Zamyšlení nad evangeliem 29. neděle v mezidobí.
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: „Zastaň se mě proti mému odpůrci!“ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: „I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,1-8)
Vytrvalá a důvěrná modlitba
Myšlenkově se řadí toto podobenství k parabole o příteli, vyhovujícímu noční prosbě. Pán připojuje k zaslíbení jistoty, že každý bude vyslyšen nebeským Otcem i poučení o nutnosti být vytrvalý v modlitbě. Opravdový křesťan má tedy při modlitbě spojovat vytrvalost s důvěrou v jisté vyslyšení: podle Krista Pána je obojí nutné. Důvěrná a vytrvalá modlitba je stálým a klidným přinášením vlastního života k Bohu, bez neklidu, zoufalství a pochybností. Vytrvalost modlitby se nechce domnívat, že by bylo třeba přemluvit Otce v nebi k něčemu, co by on jinak neudělal, nýbrž je stálým výrazem dobrovolného sebeodevzdání Bohu, jeho lásce a moudrosti.
Tím vzniká spojení života s Bohem: Bůh miluje člověka a žehná mu; člověk přináší v modlitbě vděčně a s důvěrou k Bohu svůj život: práci, starosti i radosti. Proto doporučuje Církev věřícím přímluvné modlitby a též rituální požehnání pro téměř všechny úseky života. To nemá nic společného s magií, nýbrž je to výrazem oddané důvěry v Boha. Modlitba nestojí v protikladu k životu ve světě a nemá být útěkem ze světa, nýbrž přináší celý život a svět zpět k Tvůrci.
Celý křesťanský život je nepřetržitou úlohou pokřtít vše stvořené osobním zasvěcením Bohu. Teprve na konci času bude tato histologická konsekrace světa Bohem a svobodnou lidskou spoluprací na spáse dokončena a „Bůh bude vše ve všem“; nyní jsou ještě hranice mezi dobrem a zlem, mezi říší Boží a ďáblovou, napříč celým stvořením, především napříč lidskými srdci, a je třeba vytrvale, krok za krokem, vytrhávat koukol a přivádět svět k Pánu.
Nevyslyšená prosebná modlitba
„A Bůh že by nedopomoh k právu svým vyvoleným? Říkám vám: Dopomůže jim k právu nenadále“. Zaslíbení Páně je zde jasné a slavnostní („říkám vám“) – a přece tolik křesťanů pochybuje o tom, že jejich modlitba bude s jistotou vyslyšena.
Známe dobře ona různá odůvodnění těchto pochybností: „Jak by mohl Bůh vyslyšet všechny lidské prosby, když přání různých lidí jsou tak protikladná? Kdyby je chtěl Bůh vyslyšet, nemusil by stále měnit přírodní zákony? Tolik jsem se modlil o potřebné důležité věci a nic jsem nedostal! Proč nezabrání všemohoucí Bůh strašné zlobě násilníků, vrahů, otrokářů, bezbožníků a válečných zločinců? Je snad Bůh tak vznešený, že ho nezajímají prosby ubohých tvorů?“
Není lehké dát všeobecně platnou odpověď; jedinou dostatečnou odpovědí je důvěra a pevná víra v Boží lásku a spravedlnost. Kdo ji má, nebude mít těžkosti; kdo ji nemá, nepochopí nikdy Boží zkoušky. Kdo uvěřil milosti a poznal z celých dějin spásy, že Bůh je milující, mocný a absolutně moudrý Otec, ten nemůže pochybovat o pravdivosti Kristova zaslíbení o vyslyšení modlitby: ten ví, že Bůh zná nekonečně lépe než já mé starosti a potřeby už dávno před otevřením mých rtů k modlitbě; ten ví, že Bůh opravdu vyslyší a pomůže – ovšem leckdy docela jinak, než si to představuje člověk ve svém omezeném poznání a deformovaném chtění. Kdy a jak Bůh vyslyší, není naší starostí, věříme-li v Otcovu moudrost a dobrotu.
My bychom ovšem nejraději chtěli, aby Bůh splnil naše prosby spíše včera než zítra; Kristovo slovo však asi znamená biblicky „včas“, „v danou dobu“, „bez opoždění“. Věřícímu člověku je Boží čas též někdy dlouhý a bolestný, ale věřící ví, že Boží vlak nemá nikdy zpoždění, i když melou Boží mlýny pomalu.
Jakou představu máš o Bohu
Komu se nedostalo milosti zdravé náboženské výchovy od rodičů a nemohl přenést obraz dobrotivého, spravedlivého a statečného tatínka na zduchovnělý a do nekonečna promítnutý pojem Boha, ten má jistě mnohé těžkosti s Božím obrazem. A je nemálo lidí, kteří si z vlastních nedobrých zkušeností představují Boha jako přísného učitele, který číhá na chybu žáka, aby mu klepl rákoskou na prsty; jako vznešeného aristokrata, který nemá pochopení pro přízemní starosti proletářů; jako diktátora či středověkého mocipána, který je násilnický a nevypočitatelně svévolný, a jemuž je nejlíp jít z očí…
Snažím se očistit studiem a rozjímáním nad Písmem svou představu Boha ode všech lidských slabostí a pochopit Ježíšův obraz nejmoudřejšího, nejmocnějšího a nekonečně dobrotivého Otce?
Jestli mi svěřil Bůh děti, jsem si vědom i své důležité úlohy, abych připravil v srdci dětí svým dobrotivým příkladem ušlechtilý výchozí obraz o Bohu?
Vítězná Církev?
Perikopa končí melancholickou otázkou Páně: „Jenomže až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru?“ Jako důvod k této pochybnosti uvedl Pán při jiné příležitosti: „Vystoupí mnoho lžiproroků a svedou mnoho lidí. A protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnohých láska. Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen“.
Vidíme kolem sebe mnoho svodů, chladu a odpadu; i dobří věřící se dají leckdy ovlivnit špatnými příklady, jako by nebylo špatným, „co všichni dělají“ a tak ještě sice mnozí navenek plní náboženské úkony, ale ve skutečnosti ochladla jejich důvěra a láska k Bohu. Jistě zůstane v Církvi někde na zeměkouli až do konce časů „malé stádce“ věřících, ale je iluzí představa, že víra a Církev početně porostou a dosáhnou stále výraznějšího vlivu ve světě. Vítězství Boží přijde – ale až po vzkříšení!
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8