Zmiňuje se očistec v Bibli?
To je zřejmě nejčastější otázka, kterou mi lidé kladou v souvislosti s naší katolickou vírou, ať už na konferencích, přes email, obyčejnou poštou nebo jinými prostředky. I dnes jsem na ni již dvakrát odpověděl a proto o ní něco napíšu i na blog.
Začněme objasněním pojmu "
očistec". Katechismus katolické církve nás učí:
"
Ti, co umírají v Boží milosti a přátelství s Bohem, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, podstupují po své smrti očišťování, aby dosáhli svatost potřebnou k tomu, aby vešli do nebeské radosti" (KKC 1030 ).
Všeobecný smysl očistce vypadá zcela jednoduše. Písmo svaté říká jasně: "
Ale nic poskvrněného do něj (do nebe)
nevejde ..." (Zj 21, 27); i prorok Habakuk říká: "
Pane ... máš čisté oči, nechceš vidět zlo a nemůžeš hledět na neštěstí" (Hab 1, 13). Kolik z nás budou v době své smrti dokonale svatí? Dovolím si tvrdit, že většina z nás bude po smrti potřebovat před vstupem do nebe ještě další očišťování, pokud samozřejmě dá Bůh, a zemřeme ve stavu posvěcující milosti.
Z tohoto hlediska je pravda o očistci pro katolíky zcela zřejmá. Pro mnohé protestanty však představuje jednu z nejrozporuplnějších nauk Katolické církve. Podle nich jde o "středověký výmysl, který se nenachází nikde v Bibli". Často ho označují za "popření dostatečnosti Kristovy oběti" a za "teologii druhé šance, co je ohavné". Takovým a podobným výrokem o očistci se budeme v těchto Katolických odpovědích věnovat, ale
zejména se pokusíme pomoci katolíkům, kteří chtějí podstatu očistce vysvětlit svým přátelům, rodině, či kolegovi v práci.
Výborné místo, odkud začít
Nejlepším místem odkud začít bude jasný odkaz na "očistec" svého druhu ve Starém zákoně. Říkám "očistec svého druhu", protože učení o očistci se plně zjevilo až v Novém zákoně a následně bylo definované Katolickou církví. Starozákonní Boží lid by ho sice nenazval "očistcem", ale v každém případě věřili, že hříchy mrtvých mohou zmírnit a odčinit živí; a to nyní i dokážu.
V Druhé knize Makabejské (12, 39-46) čteme, jak Juda Makabejský se svým židovským vojskem odnášeli těla svých padlých spolubojovníků, kteří byli zabiti v boji. Když zjistili, že padlí měli u sebe "amulety model z Jamné, co zákon Židům zakazuje (verš 40), všem bylo zřejmé, že jejich smrt byla trestem za tento jejich hřích. Juda se tedy spolu se svými muži "
začal modlit a prosit, aby jim toto provinění, kterého se dopustili, bylo zcela odpuštěno ... Juda udělal sbírku ... a poslal peníze do Jeruzaléma, aby byla přinesena oběť za hříchy. Byl to krásný a šlechetný skutek ... Proto nařídil tuto smírnou oběť za mrtvé, aby byli zbaveni hříchu."
Protestant by v tomto případě měl nasnadě hned dvě námitky. V první řadě by jako důkaz odmítl všechno, co jsem uvedl výše, protože protestanti prostě neakceptují Knihy Makabejské jako inspirovanou součást Písma. A pak by tvrdil, že zmiňovaní vojáci se dopustili hříchu modloslužby, což je v katolické teologii smrtelný hřích. Podle Katolické církve by tedy měli být v pekle, kde se už nedá nic odčinit. Je to ironie, ale protestant vlastně říká, že '
očistec' se musí u příslušné interpretace tohoto textu vyloučit,
pokud jste katolík.
Reakce katolíka:
Odmítání inspirovanosti a kanonickosti Druhé knihy Makabejské nepopírá její historickou hodnotu. Tato Kniha nám pomáhá poznat a uvědomit si, čistě z historického hlediska přinejmenším to, že Židé věřili v modlitbu a smírné oběti za mrtvé už i před příchodem Krista. To je víra, kterou vyznával a šířil Ježíš spolu s apoštoly. A v této souvislosti ji Ježíš stanoví v Novém zákoně:
"
Pokud někdo řekne něco proti Synu člověka, bude mu odpuštěno. Kdo by však řekl něco proti Duchu Svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím"(Mt 13, 32).
Toto prohlášení našeho Pána naznačuje, že existují alespoň
nějaké hříchy, které mohou být odpuštěny v příštím životě lidem, kteří
v to už uvěřili. Pokud by Ježíš chtěl odsoudit toto učení, běžně vyučované v Izraeli, neudělal by tím, podle Matoušova evangelia, velmi dobře.
Další námitka představuje komplexnější problém. Podle nauky Katolické církve je totiž trestem za smrtelný hřích skutečně peklo, jako absolutní a konečné vyloučení ze společenství s Bohem a svatými. (KKC 1030). Z této nauky se však nedá vyvodit závěr, že by se úryvek z Druhé knihy Makabejské nemohl jistým způsobem vztahovat na očistec.
Pozorné čtení zmíněného úryvku nám v první řadě odhaluje hřích těchto mužů, kterým mělo být nošení malých "amuletů model z Jamné" pod svým oděvem, když šli do boje. Mnohem blíže to však má ke křesťanskému hráči baseballu, který věří v sílu určitého společného rituálu týmu předtím než nastoupí do hry, než ke smrtelnému hříchu modloslužby. S největší pravděpodobností šlo v jejich případě o lehký hřích. Ale i kdyby se to, co udělali, objektivně považováno za závažnou věc, dobří Židé v těch dobách - stejně jako dobří katolíci dnes - byli přesvědčeni, že se mají vždy modlit a prosit za duše těch, co zemřeli, protože "
jen ty, Pane, znáš srdce synů člověka" (Druhá Paralipomenon 6, 30). Jedině Bůh zná míru viny těchto "hříšníků". A možná někteří z nich, nebo i všichni, před smrtí litovali toho, co udělali. Židé a katolíci se vždy přidržují naděje na spásu zesnulých, a proto se vždy modleme a prosme za všechny, co zemřeli.
Text, který vysvětluje věc o něco více
V evenjeliu podle Matouše hovoří Ježíš o očistci ještě otevřeněji:
"
... Nech svůj dar tam před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; až pak přijď a přines svůj dar. Dohodni se včas se svým protivníkem, dokud si s ním na cestě, aby tě protivník nevydal soudci a soudce strážníkovi a aby tě neuvrhli do vězení. Amen, pravím ti, nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře " (Mt 5, 24-26).
Pro katolíky je například podle Tertuliána v
De Anima 58, v díle, napsaném v roce Páně cca 208, toto učení podobenstvím, využívajícím velmi známý příklad "
vězení" a nevyhnutelné kajícnosti, kterou představuje, jako metaforu očistcových muk, potřebných na očištění od menších provinění, které ve verši 26 představují "
haléře". Podle mnohých protestantů zde však náš Pán dává svým následovníkům pouze instrukce, související výhradně s tímto životem. S očistcem to podle nich tedy nemá nic společného.
Tradiční protestantská interpretace je však v tomto ohledu velmi vratká. Tyto verše se nacházejí uprostřed známé "
řeči na hoře", v níž náš Pán učí o nebi (verš 20), o pekle (verše 29-30), jakož i o smrtelných (verš 22) a lehkých hříších (verš 19) v kontextu "
Království nebeského" jako našeho konečného cíle (verše 3-12). Náš Pán jde dál a říká, že pokud nebudete milovat své nepřátele, "
jakou odměnu můžete čekat" (verš 46)? A jasně říká, že tato "
odměna" není z tohoto světa. "
Budete mít odměnu u svého Otce, který je na nebesích" (6, 1) nebo "
v nebi si shromažďujte poklady" (6, 19).
Kromě toho i sv. Jan ve svém evangeliu poukazuje na to, že celé Písmo je napsáno, "
abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a abyste věříce měli život v jeho jménu" (Jan 20, 31). Písmo se vždy musí chápat v kontextu plnosti prožívání Božího života v budoucím světě z naší strany. Náš současný život totiž sv. apoštol Jakub ve svém Listu přirovnává ke "
květu trávy; vyjde slunce se svým žárem a vysuší trávu, její květ opadne a jeho krása zajde" (Jk 1, 11). Kromě dvou zmíněných veršů, souvisejících s "druhým světem", již řeč na vrchu zdánlivě není třeba hlouběji rozebírat.
Když však k tomu přidáme skutečnost, že řecké slovo pro vězení,
phulake, je totéž slovo, kterým sv. Petr ve svém prvním listě (3, 19) popisuje "
vězení", do kterého Ježíš sestoupil po své smrti, aby vysvobodil v něm zadržované duše starozákonních věřících, dává postoj katolíků mnohem větší smysl.
Phulake se prokazatelně používá v Novém zákoně a poukazuje na dočasné vězení a ne výlučně v tomto životě.
Text, který tuto věc objasňuje nejvíce
První list Korintským 3, 11-15 je zřejmě nejpřímočarejší text z celého Písma svatého, který souvisí s očistcem:
"
Neboť nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který je již položen, a je jím Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základě staví ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena či slámy, dílo každého vyjde najevo. Ten den to ukáže, protože se zjeví v ohni a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je. Čí dílo, které tak postavil, zůstane, ten dostane odměnu. Čí dílo shoří, ten utrpí škodu, on se však zachrání, ale tak, jako kdyby vyběhl z ohně" (1 Kor 3, 11-15).
Žádná křesťanská sekta se nepokouší popřít tento text, hovořící o Božím soudu, na kterém se skutky věrných věřících budou prověřovat po smrti. Říká se v něm, že naše skutky projdou, obrazně řečeno, "ohněm". V Písmu se "oheň" používá jako metafora dvěma způsoby - jako očisťující prvek (Mal 3, 2-3; Mt 3, 11 a Mk 9, 49) a jako takový, který spaluje (Mt 3, 12; Sol 1, 7- 8). Pro Boží soud je to tedy vhodný symbol. Některé "skutky" (naše díla) se spálí a některé očistí. Tyto skutky (díla) přežijí nebo shoří podle jejich skutečné "kvality" (řecky hopoiov -
podle jejich druhu).
V tomto případě nemůže jít o nebe, neboť se jedná o nedokonalosti, které se musí "spálit" (opět viz Zj 21, 27; Hab 1, 13). A nemůže jít ani o peklo, protože duše jsou zachráněny. Co to tedy je? Protestant to nazývá "soud" a my, katolíci, souhlasíme. My, katolíci, však jednoduše tu část soudu zachráněných duší, kde dochází k očišťování nedokonalostí, specifikujeme jako "očistec".
Námitka!
Protestantský respondent okamžitě poukáže na fakt, že nikde v textu není ani zmínky, alespoň ne výslovné, o "
očišťování od hříchu". Je v něm pouze prověřování skutků. Důraz se v tomto případě klade na odměnu věrných, kterou dostanou za svou službu, a ne na to, jak se jejich charakter očišťuje od hříchů nebo nedokonalostí. A věrní věřící zde pozorují, jak jejich skutky procházejí přes oheň, ale oni sami se zachrání!
Za prvé - co jsou vlastně hříchy, ne-li špatné skutky (Mt 7, 21-23; Jan 8, 40; Gal 5, 19-21)? A pokud tyto "skutky" nepředstavují hříchy a nedokonalosti, proč by se jich bylo třeba zbavit?
Za druhé - je nemožné očistit "skutek" bez člověka, který ho učinil. Pokud jde o morální rozhodnutí, jsme v určitém smyslu tím, co děláme. Neexistuje zkrátka něco takového jako "skutek", který se vznáší kdesi odděleně mimo člověka, a který se má sám očistit. Pojem skutku, odděleného od člověka, který ho učinil, nedává žádný smysl.
Nejdůležitější je, že myšlenka "skutků", "spalovaných" odděleně od duše, která se jich dopustila, odporuje samotnému textu. Text říká, že skutky se budou prověřovat ohněm, ale
koho skutek zůstane, ten dostane odměnu, ale koho skutek shoří, ten utrpí škodu; zachrání se, ale pouze jako přes oheň" (řecky
dia puros). Pravda je taková:
skutky každého jednotlivce, jakož i samotný jednotlivec, budou procházet očistným "ohněm", aby, jak píše sv. Pavel, mohl být "dotyčný" konečně zachráněn a aby mohl vejít do radosti svého Pána. Přímo neuvěřitelně to připomíná očistec, že?!
Zdroj:
www.catholic.com, 17. 1. 2014
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z října 2016 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 20. 10. 2016; 29. 10. 2020 - 6027 přečtení)
