Slovenský spisovatel a publicista Karol Dučák poskytl pro naše stránky svůj článek, ve kterém objasňuje dobu a politickou situaci před i během II. Vatikánského koncilu, okolnosti a důvody jeho svolání a poukazuje na skutečné učení koncilu, které je jiné než mnohé interpretace jeho dokumentů, které vyvrací.
1. část tohoto velmi zajímavého pojednání si můžete (v češtině) nyní přečíst.
I když od skončení Druhého vatikánského koncilu uplynulo již půlstoletí, ještě stále rozděluje katolíky. Drtivá většina z nich se s koncilem ztotožnila, ale dodnes existují tábory odpůrců, kteří koncilu připisují vinu za snížení intenzity náboženského života v Katolické církvi posledních desetiletí. Ve skutečnosti však byl koncil svolán proto, aby řešil problémy, které způsobily dechristianizaci tradičně katolických zemí v předkoncilním období a ne naopak.
Ovoce koncilu ničí především dva velké tábory odpůrců. Ten nebezpečnější sdružuje zednáře, ultramodernisty, či liberály, kteří by chtěli Katolickou církev za každou cenu modernizovat, liberalizovat a sekularizovat. Představitelé druhého tábora, tábora ultratradicionalistů, zase odmítají koncil en bloc. Jedině koncil prý zavinil úbytek věřících v kostelech a rozvrat Katolické církve. Vše negativní, co se odehrálo v Katolické církvi po koncilu, se automaticky připisovalo koncilu. Jedinou nadějí je podle nich odvolání výsledků pastoračního koncilu a návrat k poměrům předkoncilní Církve.
Koncil tak plní roli levného terče. Mnozí z těch, kteří si neuměli vysvětlit příčiny úpadku víry v katolických zemích v pokoncilním období, svalili vinu na koncil a tím si značně zjednodušili práci. A právě zjednodušení problematiky je velkou hrozbou do budoucna. Pokud chce lékař léčit pacienta, musí nejprve stanovit správnou diagnózu a pak může nařídit účinnou terapii. Pokud však stanoví nesprávnou diagnózu, může pacientovi ještě více ublížit.
Totéž platí i o Katolické církvi.
Pokud chceme řešit problémy, s nimiž Církev v současné době zápasí, musíme v první řadě odhalit skutečné příčiny současných problémů. Nesprávná analýza nejenže nepomůže, ale může současný stav ještě zhoršit a
tvrzení, že Druhý vatikánský koncil a pokoncilní vývoj v Katolické církvi je příčinou úbytku věřících a krize Katolické církve, je klasickým příkladem takové nesprávné analýzy, která v konečném důsledku může Katolické církvi více uškodit nežli pomoci.
Je jisté, že dokumenty Druhého vatikánského koncilu nejsou zcela dokonalé. Vždyť je psali lidé a lidé nemohou tvořit dokonalé věci. Na dokonalé věci má monopol Bůh.
Je nezpochybnitelným faktem, že koncilní dokumenty neobsahují ani náznak hereze. Dá se však hovořit o jistých nedorozuměních při výkladu koncilních dokumentů.
Za všechny můžeme uvést pasáž z pastorální konstituce
Gaudium et spes: „
Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“ (1)
Tato věta vychází ze starozákonní knihy Genesis, ve které Bůh na počátku světa svěřil zem se všemi zdroji společné správě celého lidství slovy: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1, 28)
Uvedená věta konstituce
Gaudium et spes však bývá často napadána odpůrci koncilu jako projev antropocentrismu, tedy přesvědčení, podle něhož je člověk středem i konečným cílem světa i vesmíru. Argumentuje se přitom, že základním principem dokumentů Katolické církve musí být teocentrismus, světonázorové náboženské stanovisko, považující za základ světa Boha, kterému je všechno podřízeno. Nelze však na základě této jedné věty podezřívat koncilní otce ze snahy prosazovat antropocentrismus v koncilních dokumentech. Především je třeba si uvědomit, že v konstituci se konstatuje: „
Věřící i nevěřící jednomyslně soudí ...“ Není tam však explicitně uvedeno, že toto je oficiální stanovisko Magisteria církve. Navíc,
v konstituci Gaudium et spes jsou mnohé jiné pasáže, které jasně a jednoznačně uvádějí Boha jako konečný cíl lidského pozemského snažení. Na ilustraci alespoň některé z nich: „
Písmo svaté totiž učí, že člověk je stvořen k ,Božímu obrazu´, dostal schopnost poznávat a milovat svého Stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem, (2)
aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě (3) ...
Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli...“(4)
„
Bůh totiž chtěl člověka ponechat v jeho rozhodování (5),
aby svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti.“ (6)
„
Bůh, jenž se otcovsky o všechny stará, chtěl, aby všichni lidé vytvořili jednu rodinu a chovali se k sobě bratrsky. Neboť všichni, kdo byli stvořeni k obrazu Boha, který učinil, že ,z jednoho člověka vzniklé lidské pokolení bydlí na celém zemském povrchu´ (Sk 17,26),
jsou povoláni k jednomu a témuž cíli, totiž k samému Bohu.“ (7)
Tyto a mnohé jiné pasáže koncilních dokumentů nenechávají nikoho na pochybách, že základním principem dokumentů koncilu je teocentrismus.
Další příklad nedorozumění
při výkladech koncilních dokumentů představuje koncilní deklarace
Dignitatis humanae o náboženské svobodě, v níž Katolická církev garantuje lidem právo na svobodu vyznání. To však neznamená, že by bylo představitelům Katolické církve lhostejné, co si lidé myslí, jak jednají, a jakou víru vyznávají.
Koncil uložil všem lidem na celém světě morální povinnost poznávat katolickou víru a podle ní i žít.
Vždyť deklarace
Dignitatis humanae jasně uvádí: „
Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé, když mu slouží, mohou dosáhnout v Kristu spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v Katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ (8)
Koncil tedy všechny lidi - bez ohledu na to, zda jsou katolíci, evangelíci, muslimové, ateisté, nebo příslušníci jakéhokoliv vyznání, či lidi bez věrovyznání - zavazuje morální povinností hledat pravdu, týkající se Boha a jeho jedině pravé Katolické, apoštolské církve, a po poznání této pravdy i žít podle ní.
Svoboda úzce souvisí s odpovědností a povinností poznávat Pravdu-Boha a tuto Pravdu i přijmout a zachovávat ji ve svém životě.
Svoboda volby nemůže být absolutní, protože je odvozena od Boha a musí být realizována v souladu s Božím zákonem a vůlí Boha. V opačném případě se svoboda stává nesvobodou, protože svoboda v hříchu je de facto otroctvím Satana a to je ta nejhorší forma otroctví, jaká může existovat. Jen v Bohu může být člověk opravdu svobodný.
Je v tom jistá dialektika, ale celé katolické učení je postaveno na dialektice. Nenapodobitelným velmistrem dialektiky je náš Hospodin, který sice dovolil Satanovi pokoušet první lidi a svést je ke hříchu, ale vzápětí potrestal jak Satana, tak první lidi.
Hospodin na jedné straně dal člověku rozum a svobodnou vůli, na druhou stranu mu dal Desatero a žádal, aby ho člověk dodržoval. „
Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a v pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni.“ (9)
Vždyť jak koncil deklaruje, „
mezi hlavní body katolické nauky patří zásada obsažená v Božím slově a vytrvale hlásaná Otci (10), že
člověk má Bohu odpovědět vírou dobrovolně... “(11)
Respektoval to i koncil přijetím deklarace o náboženské svobodě. Mnoho ultratradicionalistů nepochopilo, proč bylo nutné přijmout tento dokument.
Dějinný význam deklarace Dignitatis humanae spočívá v tom, že Katolická církev se jím distancovala od svých chyb v minulosti, když násilím nutila nekatolíky přijmout katolické učení, ba některé - jako Jana Husa - i za cenu trestu smrti. Koncilním dokumentem
Dignitatis humanae Katolická církev jednou provždy
deklarovala, že se už nikdy nesmí stát, aby byl někdo fyzicky pronásledován proto, že odmítá uznat katolickou pravdu. Sám Bůh přece garantoval člověku rozum a svobodnou vůli a Katolická církev nesmí Bohu vstupovat do jeho kompetencí.
V žádném případě to však neznamená, že představitelům Katolické církve je jedno, co si kdo myslí a jakou víru vyznává. Naopak.
Katolická církev se nikdy nevzdala své povinnosti ohlašovat jedině pravou katolickou víru. Ani před koncilem ani po něm. Vždyť v koncilním
dekretu
Inter mirifica se mimo jiné uvádí:
„Katolická církev byla založena Kristem Pánem k tomu, aby přinášela spásu všem lidem, a proto pociťuje naléhavou nutnost hlásat evangelium.“ (12)
A v jiném dokumentu koncil jednoznačně a nedvojsmyslně deklaruje: „
Katolická církev je totiž z Kristovy vůle učitelkou pravdy. Jejím úkolem je hlásat a autenticky učit pravdu, kterou je Kristus, a zároveň ze své autority vyhlašovat a potvrzovat zásady mravního řádu... “(13)
Ukazuje se, že koncil výrazně předběhl svou dobu a ještě ani dnes svět nedozrál pro plné a správné pochopení brilantních formulací koncilních dokumentů. Proto často vznikaly a dodnes vznikají nesprávné výklady koncilních dokumentů. Není to ostatně nic nového.
Písmo svaté se v minulosti také nejednou vykládalo nesprávně. Luther přeložil Bibli do němčiny, které rozuměli široké masy obyvatelstva. Z lingvistického hlediska byla jeho Bible nesporným přínosem a dodnes je pokládána za základ kulturní němčiny. Otázkou však je, nakolik odpovídá původnímu znění. Podle některých zdrojů totiž
obsahoval Lutherův překlad Bible asi 3 000 chyb, které se staly zárodkem rozkladného procesu, umožňujícího vznik nesčetných denominací a sekt. (14)
Racionální řešení, které může uvést na pravou míru nesrovnalosti při výkladu učení Druhého vatikánského koncilu, představuje myšlenka vydat novodobý Syllabus errorum (sylabus omylů), ve kterém by byly papežskou autoritou opraveny omyly v interpretacích koncilu. Je to idea, se kterou přišel v roce 2010 kazašský biskup německé národnosti Dr. Athanasius Schneider, O.R.C. V každém případě je však třeba znovu jednoznačně zdůraznit, že
koncilní dokumenty neobsahují žádnou herezi a nemění učení katolické církve. Týkají se především pastorační praxe. Dokonce i biskup Fellay, současný představitel Lefèbvrem založeného Kněžského bratrstva svatého Pia X. (15), v květnu 2001 pro La Liberté prohlásil, že 95 procent dokumentů koncilu je přijatelných pro FSSPX.(16)
Počátky sekularizace
Když mluvíme o rozsáhle dechristianizaci tradičně katolických zemí ve 20. století, musíme si uvědomit, že sekularizační trendy v křesťanském světě nejsou novum tohoto období. Mají své kořeny hluboko v lidské historii. Prakticky
již ve 14. století začali humanismus a renesance připravovat živnou půdu pro sekularizaci křesťanského prostředí. Rozvoj vědy, techniky, kultury a celkový společenský pokrok posiloval tendence stavět do popředí člověka a Boha odsouvat do pozadí společenského zájmu. Konečně samotné slovo humanismus pochází od slova humánus (lidský).
Málo známý je například fakt, že už krátce po vynálezu knihtisku se začala šířit, byť jen omezeně a především ve vyšších vrstvách společnosti, dobová pornografie. Onen kult obnaženého lidského těla, který se v té době značně rozšířil, měl tedy i své zvrhlé důsledky. Právě
ničením dobové pornografie v době protireformace se mimo jiné vyznamenal i jezuita Antonín Koniáš.
Zajisté měli humanismus a renesance i pozitivní stránky, ovšem začaly zavádět
nezvratný trend zdůrazňování velikosti člověka na úkor Boha. Člověk toužil dobývat svět a stát se jeho neomezeným pánem. Zámořské objevy, vynález knihtisku, rozvoj vzdělanosti a kulturní rozkvět vyvolávaly u lidí stále větší sebevědomí. Touha po poznání byla na jedné straně ušlechtilá, ale na druhé straně rostoucí lidské sebevědomí bylo vítanou příležitostí pro Satana uplatnit svou geniální taktiku, díky které vládce pekla nejednou svedl lidstvo na scestí. Už v ráji, když se Eva zpočátku zdráhala jíst ze stromu poznání, Satan jí našeptával: „Ne, nezemřete, ale Bůh ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a vy budete jako Bůh...“ ( Gn 3, 4-5)
Touha poznávat a vyrovnat se poznáním Bohu, spojená s pýchou a svévolí, byla nakonec zkázou nejen pro Adama a Evu, ale pro všechny pozdější generace lidí do dnešních dob.
Minimálně posledních sedm století se tedy nese ve znamení sekularizačních snah ve vyspělé křesťanské Evropě, které neblaze postihovaly soudobou Katolickou církev. Tyto snahy našly své uplatnění v osvícenství, vzniku ateistického materialismu, individualismu, darwinismu a všech dekadentních forem neodarwinizmu, jakož i jiných morových ranách, které způsobovaly Katolické církvi nesmírnou duchovní újmu.
2. část článku - naleznete zde
3. část článku - naleznete zde
4. část článku - naleznete zde
**********
Napsal a pro www.fatym.com do češtiny přeložil
Karol Dučák
Slovenský originál článku byl zveřejněn v periodiku Duchovný pastier, revue pre teológiu a duchovný život, č. 8/2016, na str. 387-402. Vydává Spolok svätého Vojtecha Trnava.
Poznámky:
(1) Druhý vatikánský koncil, konstituce
Gaudium et spes, č. 12.
(2) Srov. Gn 1, 26; Mdr 2, 23.
(3) Srov. Sir 17,3-10.
(4) Druhý vatikánský koncil, konstituce
Gaudium et spes, č. 12-13.
(5) Srov. Sir 15,14.
(6) Druhý vatikánský koncil, konstituce
Gaudium et spes, č. 17.
(7) Druhý vatikánský koncil, konstituce
Gaudium et spes, č. 24.
(8) Druhý vatikánský koncil, deklarace
Dignitatis humanae, č. 1.
(9) Druhý vatikánský koncil, deklarace
Dignitatis humanae, č. 11.
(10) Srov. Lactantius, Divinarum Institutionum, lib. V, 19: CSEL 19, 463-464: PL 6, 614 a 616 (cap. 20); sv. Ambrož, list císaři Valentiniánovi, Ep. 21: PL 16, 1005; sv. Augustin, Contra litteras Petiliani, lib. 2, cap. 83: CSEL 52, 112: PL 43, 315; srov. C. 23, q. 5, c. 33 (ed. Friedberg, col. 939); týž, Ep. 23: PL 33, 98; týž, Ep. 34: PL 33, 132; týž, Ep. 35: PL 33, 135; sv. Řehoř Vel., list Virgiliovi a Theodorovi, biskupům v Marseille v Galii, Registrum Epistolarum, I, 45: MGH Ep. 1, 72; PL 77, 510-511 (lib. I, ep. 47); týž, list Janovi, biskupu cařihradskému, Registrum Epistolarum, III, 52: MGH Ep. 1, 210; PL 77, 649 (lib. III, ep. 53); srov. D. 45, c. 1 (ed. Friedberg, col. 160); 4. toled. sněm, c. 57: Mansi 10, 633; srov. D. 45, c. 5 (ed. Friedberg, col. 161-162); Kliment III.: X., V, 6, 9 (ed. Friedberg, col. 774); Inocenc III., list arcibiskupovi v Orléans, X., III, 42, 3 (ed. Friedberg, col. 646).
(11) Druhý vatikánský koncil, deklarace
Dignitatis humanae, č. 10.
(12) Druhý vatikánský koncil, dekret
Inter mirifica, č. 3.
(13) Druhý vatikánský koncil, deklarace
Dignitatis humanae, č. 14.
(14) Srov. Haľko J.:
Prehľad dejín kresťanstva, s. 10-11.
(15) Fraternitas Sacerdotalis Sancti Pii X., skratka FSSPX.
(16) Srov. Zrnká pravdy. In: Integrální katolíci. Instaurare omnia in Christo. Dostupné na internetu:
http://www.ikatolici.cz/zrnka-pravdy.
