 - Kopie.jpg "Inmaculada Concepción (Tiepolo)")
Pavel Hruban
Kdyby se mě někdo zeptal, co je příznačné pro dnešní církev, odpověděl bych mu, že jsou to tři věci: Úcta k Božímu milosrdenství tak, jak nám ji předala svatá řeholnice Faustyna Kowalská, hnutí charismatické obnovy oživující povědomí o úloze Ducha Svatého v životě církve a mariánská úcta zpřítomňující její mateřský rozměr.
Protože jsme před nedávnem vstoupili do měsíce října, v němž si zvláštním způsobem připomínáme úctu k Matce Boží skrze modlitbu růžence, chtěl bych se v tomto článku věnovat právě úloze Panny Marie v duchovním životě křesťanů.
Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu učí, že nejjistější cesta k Ježíši Kristu vede skrze jeho matku Pannu Marii a v tomto názoru nezůstal mezi světci osamocen. V dnešní době se tento názor může zdát mnohým křesťanům nesrozumitelný. Proč by Panna Maria měla být prostřednicí mezi Kristem a lidmi? Vždyť ke Kristu se dá jít přece přímo.
Moudrost tohoto Božího rozhodnutí nám osvětlí následující příběh: Jeden malíř namaloval obraz. Zavolal si svého malého synka, ukázal mu ho a poslal ho za papežem, aby mu obraz ukázal. Papeži se obraz líbil. Pochválil ho a řekl malířovu synovi: „Tady je mísa s bonbóny, vezmi si, kolik se ti vejde do dlaní.“ Ale syn odpověděl: „Ty sám mi, prosím, naber.“ „A proč?“ podivil se papež. „Protože máš větší dlaně,“ odpověděl malířův syn.
Svatý Jan píše, že Bůh je láska. Je-li tomu tak, můžeme právem předpokládat, že nám chce dát to, co nám nejvíce prospěje: U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě (Jan 19, 25 - 27).
V této scéně je skryt hluboký teologický význam. Kristus neoslovuje svoji matku „matko!“, nýbrž „ženo!“. Jde o odkaz na knihu Genesis, v níž se předpovídá nepřátelství mezi ženou a hadem a mezi jejich potomstvem (Gen 3, 15). Stejně tak slovní spojení „ta hodina“ označuje Ježíšovu hodinu. Dobu, v níž Ježíš bude konat dílo vykoupení. Vrcholným okamžikem této „hodiny“ jsou tzv. Velikonoční události, tedy jeho smrt na kříži a zmrtvýchvstání, ale rovněž začátek jeho veřejného působení na svatbě v Káni Galilejské a vše, co následovalo. Dá se říci, že za Ježíšovu „hodinu“ můžeme považovat dobu od jeho příchodu na svět až po druhý příchod. Žijeme tedy v „Ježíšově hodině“, v době uskutečňování spásy.
A právě ve vrcholném okamžiku „této hodiny“ Kristus svěřuje své matce všechny své učedníky a všem svým učedníkům svěřuje svou matku. Dělá to skrze svatého Jana, který však není jmenován. V evangeliu je představen jako „učedník, kterého Ježíš miloval“. Tím je naznačeno, že tímto učedníkem není pouze svatý Jan, ale všichni křesťané.
Maria je Matkou církve, protože církev je tělem Ježíše Krista a Maria je Ježíšova Matka. Proto se stala matkou všem těm, kdo v průběhu dějin byli křtem včleněni do církve jako jeho těla. Ježíš Kristus je Bůh, který se stal člověkem a Panna Maria je jeho matka v tělesném i mystickém rozměru. Je matka všech, kteří mu patří.
Někteří křesťané říkají, že tento koncept odporuje biblickému pohledu na Pannu Marii. Podle nich ji Bible představuje jako pokornou ženu, která příliš nemluví a je spíše v pozadí. Nemyslím, že si tyto dva pohledy protiřečí. Maria v Bibli opravdu mnoho nemluví a je spíše v pozadí. Bible však zachycuje pouze důležité části Mariina života, jen to, co Bůh chce, abychom o ní věděli. Každodenní život, tak jak probíhal, nezachycuje. Maria je Ježíšova matka a určitě s ním komunikovala jako každá jiná matka. Od Kristovy smrti na kříži je i naší matkou. Proto se její komunikace s námi během dějin zintenzivňuje. Duch Svatý nás vede dál. Nezůstáváme stát na místě. Dějiny spásy se rozvíjejí a s nimi se rozvíjí i Mariina úloha v nich.
Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu vystihuje smysl mariánské úcty takto: "Mariánská úcta spočívá v tom, že se úplně celí oddáme Panně Marii, abychom skrze ni úplně celí patřili Kristu."
Kristus nám dal Pannu Marii za matku proto, aby nás co možná nejbezpečněji provedla všemi životními úskalími ke svému Synu, který jediný může být konečným cílem našeho života. Je tou, která k nám přivádí Boha. Kdysi dávno dala Ježíše lidstvu a tento úkol plní stále. Svatý Ludvík to říká následovně: "Skrze Marii se začala spása a skrze Marii bude také dovršena.“
Jedním z významných prostředků je modlitba růžence. Je to lidová modlitba, kdy za doprovodu recitace jednotlivých Zdrávasů nám před očima defilují stěžejní události ze života Ježíše Krista a jeho Matky důležité pro naši spásu. Naši předkové se ji modlili v rodinách, při práci i v kostelích. Vkládali do ní všechny svoje radosti i bolesti. A tak během modlitby Zdrávas Maria se před jejich duchovním zrakem odvíjel nejen Ježíšův a Mariin život, ale též jejich životy vlastní. V modlitbě růžence se tyto životy propojovaly. Takto se modlitba růžence stala projevem skutečné lidové mystiky. Budeme-li se modlit pravidelně růženec, po nějaké době sami zjistíme, že se naše myšlenky očišťují a my se více přibližujeme k Bohu.
Papež Pavel VI. prohlásil Pannu Marii při zakončení Druhého vatikánského koncilu v roce 1965 Matkou církve. Francouzská mystička Marta Robinová při jedné příležitosti prohlásila, že je to nutný předpoklad k tomu, aby církev zdárně prošla všemi nástrahami budoucí doby. Mariánský rozměr je rozměr rodiny. Je cestou k chápání církve jako rodiny a ne pouze jako instituce. Hodně křesťanů dnes církev vnímá právě takto. To má za následek, že se od církve vzdalují a tím i od Krista. Maria nám Ježíše vrací zpět.
Pavel Hruban
Jsem katolický teolog vycházející z teologických a spirituálních tradic sv. Františka z Assisi, sv. Maxmiliána Maria Kolbeho, sv. Josemaríi Escrivy de Balaguer, sv. Faustyny Kowalské, sv. Jana Pavla II. a Jeana Vaniera.
Převzato z
https://blog.postoj.sk,
článek ze 7. 10. 2016 naleznete
zde.
 - Kopie.jpg "Inmaculada Concepción (Tiepolo)")
