V druhé části tohoto pojednání se dočtete o převratných společenských změnách 19. a 20. století, jejichž důsledkem nastal masivní úbytek věřících a řeholních povolání. A také o úmyslech a důvodech svolání koncilu i o odvrácení Karibské krize, která mohla způsobit světovou válku...
1. část článku
naleznete zde
**********
Společenské trendy posledních století
Moderní dějiny lidstva byly výrazně ovlivněny „zejména dvěma revolucemi:
anglickou průmyslovou revolucí, pod vlivem které se zformovalo světové hospodářství 19. století, a
Velkou francouzskou revolucí, které ovlivnila zejména ideologii tohoto období.“ (17)
Obě tyto revoluce měly výrazný dopad na další vývoj Katolické církve a významně urychlily sekularizační tendence v lidské společnosti. Průmyslová revoluce a s ní spojená industrializace převratně měnila vzhled vyspělého světa především v druhé polovině 19. století a ve 20. století.
Koncem „19. století se zformoval světový trh. V druhé polovině 19. století došlo k velkým přesunům obyvatelstva zejména z Evropy do ostatních částí světa (především do Ameriky, Austrálie, Jižní Afriky). Ke zmíněným dvěma revolucím se přidala
demografická revoluce, která způsobila přechod od staré formy života, vyznačující se vysokou porodností a vysokou úmrtností, k nové formě, charakterizované střední a snižující se porodností i nízkou úmrtností... Velké změny nastaly
v urbanizaci a životním prostředí. Utvořila se světová velkoměsta s nadměrnou koncentrací lidí.“ (18)
Zatímco v minulosti většina obyvatel industrializovaných zemí žila na venkově, průmyslová revoluce způsobovala masovou migraci obyvatel z venkova do měst, respektive do zámoří, především do USA, Kanady a Austrálie.
Tyto vývojové tendence způsobovaly rozpad původního rodinného prostředí a narušily tradiční formy pastorace, zaměřené na agrární venkov. Obzvláště výrazně se tento vývoj projevil ve 20. století.
V principu lze nejvýraznější vývojové trendy s negativním dopadem na život věřících té doby shrnout do těchto základních bodů:
1. Migrace dělníků za prací v rychle rostoucím průmyslu a tím narušení původního rodinného života pracujících, jakož i oslabení tradičních forem pastorace agrárního venkova.
2. Politická radikalizace dělnické třídy, která už před koncilem tvořila nejsekulárnější segment společnosti ve vyspělých ekonomikách.
3. Prudký růst vzdělanosti a s tím spojený masový odchod mladých lidí na střední a vysoké školy. I tato mládež se výrazně radikalizovala a sekularizovala.
4. Bouřlivý rozvoj vědy a techniky, který se stal nejvýkonnějším katalyzátorem radikální sekularizace lidské společnosti.
Ve snaze zvrátit negativní trend dechristianizace dělníků se
ve čtyřicátých letech 20. století začalo rozvíjet hnutí dělnických kněží ve Francii, které mělo za cíl evangelizovat dělníky. Toto hnutí pozitivně vnímal i tehdejší pařížský nuncius Roncalli, pozdější papež Jan XXIII. Jenže Vatikán s hrůzou zjistil, že
pod vlivem dělníků se také dělničtí kněží začali radikalizovat. Spolupracovali s levicí v oborech i politice a situace dospěla do takového stadia, že papež nakonec toto hnutí zakázal. Vyvolal tím nevoli především francouzského kléru a posílil antipatie dělnictva vůči Katolické církvi. Velká část kněží se odmítla podřídit a mnozí z nich byli potrestáni sankcemi.(19)
Masy dělníků se tedy odcizily Katolické církvi už dávno před koncilem. Platilo to i o Slovácích, kteří v meziválečném období masově emigrovali za prací do zahraničí, především do USA. Mnozí z nich v novém domově z více důvodů přestali praktikovat víru, takže Církev ztrácela masy věřících.
V 50. letech 20. století se začaly prosazovat nové vědecké disciplíny náboženské sociologie, které přinesly alarmující výsledky. Například v roce 1955 bylo v Mnichově, metropoli katolického Bavorska, jen 23,6% praktikujících katolíků.
Katastrofální rozměry nabrala dechristianizace mezi dělníky. V Mnichově jen 12,6% dělníků praktikovalo katolickou víru, v italské Bologni dokonce jen 7%. (20)
Jelikož dělníci tvořili významnou část obyvatelstva vyspělých zemí světa, tento trend poznamenal vývoj celé společnosti.
V žádném případě tedy neobstojí tvrzení, že k úbytku věřících došlo až po Druhém vatikánském koncilu. Pravda je totiž taková, že po celé 19. století i první polovinu 20. století docházelo k poklesu společenské prestiže a vlivu Katolické církve, jakož i ke kontinuálnímu úbytku věřících především mezi dělníky a inteligencí, takže náboženský život v rodinách se stal výhradní doménou žen. (21)
Svolání koncilu a jeho záměry
Sám papež Jan XXIII. již 25. ledna 1959 v bazilice svatého Pavla za hradbami ohlásil slavení synodu římské diecéze a svolání ekumenického koncilu. Jak se papež později veřejně sám vyjádřil, rozhodnutí svolat koncil byla „
spontánní myšlenka, která jím pronikla během rozhovoru se substitutem státního sekretariátu Mons. Domenicem Tardinim v úterý 20. ledna 1959, necelé tři měsíce po volbě na Petrovu katedru. Mluvili o situaci v Církvi, kde počet praktikujících v tradičně katolických zemích dosahuje nejvíce 30 procent a v ,nejstarší dceři Církve' - Francii - jsou celé oblasti odkřesťanštěné. Mluvili o tom, jak vyrůstá kultura, odvracející se od křesťanství, od vědy po umění, od životního stylu po etické přesvědčení…
,
Najednou v nás vytrysklo rozhodnutí,´ - komentuje rozhovor Jan XXIII. -
,jako když se náhle v nečekaném jaru rozvine květ. Naše duše byla osvícena velkou myšlenkou ... Jedno slovo, slavnostní a zavazující, se zformovalo na našich rtech. Náš hlas to vyslovil poprvé: Koncil!´“ (22)
V období před koncilem docházelo i k dramatickému poklesu řeholních povolání. Alarmující situaci řešil papež Pius XII., který věnoval obnově řeholí přes 200 dokumentů. V roce 1950 svolal do Říma zástupce jednotlivých řádů na kongres, který na přání papeže měl řešit otázku adaptace řeholí na podmínky moderního světa a aktuální potřeby Církve. (23)
Svolání koncilu zvažoval již papež Pius XI. a v letech 1923-1924 konzultoval s episkopátem. Přibližně polovina episkopátu schvalovala ideu papeže, avšak Pius XI. nakonec myšlenku svolat koncil odložil na pozdější dobu. Naléhavou potřebu svolat koncil pociťoval i papež
Pius XII., který pro tento účel jmenoval přípravné komise.(24)
Právě papež
Pius XII. použil jako vůbec první pojem aggiornamento, se kterým má většina ultratradicionalistů nepřekonatelné problémy. Stalo se tak 10 let předtím, než si tento výraz osvojil papež Jan XXIII.(25)
Svolat koncil se nakonec podařilo až papeži Janu XXIII. Je zřejmé, že ani samotný papež zpočátku neměl úplně přesnou představu o koncilu, avšak postupem času se jeho záměry vykrystalizovaly.
Dne 11. září 1962, přesně měsíc před otevřením koncilu, papež promlouvá k věřícím v rozhlasovém poselství, v němž nastiňuje své záměry s koncilem. Připomíná, že je třeba oživit vitalitu Církve směrem dovnitř i směrem navenek. Vždyť svět potřebuje Krista a právě Církev je povolána mu ho přinést. Papež se vzhledem k vývoji společnosti domáhá náboženské svobody, a to nejen svobody kultu. Pravda a svoboda jsou podle něj nosné kameny, nesoucí celou stavbu lidské společnosti. „ ,
Světlo Kristovo, Církev Kristova, Lumen gentium ať zazáří a září navěky,´ končí papež, naznačujíc název jedné z budoucích nejdůležitějších koncilních konstitucí...“ (26)
Papež Jan XXIII. se snažil Církev, tlumící dynamismus rozvoje, vymanit z nehybnosti a obnovit ji tak, aby dokázala existovat v moderní době. Církev se nemusí a ani nemůže podřizovat světu, avšak nemůže se před světem uzavírat. Stav Církve v polovině 20. století si naléhavě žádal, aby se Katolická církev otevřela světu a komunikovala s ním tak, aby se přitom nezpronevěřila katolickému učení a neporušila Boží zákony ani katolické dogmata.
Dojem převratné změny vyplýval do značné míry z toho, že nikdy předtím se nekonal koncil v podmínkách tak dynamicky a radikálně se měnícího světa.
Druhý vatikánský koncil byl v principu
pastorační koncil, který si vytyčil za cíl řešit především krizi tradičních forem pastorace, zaměřené zejména na agrární venkov.
Namísto statické pastorace vyvstala naléhavá potřeba nových forem cílené pastorace, zaměřené na určité konkrétní vrstvy obyvatelstva. Šlo o pastoraci dělníků, pastoraci dětí, pastoraci mládeže, pastoraci obyvatel městských aglomerací, atd. Ostatně potřebu nových forem pastorace uznával i pozdější velký odpůrce pokoncilní Církve arcibiskup Lefèbvre.
Nakonec se
na koncilu řešil široký okruh problémů: „(decentralizace administrativní struktury, přestavba římské kurie, zvýšení vážnosti biskupského sboru, modernizace, přizpůsobivost k duchu doby, liturgická obnova, navazování dialogu s nesjednocenými křesťany, s věřícími nekřesťany a s nevěřícími, zapojování se do světového mírového hnutí).“ (27)
Papežovo
aggiornamento, tedy zdnešnění Církve, jakož i dialog se světem, se ukázaly být nejvýznamnějším poselstvím a přínosem tohoto papeže světu a Katolické církvi.
Karibská krize
Nezbytnost dialogu se nejvýrazněji projevila krátce po zahájení koncilu, když vypukla karibská krize a svět se dostal na pokraj sebezničení v jaderné válce. 15. října 1962 získali Američané důkazy o umístění sovětských raket na Kubě. Prezident J. F. Kennedy zareagoval a vyhlásil námořní blokádu. V ultimátu bylo uvedeno, že pokud Sovětský svaz nestáhne rakety z Kuby do 48 hodin, Spojené státy použijí sílu.
Sovětský svaz však odmítl ustoupit a tak se svět ocitl na pokraji jaderného konfliktu. Jelikož Kennedy věděl o sympatiích nejvyššího sovětského představitele N. S. Chruščova k papeži, rozhodl se jich využít pro záchranu světového míru. Prostřednictvím svého důvěrníka Cousinse, jehož vyslal do Říma, požádal papeže o zprostředkování. Jan XXIII. napsal naléhavé mírové poselství J. F. Kennedymu i N. S. Chruščovovi s plamennou výzvou: „
Naléhavě prosím hlavy států, aby se neuzavíraly před výkřikem lidstva: Mír, mír. Udělejte prosím vše, co je ve vaší moci, abyste zachránili mír. Takto zabráníte hrůzám války, jejíž strašné následky si neumí nikdo představit. Vyjednávejte prosím dál.“ (28)
Úsilí papeže bylo korunováno úspěchem. 24. října přišla souhlasná odpověď od Chruščova a v neděli 28. října Chruščov ujistil Kennedyho, že rakety budou z Kuby staženy. Tím byl světový mír definitivně zachráněn. Později se sám Chruščov vyjádřil: „
To, co udělal papež pro mír, vejde do dějin.“ (29)
Právě papež Jan XXIII. přispěl významným dílem k tomu, že se konflikt, hrozící zničením lidské civilizace, skončil mírovou cestou. Tento poznatek ještě více utvrdil papeže v přesvědčení, že
dialog je jediná účinná forma nastolení světového míru a odstranění existenčních hrozeb pro Katolickou církev i pro celé lidstvo.
**********
Druhý vatikánský koncil nepochybně patří k nejvýznamnějším kapitolám v dějinách Katolické církve, avšak je nutno konstatovat, že
ne všechno, co se na koncilu odehrálo, bylo „kóšer“. Navíc „v době po koncilu došlo také k řadě naivností, nerealistických očekávání či neuvážených experimentů. Mnohé z toho ale nemělo dlouhé trvání a část z nich lze vysvětlit právě oním dlouhým obdobím, kdy hledání nových cest bylo spíše nevítáno či dokonce pronásledováno.“ (30)
3. část článku
naleznete zde
4. část článku
naleznete zde
Napsal a pro www.fatym.com do češtiny přeložil
Karol Dučák
Slovenský originál článku byl zveřejněn v periodiku Duchovný pastier, revue pre teológiu a duchovný život, č. 8/2016, na str. 387-402. Vydává Spolok svätého Vojtecha Trnava.
Poznámky:
(17) Bučko, L.
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 314.
(18) Bučko, L.
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 314.
(19) Srov. Petráček T.
Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 2.
(20) Srov. Petráček T.
Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 2.
(21) Srov. Petráček, T.
Proč byl svolán druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 1.
(22) Gavenda M.
Kronika udalostí a magistéria pred, počas a na záver Druhého vatikánskeho koncilu. In:
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu, s. 5.
(23) Srov. Petráček T.
Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 2.
(24) Srov. Judák, V.
Druhý vatikánsky koncil.
(25) Srov. Petráček T.
Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 2.
(26) Gavenda M.
Kronika udalostí a magistéria pred, počas a na záver Druhého vatikánskeho koncilu. In:
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu, s. 10.
(27)
Malý teologický lexikon, s. 485.
(28) Citováno dle: Knopp, G.
Vatikán - moc pápežov, s. 128.
(29) Citováno dle: Knopp, G.
Vatikán - moc pápežov, s. 130.
(30) Petráček T.
Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 3.
