Zamyšlení nad evangeliem 28. neděle v mezidobí.
Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,11-19)
Slabá víra pomáhá, celá víra uzdravuje
Devět uzdravených Izraelitů mělo před uzdravením zdánlivě stejnou víru jako jediný Samaritán, totiž důvěru ve slovo Kristovo. Pán je posílá ke kněžím, kteří plnili tehdy i úkoly státního zdravotního úřadu pro malomocenství – a oni, ač se poněkud obávají, že možná sedli na lep nějakému šarlatánu, uvěřili Pánu na pouhé slovo a jdou do Jeruzaléma. Jejich důvěra je nezklame, jejich omezená víra jim přinese uzdravení – a přece to nebyla plně křesťanská víra, nýbrž jen povrchní důvěra v možnost tělesného uzdravení: spokojili se s tělesným darem a nehledali víc. Samaritán se s tím nespokojil: viděl svou vírou za uzdravením Boží čin, proto se vrátil, děkoval Kristu Pánu a klaněl se mu. Jeho důvěra se nezastavila u uzdravení, nýbrž šla dál k původci uzdravení, k Bohu. Proto mu Pán potvrzuje: „Tvá víra tě uzdravila (zachránila)“.
Bůh daruje zachránění milostí víry a daruje i všechno potřebné k dovršení spásy tam, kde člověk ze své svobodné vůle přijme první nabídku a odpoví vděčnou děkovnou modlitbou.
Vděčnost
je jednou ze základních křesťanských vlastností.
„Bože, obdaroval jsi nás nesčetnými milostmi, proto je vhodné a spravedlivé, děkovat Ti vždy a všude“, především ve svaté Eucharistii. Nevděk je odměnou světa: tak tomu bylo za časů Kristových, tak tomu je i dnes. Kristus Pán ovšem nenaříkal svým slovem ani nad nevděkem světa ani nechtěl udělovat lekci slušného chování, nýbrž připomínal hlubší kořeny nevděčnosti, totiž nedostatek živé víry, ovlivněný různými příčinami. Dnes jsou to především dvě příčiny – technický pokrok v ovládání přírody a sociální právní zajištění. Technický pokrok dává totiž člověku zapomenout, že Bůh bezprostředně působí v přírodě. Sociální právní zabezpečení dává nárok na práci, odměnu, dovolenou, nemocnici, starobinec atd; nikdo o tyto věci nežebrá, každý má na ně právo – není tedy zač děkovat…
Oba uvedené důvody jsou sice pravdivé, ale jsou jen částí celé skutečnosti:
Nestačí odkrýt přírodní zákony, nutno postoupit až k Tvůrci; nestačí pozorovat právní kategorie, nutno vidět i dobrotu druhých – pak je snadné děkovat a „dát Bohu čest“.
Neštěstí sdružuje, štěstí rozvádí
je starým osvědčeným příslovím. Kolik přátel z nemocnice, z vězení, z války apod. rychle na sebe zapomnělo po návratu do obvyklých životních kolejí! Farizeové trpěli na hranicích Galileje se Samařskem společenství malomocných Izraelitů s malomocným Samaritánem. Sotva však jsou uzdraveni, už se jejich cesty rozcházejí: Izraelité odcházejí, aby se zařadili do lidské společnosti v Jeruzalémě, Samaritán jde zpět, aby poděkoval za dobrodiní a pak asi děkoval Bohu v chrámě na hoře Garizim.
Je zřídka spolehlivé vytvářet si velké plány do budoucna na základě „dobrých známostí“ z těžkých dob! Je však naprosto moudré a osvědčené spoléhat se na důvěru v Pána.
Kristus Pán bojoval proti umělým přehradám
mezi lidmi: provokativně a vytrvale ukazoval kastovnickým Izraelitům, že před Bohem „není Žida ani pohana, otroka ani svobodného“ a že Bohu je milejší upřímný celník než pyšný farizej, milosrdný Samaritán než nevšímavý židovský kněz, kající lehké ženy než domýšliví lidé vyššího postavení, zde vděčný Samaritán než povrchní a nevděční pravověrní Izraelité.
Jsem vnitřně přesvědčen o spravedlivé Boží lásce ke všem druhům lidé a o špatnosti jakéhokoliv kastovnictví a diskriminace (rasové, náboženské, národností či jiné)?!
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
