Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha
28. 9. 2016 večer
Otče biskupe,
ctitelé sv. Václava,
muži a ženy věrní této jeho zemi,
vzácní hosté,
bratři a sestry,
naše členění času na roky je dáno odvěkým řádem pohybu kosmických těles.
Každý rok je pro
nás sledem čtyř vegetačních údobí. V tom jsou jeden jako druhý. Abychom je mohli při
hovoru o nich rozlišovat, označujeme je pořadovými čísly. Za výchozí bod v naší kultuře byl
podle křesťanského náboženství zvolen rok nejdůležitějšího okamžiku dějin. Tím pro nás je
rok narození Krista.
Pořadová čísla jsou praktická, ale sama nic neříkají. Jednotlivé roky v naší osobní i národní,
tj. dějinné, paměti jsou vždy něčím významné a tím se i liší. Tak řekneme, že šlo o rok
velkého sucha, rok povodně, o rok našeho narození či zase smrti významného krále, vzniku
státu, vypuknutí či konce války – prostě slavíme výročí. Naše pravidelné každoroční oslavy
jsou přitom vždy konány v roce, který je sám nějak charakterizován. Letos se tu setkáváme
v roce, který papež František vyhlásil jako
Svatý rok milosrdenství, a my v zemích Koruny
České jsme rok 2016 nazvali rokem Karla IV., Otce vlasti, protože uplynulo 700 let od jeho
narození. Protože zde dnes slavíme církevní svátek sv. knížete Václava, dědice České země,
ale zároveň státní svátek pojmenovaný
Den české státnosti, měli bychom se zamyslet nad řadou souvislostí. Přinese nám to cenné náhledy a pomůže to k naší osobní i, dej Bůh,
celospolečenské orientaci. Dřív než budu mluvit o nich, musím vyslovit ne podiv, ale rostoucí
rozhořčení nad tím, že
naše společnost ne a ne pochopit, že naše státnost vznikla z křesťanských kořenů a nebýt katolické církve, bychom vůbec žádný stát neměli. Nebýt sv.
Cyrila a Metoděje, žádná velká Morava by nevznikla. Rostislav a Svatopluk ji pouze na čas
uhájili.
Nebýt sv. Václava a katolické církve, nebyl by žádný uznaný český stát. Nebýt církve, nebyla by za Karla IV. dovršena naše státní suverenita. Ano, překvapuje mě, uráží a zneklidňuje, že naše společnost nedovede pochopit, že tato katedrála je symbolem státnosti,
neodsoudí nesmyslné debaty, komu patří, a dá se omráčit, ano úplně zblbnout, předvolebními
nesmysly našich nevzdělaných, ale vychytralých kandidátů v každých volbách – 25 let
zabedněnosti – co už nás to stálo! Ale věnujme se těm letos vystoupivším souvislostem.
Zmínil jsem počátek našeho letopočtu. Na událost Kristova narození je možné nahlížet také
z hlediska státnosti.
Kristus přišel, aby přinesl spásu a vyhlásil Boží království. Známe jeho Horské kázání. Je to programové vystoupení a vyhlášení Božího království. Toto království, za něž musel tvrdě bojovat proti okupaci zlem, vymezil Novým Zákonem.
Do té doby platný Starý Zákon, Mojžíšovo desatero, zachoval, ale jako prováděcí pravidlo zavedl princip milosrdenství. Ano, jde o státnický čin a měli bychom jako věřící občané tohoto království z toho vyvodit důsledky:
1. Zachovávat platné Boží zákony.
2. Krista, našeho Pána, a naše království statečně hájit proti podvratné činnosti Zla.
Pamatujme na to, že Boží zákon, Desatero, princip Božího milosrdenství jsou naprosto nadčasové. Pro věřícího křesťana je tento zákon závazkem i silou, Boží milosrdenství je pro nás nadějí a radostí, život v Kristově království spravedlnosti a pokoje je naší vrcholnou touhou.
Dosti lidí, kteří se seznámí s tímto kázáním, namítne: Je to hezký ideál, ale leží někde mimo
naši realitu. Chápu je, protože
ani zdaleka nežijeme v míru, který království Boží charakterizuje. Kde je bezpečí? Kde je spravedlnost? Kde je pravda, pevná přátelství, šťastné dětství? Kde je vzájemná ochota pomoct druhému? Pokud tyto vlastnosti označíme jako den, stojíme uprostřed nejtemnější mlhavé noci. Velikou a zdánlivě nepřekonatelnou překážkou je, že
si pořád tvrdošíjně myslíme, že se království Boží rozprostírá kolem nás. Jenže ono je především v nás a právě tam je smrtelně ohroženo. K Božímu království se nepřiblížíme ani o
píď, dokud ho nezačneme stavět v sobě, abychom dostali sílu a hlavně legitimitu k jeho
prosazování kolem sebe. V tom vidím obsah papežovy výzvy i dar Svatého roku.
Na prvém místě stojí náš osobní smír s Bohem. Brány milosrdenství jsou otevřeny, služebníci jsou
připraveni, hostina radosti a života přichystána, oltáře – stoly Boží prostřeny. Otec nás vyhlíží
a Kristus nám vychází vstříc.
Prorok by volal běda, protože lidé, místo aby šli na tuto věčnou hostinu, řeší své ubohé jepičí zájmy. „Teď nemohu,“ říkají, „ať počkají, musím dokončit finanční podvod, výhodně skoupit pozemky ke spekulaci, dočkat se služebníků, které jsem poslal krást, chystám si řeč a mám skvělou příležitost se chvástat a získávat body.“ Konec
jejich úspěchů bude zdrcující.
Posluchači mého kázání mi řeknou: „Pořád je to stejné.“ Není! Víme, že
sv. Václav byl
vladařem dočasně – zajisté. Jenže vládl podle vůle Krista Krále a stal se tak vladařem navěky.
Karel IV. jednal podobně a pro nás je důležité, že ve svých státnických činech jednoznačně
navázal na tradici svatováclavskou, nejen jako dovršitel suverenity Českého království, ale i jako tvůrce jednotné Evropy. Je vám všem o tom známo dost, ale rád bych upozornil na dvě,
dnes jistě aktuální věci. Jednu nalezneme v jeho úvahách při tvorbě zákoníku pro České
království. Počítal s tím, že Židé mají být občansky zrovnoprávněni, že jim má být umožněno
vlastnit půdu a získat šlechtické tituly. Mluvím o tom proto, že vlastně řešil otázku asimilace,
kterou viděl jako prospěšnou, ale i možnou, a to ze dvou důvodů. Šlo o naprostou menšinu a
ta měla náboženský systém, který byl kořenem náboženství většinového. Druhou nalezneme
v jeho mimořádně úspěšné diplomacii, která mu pomáhala při krocích směřujících k upevnění
Evropy. Bylo mu zcela samozřejmým a výchozím, že jde o oblast křesťanství.
Často se mluví o naší zemi jako o mostu mezi Západem a Východem. Diplomacie Karla IV. však spíše
ukazuje Prahu jako opěrný pilíř dvojího oblouku, který se klene na východ a na západ. Na
východ dosahuje na kyjevskou Rus. Karel IV. navázal na ideu sv. Konstantina a sv. Metoděje,
a zároveň po linii svatováclavské se opřel o svatoludmilský kult v Kyjevě. Nelze přehlédnout, že se zabýval obranou této oblasti proti náporu Mongolů.
Západní oblouk jde až na Britské ostrovy. V samém závěru života rozhodne o zasnoubení
dcery Anny anglickému králi Richardu II. Obratem ruky se ze spojenectví s Francií přikloní
k Anglii, neboť v tom viděl možné východisko z krize vzniklé papežským rozkolem. Zde je
poučné to, že
vedoucí státníci mají vždy potíže s veškerým rozhodováním a mimořádně velké při volbě politické orientace. Měl je sv. Václav, měl je Karel IV., mají je i současní
politikové. Nelze je kritizovat pro rozhodnutí chybná, pokud je učiní zodpovědně. Je však
naší povinností je ostře vyzvat, aby nečinili rozhodnutí o druhých ve svůj osobní prospěch a
hlavně, aby rozhodnutí činili. Vladař, který žádné neudělá, přešlapuje, kouká napravo-nalevo
a uboze přitakává každému, je Boží trest pro národ, který si ho zvolil a postavil do čela.
Bylo by ovšem stejně neblahé, kdybychom se jeden každý stali podobně nerozhodnými a nenalezli sílu se postavit proti hrozícímu nebezpečí. Postavme se proto pod korouhev svatého knížete Václava, vladaře a ochránce naší vlasti. Není nás zanedbatelný hlouček. Chraňme Boží
království v sobě, v naší zemi, pomozme každému, kdo je ohrožen zlem jakéhokoli tvaru.
Buďme věrní až do konce našich životů, protože jen to nám otevírá život věčný v nebeském
dvorstvu krásném. Amen
Mons. prof. Petr Piťha, probošt Kapituly u kostela Všech svatých na Hradě pražském
Převzato z
http://www.apha.cz,
naleznete
zde - kázání v pdf.
