Zamyšlení nad evangeliem 26. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl farizeům: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří lehával jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl z dálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: „Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.“ Abrahám však odpověděl: „Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře za živa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.“ Boháč řekl: „Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.“ Abrahám odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!“ On však odporoval: „Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.“ Odpověděl mu: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16,19-31)
Křesťan nesmí zůstat lhostejný k bídě bratra
to je základním poučením podobenství, které je dáno konfrontací: ochrnutý žebrák žije přede dveřmi zámožného muže a ten nehne pro něho ani prstem. Situace volá po soucitném činu – a nikdo nepomáhá!
Výmluva po vzoru Kainově neplatí u Boha: „Jsem snad strážcem svého bratra?“ Učedníku Páně není dovoleno žít zcela bezstarostně mezi ostatními! Všimni si této maličkosti: Pán ponechává lhostejného poživačníka beze jména, beze znaku osobnosti; ubožák však má jméno, dokonce jméno Kristova přítele Lazara…
Rozjímání o této perikopě bude ovšem jen tehdy účinné, když pochopíme, že jsme osobně zobrazeni postavou boháče, ač nemáme jeho palác, bankovní konto a luxusní způsob života! Jsme přece nějakým způsobem „zámožní“ Božími dary zdraví, majetku, štěstí – a někdy v naší blízkosti žijí „Lazarové“, potřební lidé, zoufalci, smolaři, osamocení a pronásledovaní, jimž se vede mnohem hůře než nám!
Podobenství bylo leckdy nesprávně vysvětlováno jako odsouzení zlobného a lakotného srdce: není o tom ani slova v parabole! Podobenství neříká, že byl boháč zlým člověkem; naopak měl i ve svém zavržení starost o spásu svých bratří. Neukázal nijak nepřátelství k žebrákovi: neublížil mu, nezakaž mu žebrání před svým domem, nepoštval na něj své psy. Kromě příliš přepychovému způsobu života uprostřed chudáků zmiňuje se Písmo jen o jediném hříchu: lhostejnosti k Lazarově bídě, tedy nedostatku blíženecké lásky k potřebnému.
Uvažme dobře nejprve, kde je náš „Lazar“, potřebný člověk v naší blízkosti – ztroskotaný příbuzný, nebohý a směšný dědeček, uštvaná utrápená sousedka aj. Nezapomeňme však, že máme vidět bídu také za vzdálenějšími ploty světa! Tím se bude vyvíjet naše křesťanské sociální smýšlení vůči nespravedlivým poměrům ve světě.
Spasitel ponechal lidem volbu a povinnosti, použít v každé době rozumu a Božího poselství ke hledání vhodných a možných prostředků ke konkrétnímu řešení sociálních problémů: On však nám přinesl toto nepřekonatelně krásné a správné poselství o povinnosti lásky, partnerství, sounáležitosti a spravedlnosti ve svobodě hledání a vývoje ke stále dokonalejším formám společnosti. Křesťanství nás tedy vede ke správnému smýšlení; je naší úlohou uvést je ve skutek při zachování zásad svobody a spravedlnosti v naší době!
Kolik miliónů Lazarů žije v nejprimitivnější bídě v Jižní Americe, Asii a Africe – nikoliv bez viny křesťanských kolonizátorů… Lidé, kteří živoří v uprchlických táborech Blízkého i Dálného východu, v Indii, v bídných čtvrtích Sao Paula, na džunkách v Hong-Kongu, žijí v dírách jako dobytek pohromadě bez jakékoliv možnosti soukromí, v chatrčích z trávy, z lepenky nebo z plechových kádí; bosé, rozedrané a vyhladovělé postavy dětí i dospělých, kteří nedovedou vzdorovat pokušení omamných jedů, aby na chvíli unikli strašné skutečnosti a kteří provázejí smutným pohledem nechápajících, zvířecích očí každého dobře vypadajícího cizince; lidé, kteří pravidelně umírají v třetím desetiletí života nebo ještě dříve v nějakém koutě, aniž by tomu někdo věnoval pozornost či oplakával jejich smrt… U nás v Tyrolích, kde nyní žiji, si stěžují městští sběrači odpadků, že seberou denně ve školách stotisícového Innsbrucku na dva metráky zahozeného jídla, zatímco denně umírají tisíce lidí doslova hladem. My máme v domech klimatická zařízení a zdroje pitné, zdravé vody, zatím co žiji milióny Lazarů ve smradlavých předměstích jihoamerických velkoměst mezi horami hnijících odpadků. My si leháváme večer do bělostných postelí s měkkými matracemi, zatímco statisíce Lazarů spí na ulicích Kalkuty či jinde a přikrývají se novinami nebo pytli.
Tato propast nám nesmí být lhostejná, i když víme, že nelze dostatečně pomoci okamžitě našimi dary. Naše bdělé svědomí bude však stále důrazněji žádat soustavnou a široce založenou pomoc všech bohatších národů ke zlepšení zdravotnické, školské a průmyslové struktury méně vyvinutých zemí aspoň po dobu padesáti let. Dokud však jsou naše soukromé výdaje za alkohol, nikotin a kosmetické prostředky dvacetkrát vyšší než sbírka všech lidumilných organizací pro misijní a vývojové země, musíme pochybovat o opravdovém křesťanském sociálním svědomí….
Nejvyšším Božím přikázáním není: „Pomni, abys den sváteční světil!“ nýbrž „Miluj Boha nade všechno a bližního jako sebe sama!“
Křesťanské obdarování
musí mít dva podstatné rysy: musí být nezištné z opravdové lásky a musí být moudré podle okolností. Lazar by býval rád utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu, boháč však neměl dosti dobroty, aby Lazarovu nouzi pochopil. I nám někdy chybí opravdová dobrota, která nepočítá s vděčností, nečeká na poděkování v novinách, Písmo svaté nás napomíná, abychom darovali „s veselou tváří“, tedy upřímně a rádi a abychom rozdávali nejen hmotné, nýbrž i duchovní hodnoty: moudrý člověk ať radí jiným; radostný, humorný člověk rozsívá pohledem, slovem či písní radostnou náladu; pokojný člověk ať se zasazuje o pokoj mezi lidmi.
Mnohdy však zapomínáme i na taktní způsob darování; nemoudrý způsob může buď urazit nebo přivést do těžkostí, svést ke hříchu či zarmoutit.
Písmo svaté je životním pravidlem
a cestou ke spáse. Kdo „dbá na Mojžíše a proroky“, kdo se dá vést Božím zjevením Písma, neupadne do věčného trápení, nýbrž dosáhne věčného společenství s Bohem. Vedení Písma spočívá především v bdělosti srdce pro nouzi potřebných. Spasitel hovoří o „slyšení Božího slova“, tedy o rozjímání nad Božím poselstvím – tehdy i dnes. Jistě je potřebné a užitečné vlastní čtení bible, ale na prvním místě stojí z vůle Kristovy řádné oficiální hlásání Božího poselství, především při bohoslužbě. Kdo nepřijme vlastní vinou tuto cestu spásy, nemůže se divit, že Boží přítel Abraham odmítá navrhované mimořádné cesty…
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
