Při Kristově díle vykoupení člověka hrála velkou roli i pasivita, nezájem či lhostejnost vůči nespravedlnosti a lživosti vyřčeného rozsudku. Má křesťan při střetu s nespravedlivým a lží motivovaným utrpením pouze pasivně přihlížet?
Při scéně Ježíšova ukřižování evangelista Lukáš lakonicky komentuje postoj přítomných: "Lid tam stál a díval se." (Lk 23, 35)
Spektrum těchto diváků je různorodé - ideový tvůrci i vykonavatelé tohoto zločinu, běžní konzumenti těchto zvrácených divadel, plačící nad celou situací, modlící se blízcí i vzdálenější Toho trpícího a mnoho ignorantů, pro které vlastně ani není zajímavé a je třeba vytvářet si názor a jednat podle svědomí. Někdo tam ukrutně trpí a někdo jiný tam ukrutně chybí. Hlas pravdy, spravedlnosti, který nezůstane při dívání. Proč nikdo nevstal, nevolal po přehodnocení strašného rozsudku?
Ježíšova Matka - možná i spolu s Janem a Marií Magdalénou - jako jediná ví, že pokud by Ježíš chtěl jinak, bylo by. Odevzdává se podobně jako On. Chybí ti, kteří Ježíše přímo topograficky následovali během Jeho života - strach zahnal učedníky od jejich Mistra natolik, že ani nepomysleli, aby například jako svědci vypovídali před židovskou veleradou v Ježíšův prospěch, vždyť při soudních sporech mělo svědectví dvou nebo tří svědků velkou váhu (srov. Dt 19, 15: "Jeden svědek nebude nic platný při nějaké vině nebo zločinu, jehož se někdo dopustil; od výpovědi dvou nebo tří svědků bude záviset rozhodnutí."). Jistě, při zatýkání Petr vytáhl meč, ale Ježíšovo zavolání ho zastavilo, - že násilím se proti násilí nebojuje.
Mimo Matky a několika věrných ho opustili všichni. Velký strach, neméně velké zklamání, když splaskly falešné představy a očekávání o "jejich" Mesiáši, zmatek z celého průběhu událostí posledních hodin - to a možná jiné je odehnali od Něho tehdy, když nejvíce potřeboval, aby byli s Ním.
Vykřičníkem (nebo spíše otazníkem?) zůstala jen Maria s hrstkou těch, co kráčeli při ní. Ne, obhájci Pravdy a Spravedlnosti chyběli.
Jistě, pasivita většiny Ježíšových věrných našla své místo v Božím plánu vykoupení člověka. Jako křesťané se snažíme porozumět tomuto velkému tajemství. Nějak tušíme, že Boží Syn chtěl být natolik s námi, že chtěl zakusit i totální opuštěnost, dokonce až opuštěnost od Otce (Mt 27,46). Že chtěl, až "musel" zemřít, aby mohl vstát z hrobu, a tak porazit i naši smrt. Slovem, abychom v tom našem prožívání utrpení, opuštěnosti, umírání mohli najít Jeho, který nad tím vším zvítězil. Ba co víc, skrze utrpení mnoha a skrze spojení tohoto utrpení s obětí Ježíše Krista Bůh vykupuje nadále - kolik jen svědectví ze života známých i méně známých svatých ukazuje, že utrpení obětované za dobro jiného člověka přináší požehnání, obrácení, uzdravení? Ano, připodobněním Kristu v Jeho kříži můžeme také pomoci zachránit "lotra" (Lk 23,42-43) či "setníka" (Lk 23,47). Bůh opravdu umí každé zlo (vždyť jaké utrpení lze nazvat dobrém?) proměnit na dobro.
Má však dnes kvůli tomu zůstat tiše ten, kdo je svědkem nespravedlnosti? Zůstane člověku při pohledu na utrpení jen role rezignovaného pozorovatele? Stačí jen stát a dívat se, jak lež a polopravdy pod rouškou národních zájmů, politické korektnosti, obhajoby vykonstruovaných lidských práv přikrývají "ucho" společnosti, že ta už ani neví, kde je sever?
Pro křesťana by odpověď měla být jasná: Ježíš nám kázal Boží pravdu hlásat ze střech, nahlas, veřejně, tak, aby nebylo pochyb, že by ji někdo přeslechl (Mt 10,27). V podobenství o milosrdném Samaritánovi předestřel vzor řízení tváří v tvář utrpení (Lk 10, 25-37).
Ne, už dávno skrze starozákonní proroky Bůh volal, že Jeho lidu nestačí jen oběti, jakýsi formální život podle náboženských pravidel, Jeho lid se musí učit JEDNAT a "domáhat se práva, pomáhat utlačovanému, vymáhat právo sirotku a obhajovat vdovu!" (Srov. iz 1,11.16-17)
Golgotou se nesl Kristův hlasitý povzdech: "Žízním" jako volání po naší blízkosti, po účasti na Jeho utrpení, po lásce k Němu. Světem dneška se rozléhá disharmonie mnoha smutných zvuků. Vzlyk podvedené a čerstvě rozvedené ženy, beznaděj matky, které válečný nálet zabije jediného syna, slzení samotou vyschlého pradědečka, jehož rodina odložila do starobince, agonie puberťáka dušeného leukémií, rozzlobený křik dělníka, který čeká již 4 měsíce na výplatu a nemůže uživit ženu a děti , pláč nenarozených dětí odsouzených k smrti ...
Kristus do konce věků bude trpět v každém člověku. Stát a dívat se (třeba i pietním pohledem) nestačí. Postoj piety při střetu s utrpením má být jen začátkem.
Osobně se mě velmi dotýká situace ochrany života nenarozených dětí. Při vší úctě k matkám, jejich životní situaci, utrpení, kterým často procházejí v osamělosti, nedostatečné podpoře okolí, či dokonce v nátlaku a násilí, rozhodnutí ukončit život bezbranného malého človíčka mi vždy nahání husí kůži a tiskne mi slzy do očí.
Paradoxně v době, kdy pozorujeme rozmach sebevzdělávání rodičů o výchově dětí, když se zdá, že na nás z každé strany literatura a internet chrlí názory a nauky o tom, co děti potřebují pro zdravý citový a psychický růst, je téma ochrany života od početí stále jakoby na okraji zájmu.
Z tohoto monsterprocesu, kde si lidské sobectví a pohodlí oblékli soudcovský talár, se stal nechutný byznys, který samozřejmě profitujícím vyhovuje. Jak se vyslovil
Dr. Xavier Dor, nacházíme se uprostřed kolektivního zločinu, kde se protlačují "lidská práva, která jsou v konečném důsledku satanská".
Do mysli se vrývají starozákonní obrazy, když se Izraelci odklonili od Boha a přinášeli své děti jako oběť cizím bohům (2 Kral 17). Různí exorcisté a bývalí satanisté potvrzují, že podobné pohanské rituály ještě i v dnešní době praktikují sekty zasvěcené Satanovi (
viz např. Svědectví ex-satanisty Zachary Kinga).
Copak není každý potrat jistým způsobem chválou Zla? Copak to není oběť "bohu" sobectví, pohodlí, luxusu, lhostejnosti, krutosti, strachu (že to nezvládnu)?
A my přísedící a přihlížející? Jaksi jsme si zvykli ... Je to dnes už přece běžné a časté. A co je běžné a časté, má velkou moc otupit schopnost člověka rozeznat dobré od špatného, správné od nesprávného. Známe ten výrok o stokrát opakované lži. V něm najdeme i odpověď, proč v otázce ochrany života od početí nastal v 20. století takový obrat.
Přátelé, ve scénách Ježíšova umučení jsou hlasitými pouze žalobci. Během posledního století se stalo obžalovaným malé dítě - prostým důvodem byl samotný jeho život. Nemůžeme se spokojit s Pilátovým gestem mytí rukou s tím, že "nemáme vinu na této krvi, protože to není naše věc" (srov. Mt 27,24).
Alessandro Pronzato se ve své knize
Nepohodlná evangelia zamýšlí nad příběhem posedlého člověka, ze kterého Ježíš vyhnal pluk zlých duchů do stáda vepřů (Mk 5,1-20) následovně: "Gerazané ho (trpícího posedlého) nechali samotného. Museli se přece starat o svině. Vždy se snadno smiřujeme s neštěstím jiného, zvláště když je třeba chránit svůj klid. Najdeme si tisíc důvodů, abychom člověka odsoudili do samoty."
Dítě v matčině lůně je osamocené, není-li slyšet jeho hlas, pokud za ním nestojí nikdo, kdo křičí, že je zde vítané, že je nenahraditelné, že má právo žít, protože k životu ho zavolal Bůh, že má právo být přijato takové , jaké opravdu je - jako skutečný člověk, ne jako potenciál člověka, že má právo na spravedlivé zacházení, že má ve své slabosti a bezbrannosti právo být chráněno.
Být hlasem, který volá tyto věci jménem nenarozených, může mít rozmanité podoby. Začít můžeme například zapojením se do velké mezinárodní kampaně
40 dnů za život, která startuje už dnes, 28. září.
Stokrát opakovaná lež se někdy dokáže tvářit jako pravda.
Je čas "stokrát" opakovat pravdu: potrat za každých okolností je zabití nevinného člověka.
Michal Fiala
Ženatý, otec dvou dětí, vystudovaný ekonom, reportingový analytik v medinárodní IT korporaci.
Z diskuse pod článkem:
Alessandro Pronzato v knihe "Nepohodlné evanjeliá" píše aj nasledovné:
"Z tohto sveta i z Cirkvi – žiaľ – stále viac mizne svätá rozhorčenosť. Niekedy nastane šum, bezprostredný nepokoj, ale príliš rýchlo sa vody znova upokoja a každý sa až príliš ľahko vráti k tomu svojmu. Sme ľahostajní, apatickí, znechutení, neveríme v také hodnoty ako je čestnosť a spravodlivosť. Vieme si zvyknúť na všetko, postupne prehĺtame nestráviteľné sústa, znášame aj tie najodpornejšie zápachy, a ani si nezapcháme nos."
... nerezignujme na spravodlivosť ... nerezignujme na čestnosť ... nerezignujme na lásku ...
***
* Byť hlasom, ktorý volá za život ALE nie iba zapojením do medzinárodnej kampane "40 dní za život" "kliknutím" na PC ... Teória o ohni nikoho nezohreje ...
* Byť hlasom, ktorý volá za život ALE nie iba "národným pochodom za život" ... Dobrý vodca neženie, ale vedie ...
* Byť hlasom, ktorý volá za život ALE nie iba sériou prednášok o dôstojnosti ľudskej osoby A v praxi a v reálnom živote a v cirkevných kruhoch dochádza k pošliapavaniu ľudskej dôstojnosti konkrétnej osoby v priamom prenose ...
* Byť hlasom, ktorý volá za život ALE nie iba pre získavanie "kreditov" sériou prednášok o ľudských právach, pričom v praxi a v reálnom živote, v cirkevných kruhoch dochádza k popieraniu ľudských práv v priamom prenose ... zalepujú sa ústa ... zaväzujú sa ruky ... ľudskými príkazmi dochádza dokonca k "svätokrádeži" ... problémy sa zametajú pod koberec ... ľudia vidia, ľudia počujú, ľudia vnímajú ...
Převzato z
https://www.postoj.sk/,
článek z 28. 9. 2016 naleznete
zde.
