebevědomé pýchy a samolibosti, a stavěním vlastního pomníku (pětkrát říká „já“!). Kdybychom se farizeje zeptali, zda někdy nasytil hladové, ujal se cizích potřebných lidí, oblékl nahé a potěšil vězně, odpověděl by asi, že k tomu jsou přece zřízeny církevní a státní instituce. A kdybychom se doma podívali do zrcadla, možná bychom též poznali takového farizeje… Taková slova „modlitby“ se nepřiblíží k Božímu srdci, a na člověku, který se sám modlitbou neotevře pro milost a lásku, nezmění nic ani Bůh. Skutečnost, že se Bůh odvrátí od člověka pro jeho předstíranou zbožnost, je velkým nebezpečím.
Některé připomínky ke zbožnosti
Protože jde při zbožnosti o sebeodevzdání člověka Bohu, musí opravdová bohoslužba a modlitba vycházet z pokory tvora před Tvůrcem, hříšníka před Božím svatým majestátem. Vnější chování a vnější náplň při bohoslužbě a modlitbě jsou sice druhořadé, ale je jisté, že patří k celému člověku. Pokusy o „čistě duchovní“ zbožnost se mi nezdají přiměřené ke n člověk milost skutečnosti Božího stvoření; taková zbožnost zůstane neživá, abstraktní a nakonec bude asi nelidská. Není tedy úplně lhostejné, jaké je prostředí, vnější forma a okolnosti bohoslužby; má svůj význam a vliv, co dělají při modlitbě uši, oči, ruce a celý postoj člověka. Podobenství se zmiňuje o soukromé modlitbě v chrámě. Je biblickou skutečností, že Boží všudypřítomnost má v chrámě zvláštní charakter! Modlitba vstoje je též legitimní formou z prvotní Církve, které dnes opět lépe rozumíme; stát při modlitbě je ovšem něco jiného než okounět z nudy, postávat netrpělivě nebo se tlačit u kostelního vchodu. Celník stál vzadu ze skutečného ostychu a osobní pokory, zatímco se konkrétně uváděný farizej postavil dopředu z neoprávněné pýchy, jako by bylo rovnocenným partnerem Boha. Nešlo tedy a nikdy nejde o místní označení, o místo vpředu či vzadu kostelního prostoru, nýbrž šlo a jde o smýšlení na kterémkoliv místě: může být vyjádřením pokory čteně tak modlitba v předních lavicích jako může být nestydatou bezohledností přijít vlastní vinou pozdě na bohoslužbu a tlačit se hlučně dopředu…
Co vede k ospravedlnění člověka před Bohem?
Ospravedlnění je Boží dar posvěcující milosti člověku, který se otevře pro Boží pozvání a snaží se o plnění Boží vůle. V tomto lidském přispění pro dar milosti musí být podle slov Páně více než vnější korektnost farizejů: Kristus požaduje milující srdce a ideály v horské řeči, např. lásku k nepřátelům, odpuštění, pravdivost, nekompromisní manželskou věrnost aj. V tomto požadavku je jistě cosi protikladného, protože tyto ideály nejsou uskutečnitelné bez pomoci Boží milosti; křesťan však rozumí paralelním kruhům vzájemné podmíněnosti mezi milostí a lidskou svobodnou spoluúčastí, i když je také pro něho tajemstvím, jak vypadá spojení lidské svobody s účinnou působností milosti. Bůh volá a člověk je – se všemi složkami zděděných náklonností, výchovy, okolních vlivů, vlastního sebeovládání aj. – svobodný, aby odmítl volání nebo se mu otevřel a tím dostával od Boha další světlo a sílu k dobrému.
Boží milost avšak niternou silou, že se tvůrce účinně dotkne duchovních sil tvora, aniž by mu vzal svobodné rozhodování. Ovšem zůstává pro nás tajemstvím, proč jeden člověk milost příjme a druhý ji odmítne. Jedním, neúplným a jen částečně uspokojivým důvodem je podle mého mínění neprůhlednost souvislostí všech vrstev duše vzhledem k zodpovědnosti za dosavadní vlastní činy, slova a myšlenky. Rozhodně však Písmo dosvědčuje existenci spolehlivého mostu přes dravé a temné proudy duše, totiž pokoru celníka, který ví, že potřebuje Boží milost a modlí se za odpuštění: pokorná modlitba je spolehlivou cestou ke spáse. Naopak je nebezpečná cesta domýšlivosti na vlastní náboženské a charitativní zásluhy. Komu je to zatěžko pochopit, ať častěji rozjímá o slově věčného Soudce: „Tento (celník) se vrátil domů ospravedlněn, onen (farizej) však ne“.
Reptání proti Božímu dopuštění
a závist vůči zdánlivě šťastnějším lidem je někdy důsledkem farizejského postoje neoprávněného partnerství s Bohem: člověk reptá proti Božím zkouškám, protože vypočítavě očekává od Boha „štěstí, zdraví a Boží požehnání“ za své zbožné úkony, a pokládá tedy zklamání, nemoc, ztráty a jiné zkoušky za nespravedlivé Boží jednání.
Proti těmto farizejským sklonům je nutno uvážit, že Bůh není obchodním partnerem člověka a že příslibem „velké odměny“ je výslovně míněno nebe, tedy nezrušitelné společenství s Bohem.
Z téhož sklonu k farizejství pochází i pokušení závisti vůči napohled šťastnějším lidem: domníváme se, že máme pro naši zbožnost „právo“, být na tom v životě stejně dobře v té věci, v níž je druhý viditelně šťasten. Poselství Páně však říká výslovně, že jsme „služebníci neužiteční“, i kdybychom splnili všechny Boží příkazy. Jaké „právo“ tedy máme vzhledem k Bohu? Kromě toho je jistě nemoudré, vybírat si z koláčů jen rozinky, tj. srovnávat se s druhými jen v příjemných věcech a nechtít vidět, že i bohatí, zdraví nebo jinak úspěšní lidé mají své kříže a bolesti. Nevidíme ovšem tak snadno do dvora těchto lidí, protože jejich pozemky jsou obehnány vyšší zdí než jsou naše malé ploty, přes něž může každý vidět naše trápení – ale ta výše plotů či zdí je asi jediný rozdíl…
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8